Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » It was a mistake - 4. kapitola

25.05.2010 (10:00) • Vanesska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2632×

Edward:

Za dvacet minut jsem byl na určeném místě a mou mysl teď plně zaměstnávala otázka, jak to bude dál. V autě jsem měl úplně cizí dívku, kterou jsem zneužil, a její rodina si už určitě dělala starosti, když jejich dcera nedorazila domů ani do půlnoci.

Na vedlejším sedadle se ledabyle povalovala její kabelka a já ji s velkým přesvědčováním nakonec otevřel. Mobil byl nejspíš vybitý, takže jsem ho nechal vypnutý a soustředil se na peněženku s osobními údaji a doklady.

Nejdříve jsem vytáhl její občanku a s hrůzou v očích zjistil, že ještě není ani plnoletá. Zadíval jsem se na kolonku se jménem, na které stálo, Isabella Marie Swan. Matně jsem znal jejího otce, byl policejní náčelník, takže nebude trvat dlouho a vyhlásí celostátní pátrání. Matka jí zemřela, takže nikoho jiného už neměla.

Schoval jsem věci zpět do kabelky a podíval se na ni. Vypadala nádherně, nepravidelně oddechovala, a jen sem tam se nepatrně zavrtěla. Její dlouhé kaštanové vlasy se jí lepily kolem obličeje a já měl neutuchající chuť ji pohladit. Natahoval jsem ruku a v tom se rozezvonil můj mobil. Bože, to mi ještě scházelo, zamilovat se do dívky, které jsem zničil život a která mě bude při nejmenším nenávidět.

Rychle jsem vystoupil, abych ji nevzbudil a připravoval se na náročný rozhovor s mou sestrou.

„Edwarde je v pořádku? Kde jste? Vůbec nic jsem neviděla, volal mi Carlisle i teď mám značné problémy se naladit na tvoji vlnu!“ chrlila ze sebe tak rychle, že normální člověk by stěží pochytil každé páté slovo.

„Alice, promiň, byl jsem doma, ale měl jsem na spěch. Mám ji v autě a …,“ vlastně jsem nevěděl, co dál říct.

„Edwarde, zítra přijedu! Ať chceš nebo ne! Ty nejsi zlý ani špatný, to si pamatuj. Uklouzl jsi, poprvé v životě a zvládneme to.“ Přesvědčoval mě její zvonivý hlásek, ale já věděl, že to nebude tak jednoduché.

„Díky Alice, je to od tebe…,“ nestihl jsem doříct a zaslechl rozzuřený hlas mé druhé sestry.

„Jak tohle můžeš říct!“ řvala Rosalie. Moc dobře jsem chápal její postoj. Vždyť si sama prožila něco podobného. Neměl jsem sílu to poslouchat, i když právě tohle a ještě víc jsem si zasloužil. Vypnul jsem mobil a vrátil se zpět k autu.

Nejradši bych zmizel z povrchu zemského, nevěděl jsem, jak se po tom všem dokážu podívat své rodině do očí. Místo toho, jsem otevřel dveře na Bellině straně a plánoval, jak ji co nejšetrněji dostat do domu.

Chladný noční vánek vtrhl dovnitř a ona se zachvěla. Pootevřela oči a opět začala zrychleně dýchat.

„Vím, že máš strach a nevěříš mi, ale prosím, já ti opravdu nechtěl ublížit. Jmenuji se Edward a odnesu tě dovnitř, kde ti bude lépe. Slibuji, že se ti nic nestane!“ naklonil jsem se k ní a snažil se sebevíc zlomit alespoň kousíček strachu ze mě.

Věděl jsem, že na vysvětlování teď není vhodná doba, nemohl jsem jí přece říct, že jsem upír a náhodou mám dar, který se mi vymknul z rukou a já nevěděl, co dělám. A nějakým zázrakem zmizel, spolu s tím strašným činem, tedy alespoň se nevztahoval na její osobu.

Natáhl jsem se ještě blíže, abych pod ni mohl podsunout ruce, ale to ji nejspíš ještě více vylekalo. Začala se vymotávat z deky, kopat a křičet. Hlasivky měla nachlazené, takže to po chvíli vzdala, ale než se mi povedlo ji uklidnit, schytal jsem několik kopanců.

Měl jsem hrozný strach, že si ublíží, bylo vidět, že do toho dává všechnu svou sílu.

„Bello, neboj se!“ zkoušel jsem to znovu, ale neposlouchala mě.

Po chvíli vykřikla bolestí a konečně přestala. Doufal jsem, že nebude mít zlomené další žebro. Zabouchl jsem dveře a obešel auto, abych otevřel na straně, kde má hlavu. Nechtěl jsem riskovat, že mi ukopne hlavu, když se zase nakloním k jejímu pasu.

Polovina jejího těla byla bezpečně venku, takže jsem si ji opět vyhoupl do náruče, popadl kufřík a zavřel.

Cítil jsem na sobě její pohled, a když jsem se na ni podíval, rozplakala se.

„Ššš nic se ti nestane, jsi v bezpečí!“ přivinul jsem ji k sobě a obličej zabořil do jejích vlasů.

Hlavou mi létalo tolik možných scénářů a lží. Mohl jsem jí říct, že mám dvojče, hrozný nápad, ale v tuhle chvíli jsem si přál být jen jejím zachráncem. Chtěl jsem, aby mi věřila, aby se cítila v bezpečí.

Povzdychnul jsem si a pokračoval směrem k domu.

Bella:

Svůj boj jsem prohrála, síly mi nestačily a ta bolest se s každým pohybem stupňovala. Cítila jsem opět to nepříjemné píchání pod hrudníkem a v hlavě mi hučelo.

Zůstala jsem jen tak ležet a čekala, až mě vytáhne. Celou dobu jsem se mu dívala do očí a hledala stopy nějaké agrese nebo zloby. Nic takového. Podíval se na mě zmučeným pohledem, a když jsem se rozplakala, přitiskl si mě blíže a hlavu mi zabořil do vlasů.

Nechápala jsem, proč mě pořád uklidňuje, můj strach to rozhodně nezmenšilo. Pořád jsem se klepala a čekala, co bude následovat.

Cítila jsem zvláštní vůni, neřekla bych, že to byl parfém. Bylo to jiné přirozenější, jako by mu ta vůně patřila. Vzpomněla jsem si na Matta a jeho neúměrné používání kolínské. Co asi dělá? Je někde se svoji novou přítelkyní a užívá si, na mě určitě zapomněl.

Malou naději mi dal pohled na kabelku, kterou jsem zahlédla na předním sedadle. Taky moje auto muselo stát stále na stejném místě, na parkovišti v Seattlu. Budou mě určitě brzy hledat, uklidňovala jsem se.

Přesunuli jsme se ke dveřím malého domečku a já jen tiše čekala, až vyloví klíče.

V chodbě byla tma, vypadalo to, že tady nikdo další není. Nejspíš to byl jeho dům.

Zachvěla jsem se při představě, co tady se mnou bude dělat. Můj křik nikdo neuslyší, panikařila jsem.

Mlčky rozsvěcoval světla a nesl mě do poslední místnosti. Byla to nejspíš ložnice, stěny byly světle vymalované a uprostřed stála obrovská postel.

Odkryl plachtu, která ji po celé délce pokrývala, a položil mě do květinových peřin. Proč měl na posteli plachtu? To tady nespal?

Měla jsem strašnou chuť se zeptat, co se mnou teď bude, ale strach mi to nedovolil. Bála jsem se pravdy, toho, co by mi mohl říct. Raději jsem v tichosti pozorovala, jak zatahuje závěsy a vybaluje ten svůj kufřík.

„Ničeho se nemusíš bát, opravdu ti neublížím!“ přisedl si na okraj postele a starostlivě mě pozoroval.

„Tak proč jsem tady?“ vykoktala jsem, nadechla se a spolkla všechen svůj strach, alespoň na tenhle okamžik. Nepodíval se na mě, jeho pohled opět skrýval bolest a taky jsem si všimla, jak zatíná ruce v pěsti. Naskakovala mi husí kůže, nesmím mluvit, jen když se na něco zeptá, zařekla jsem se.

„Vím, že je pozdě, ale strašně lituji toho, co jsem ti udělal!“ otočil se a jakoby hledal ta správná slova. Nedokázala jsem se odtrhnout od těch očí. Byly černé, ale uprostřed se rozlévalo tekuté zlato. Nikdy v životě jsem nic podobného neviděla.

Neodpověděla jsem. Jen ho tiše pozorovala.

Nevěděla jsem, co si mám myslet. Strašně jsem se ho bála, chtělo se mi brečet, když jsem si vzpomněla jen na jedinou vteřinu z té noci, ale mluvil tak přesvědčivě. Tolik jsem si přála, aby říkal pravdu. Aby mě nechal jít a všechno tohle peklo skončilo.

Na jazyku mě pálila další otázka. Chtěla jsem se zeptat, jestli mě pustí domů. Nedíval se na mě, hlavu měl mírně pootočenou směrem k oknu a vypadal, jakoby na něco čekal.

Nadechla jsem se, ale štěstí mi nepřálo. Místo toho se postavil a šel zvednout ten drnčící telefon.

„Ano, jsem na místě…,“ mluvil velice tiše, takže jsem toho moc nepochytila, ale bylo mi jasné, že jsou dva. A ze včerejška jsem si pamatovala, jak říkal něco o jeho zítřejším příjezdu.

Věděla jsem to. Jestli chci utéct, musím se o to pokusit dnes. Zítra už nebudu mít šanci.

„Jen nějaké ovoce, skočím něco koupit.“ Ozvalo se a mě svitla malá naděje.

„Dobře poloviční dávku, jak dlouho to bude trvat? Dobře díky, tak zítra!“ položil mobil a zamířil ke kufříku.

„Musím na chvíli pryč, není tu žádné jídlo. Jen ti píchnu něco na uklidnění, nesmíš se hýbat!“ vytáhl zase tu odpornou injekční stříkačku a blížil se ke mně.

Tentokrát jsem neprotestovala, ale moc dobře jsem věděla, že mě chce uspat. Nechala jsem ho a mírně sebou škubla, když mi jehla prorazila kůži.

Seděl na okraji postele a pozoroval mě. Nenapadlo mě nic jiného, než předstírat, že to zabralo, aby odešel a já získala alespoň trochu času. Zavřela jsem oči a snažila se pravidelně dýchat. Moc dobře to nešlo, vzhledem k tomu, jak jsem se stále bála, ale vypadalo to, že mi na to skočil. Po chvíli se zvedl, pohladil mě po tváři a dokonce se ke mně naklonil. I přes zavřené oči jsem cítila jeho blízkost.

No tak, tohle vydržíš, zvládla jsi i horší věci, uklidňovala jsem se a snažila neporušit rytmus dýchání.

Konečně se dveře zavřely a byl pryč. Ještě jsem počkala, až se zaklapnou i ty domovní a poslouchala, jak zamyká. S tím jsem počítala, ale zdálo se mi, že okna jsou docela nízko.

Posadila jsem se a z úst mi unikl bolestný sten. Musela jsem to překonat, neměla jsem moc času, víčka se mi nedobrovolně zavírala a já se celkově cítila, jako hadrová panenka.

Pomalu jsem se posunovala k okraji postele a chtěla se postavit. Na nohách jsem se ale neudržela, takže jsem zavrávorala a skončila na zemi.

„Au!“ vytryskly mi slzy a samou bolestí jsem nevěděla, kde se chytit dříve. K oknu bych to nezvládla, navíc je noc a stejně venku nikdo není, takže jsem se rozhodla najít nějaký telefon.

Nemohla jsem si vzpomenout, jestli moji kabelku vytahoval z auta, ale zdálo se mi, že ne.

Pomalu jsem se doplazila ke dveřím a snažila se dosáhnout na kliku. Díky bohu, pokoj nezamknul. Veškerý pohyb byl čím dál náročnější, injekce začínala působit.

Z posledních sil jsem otevřela dveře do další místnosti a strnule zírala. Všude visely bílé plachty, uprostřed bylo nemocniční lehátko a kolem dokola ty hrůzostrašné lékařské nástroje.

Hlava mi ztěžkla a já ji nechala dopadnout na chladnou zem. Cítila jsem strašnou zimu, ale únava jakoukoliv snahu bojovat pohřbila. Naposledy jsem zamrkala a zavřela oči.

Slyšela jsem spoustu podivných zvuků a jeden dokonce připomínal odemykání dveří.

Autor: Vanesska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek It was a mistake - 4. kapitola: