Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » It was a mistake - 3. kapitola

22.05.2010 (11:30) • Vanesska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2436×

!!! Prosím přečtěte si perex nejdříve :)!!!

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Znásilnil jsem ji! Pomalu, ale jistě mě začala dohánět tíha mého skutku.

Vztek se pomalu se zmatenými myšlenkami vzdaloval a já opět dokázal čistě myslet. Otevřel jsem oči, ale nic se nezměnilo, jakoby všechno špatné najednou odplulo a mě zaplavila vlna klidu. Ovšem jen do té doby, než jsem si uvědomil, kdo za můj vztek musel pikat.

Pode mnou ležela na studené zemi ta nejkrásnější dívka. Oči měla zavřené a mělce dýchala.

Prudce jsem vystřelil na nohy a rozběhl se, co nejdál od ní. Jako bych snad mohl smazat tento skutek útěkem. Plnou rychlostí jsem vrazil do starých olověných dveří a přál si, být člověkem, alespoň na tenhle jediný okamžik.

Toužil jsem po trestu, po smrti, chtěl jsem navždy zmizet, monstrum jako já si nezaslouží život. Právě jsem ho zničil nevinnému člověku. Byla mladá, měla život před sebou a já jí ho zkazil. Pochodoval jsem pořád dokola tam a zpět, rozbíjel vše, co mi přišlo pod ruce, jako bych to snad byl já. Jako bych snad stejně lehce, jako rozdrtím cihlu na prach, mohl rozdrtit i svůj život. Nechtěl jsem ho, ne potom, co jsem udělal.

Vrátil jsem se zpět dolů a vytáhl mobil. Samozřejmě jsem mohl sprostě odejít a dělat, že se nic nestalo, ale celou věčnost bych ji měl v hlavě, ve svých myšlenkách a ve svém svědomí. Za nic nemohla, a i když už je pozdě na nějaké napravování, budu se o to snažit. To jediné mi v tuhle chvíli zbývá. Měl bych pikat za své činy.

Vytočil jsem číslo svého otce, který byl tisíce mil daleko. Věděl jsem, že nemůžu jen zavolat pomoc a odejít, bylo by to příliš riskantní, viděla mě a mohlo by to ohrozit celou rodinu. To jsem nechtěl, nešlo jen o mě.

Navíc bych to ani nedokázal, nevím proč, ale z nějakého důvodu jsem ji nechtěl opustit.

„Edwarde? Jsi to ty synu? Stalo se něco? Vrátil ses?“ začal mě zasypávat otázkami, jen co to zvedl.

„Carlisle, udělal jsem něco moc špatného,“ začal jsem, aniž bych mu odpověděl na kteroukoli z nich. Bylo mi jasné, co si myslí, i když mu nemůžu číst myšlenky. Mohl jsem udělat daleko horší věc, jsem upír, mohl jsem ji zabít.

„Dobře Edwarde, hlavně klid, kde jsi?“ snažil se mě uklidnit a při tom jsem zaslechl, jak tiše hovoří s Esme.

„Edwarde, poslouchej, měl jsi problémy, v hlavě zmatek, muselo být těžké se za takové situace ovládnout!“ potvrdil mi můj úsudek. Nevěděl jsem, jak začít.

„Nikoho jsem nezabil ani nekousl,“ pokračoval jsem a otočil se zpět na ležící dívku. Zatím neprokazovala žádné známky přítomnosti. Mohla být v bezvědomí, praštila se do hlavy.

Na druhém konci se ozvalo mírné oddechnutí a pak pobídnutí, abych pokračoval.

„Jde o jednu dívku, je zraněná, má ránu na hlavě a myslím, že je v bezvědomí.“

„Jsi u ní? Zavolal jsi záchranku?“ přerušoval mě.

„Ne, Carlisle, nezavolal. To já jí způsobil to zranění. Znásilnil jsem ji!“ povedlo se mi ze sebe dostat a nerozmačkat mobil. Chvíli bylo ticho, přemýšlel.

„Já, já jsem si plně vědom, toho, co jsem udělal a budu se z toho zodpovídat, jen bych potřeboval lékaře. Do nemocnice nemůže, chci ji pomoci!“

„Edwarde, je mi to líto. Tohle vyřešíme, až přijedu. Teď je důležité, abys ji ošetřil. Zjistím nejbližší odlet a zavolám!“ Odpověděl tak, jak jsem předpokládal a začal mi dávat pokyny.

Položil jsem mobil a nejdřív posbíral její oblečení. Věděl jsem, že ji tu nemůžu nechat, ale potřeboval jsem jít domů pro lékařský kufřík. K nám jsem ji taky brát nemohl, krvácela.

Jemně jsem ji nadzvedl a rozběhl se do lesa. Nechal jsem ji dostatečně daleko od místa, kde lovíme a rozběhl se domů.

Rozrazil jsem dveře, ale nikdo tam nebyl, bylo mi záhadou, že na mě nečeká Alice. Musela to vidět. I když byla pravda, že jsem nic takového neplánoval, muselo mi přeskočit a v jedné vteřině jsem se rozhodl a v druhé litoval.

Nejspíš byli na lovu. Rozhodně to tak bylo lepší, opravdu jsem teď neměl náladu s někým mluvit.

Vtrhl jsem do pracovny, popadl kufřík a běžel nazpět. Cestou jsem ještě vzal batoh, do kterého jsem naházel mikinu, tílko, nějaký pytel a Emmettovi kraťase.

Vystřelil jsem z domu a modlil se, aby nikdo nezachytil její pach. Všechno, společně s tou největší dekou jsem naházel do auta a na palubní desku položil lísteček s adresou, kterou mi dal Carlisle. Byl to menší dům, jen s jednou ložnicí, koupelnou a kuchyní. Poslední místnost totiž zabírala jeho obrovská pracovna. Dělal tam nějaké své výzkumy, nebo ošetřoval některé lidi. Byla to hra na doktora s domácí ordinací. Teď jsem mu byl ale vděčný. Představa, že bych s ní musel do hotelu, se mi nelíbila. Auto jsem zaparkoval na místním parkovišti. Celé městečko stejně spalo, takže si mě nikdo nevšimnul a navíc odtud rychleji vyjedu. Byl to jen kousíček od místa, kde jsem ji nechal.

Už jsem byl skoro u ní, když jsem zaslechl její zrychlené tlukoucí srdce. Byla vzhůru. Koukala přímo na mě a prsty pevně svírala lem plachty, kterou jsem jí přikryl. Nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo, své oblečení jsem měl promočené a o jejím ani nemluvím, vzhledem k tomu, že bylo na kousíčky.

„Neboj se!“ opatrně jsem promluvil, než jsem se dostal úplně k ní a pozoroval její vystrašený obličej. Bylo mi jí tak líto, ještě nikdy jsem se necítil tak hrozně, jako právě v tuhle chvíli. Víčka měla pevně semknutá. Když se rozhodla je otevřít, prudce vydechla a po tváři jí začaly stékat slzy. Poznala mě, to bylo jasné.

„Prosím!“ zaskřehotala a já jsem se málem neudržel. Tolik jsem se teď nenáviděl. Začala sebou škubat a já se bál, aby si ještě neublížila. Pevně jsem ji sevřel za zápěstí a pomalu jí vrátil ruce vedle těla.

„Nehýbej se, neublížím ti!“ snažil jsem se o co nejněžnější tón, ale její tep nenaznačoval žádné známky toho, že by mi snad věřila. To jsem po ní ani nemohl chtít, ale strašně jsem si přál, aby se přestala bát. Nechtěl jsem, aby trpěla. Bylo toho už dost, ale jak jí zrovna já mohl přesvědčovat. Já, který jí ublížil.

Otevřel jsem kufřík a hledal něco, čím ji vyčistím rány. Nebylo to zrovna nejlehčí, cítit její krev takhle blízko, ale pálení v krku byl ten jediný trest, který jsem mohl dostat, tak jsem ho plně přijal.

Kousek smotané vaty jsem namočil do nějaké dezinfekce a lehce přejížděl po drobných rankách. Při tom jsem se díval do jejích vyděšených očí. Dostal jsem se i ke rtům, které měla mírně nateklé a ze spodního krvácela. Bože, jak jsem mohl být tak surový. Výčitky mi zaplavovaly mysl stále víc a to jsem byl teprve u drobných oděrek.

V uchu jsem měl zapojené sluchátko a poslouchal Carlisleovi instrukce.

„Ano, myslím, že je zlomené!“ odpověděl jsem mu. Když jsem přitlačil na místo pod jejím hrudníkem. Sykla bolestí a já udělal v tuhle chvíli jednu, z těch nejhloupějších věcí a pohladil ji po tváři. Jako kdybych jí tím snad pomohl. Kdokoliv jiný ano, takhle by ji alespoň trochu uklidnil, ale já ne. Zlomil jsem jí žebro. Jak nečekané, zalehl jsem ji celou svojí vahou, jsem monstrum. Modlil jsem se, aby to bylo to poslední, nic horšího už jsem snad udělat nemohl.

„Carlisle, dřív to nepůjde?“ musel jsem se zeptat, i když jsem moc dobře věděl, jak bude znít odpověď. Je těžké odletět takhle narychlo, ještě k tomu se zářícím sluncem nad hlavou.

„Dobře, dobře. Odvezu ji tam, tak zítra, kdyby něco, zavolám!“ odpojil jsem sluchátko a natáhl se pro injekční stříkačku. Chudinka, pohled do její tváře mě zabíjel. V tuhle chvíli jsem byl rád, že jí nemůžu číst myšlenky. Tím, proč to tak je jsem se teď rozhodně nechtěl zdržovat. Přikládal jsem jí jehlu k předloktí, ale začala sebou nekontrolovatelně házet. Nechtěl jsem jí ještě ubližovat tím, že bych jí to musel píchat dvakrát.

„Přestaň, je to proti bolesti!“ zařval jsem možná až moc přísně, ale zabralo to. Konečně se uklidnila a já to opatrně dokončil. Chvíli jsem tam jehlu přidržoval, dokud neodtekla všechna látka a při tom ji hladil po ruce.

„Jak se jmenuješ?“ zajímalo mě. Celá se třepala, když jsem znovu promluvil, takže jsem raději nečekal odpověď. Pořád mě ale sledovala, jako by to chtěla říct, ale bála se promluvit.

„Tak řekneš mi to?“ zkoušel jsem ji trochu popostrčit. Pak jsem si ale uvědomil, jak to muselo vyznít. Pořád se považuji za záchranu, ale to rozhodně nejsem. Ne pro ni.Tak rád bych v tuhle chvíli byl jen cizí kolemjdoucí a zachraňoval jí život. O tom jsem si mohl nechat jen zdát. Naklonil jsem se k batohu a vytahoval oblečení.

„Bella, Isabella.“ Odpověděla najednou a já se překvapeně otočil. Hned na to jsem však uviděl v jejích očích strach, strach z toho, co by se stalo, kdyby neodpověděla.

„To je hezké jméno,“ usmál jsem se a opatrně ji zvedal do sedu. Čekal mě ten nejtěžší úkol. Byla celá promočená a já ji musel převléct.

Spojil jsem své ruce za jejími zády a pomalu rozepínal podprsenku. Díval jsem se jí celou dobu do očí. Byla vystrašená k smrti.

„Promiň, ale je promočená, musím ti ji sundat a obléct ti suché oblečení,“ mluvil jsem pomalu a nespouštěl z ní oči.

Nejdřív jsem vytáhl bílé tílko a ona zvedla ruce. Alespoň spolupracovala. Musela být strašlivě promrzlá. Poté jsem přes něj přetáhl mikinu, zalepil ránu na hlavě a nasadil kapuci. Vlasy měla mokré, takže jsem je vytáhl ven, aby ji nestudily na zádech.

Pak jsem sjel pohledem ke druhému kousku jejího spodního prádla a zaslechl, jak její tlukot srdce nabírá na obrátkách. To bylo mnohem horší. Omluvně jsem se na ni podíval a položil ji zpět na zem. Obličej se jí zkroutil do bolestné grimasy, měl bych dávat větší pozor na to žebro. Zavřela oči a já se dal do práce. Vytáhl jsem nůžky a po stranách šmiknul. Připadalo mi to jednodušší, než jí je stahovat. Samozřejmě mi neunikl pohled na její stehna. Zvlášť na vnitřní straně se začaly vybarvovat pořádné modřiny.

Popadl jsem poslední část mého oděvu a jemně ji nadzvednul. Když jsem byl u jejího pasu, škubl jsem za kalhotky a nahradil je basketbalovými kraťasy. Byly to Emmettovi oblíbené. Los Angeles Lakers.

Poslední věcí byly její boty na nízkém podpatku. Poté jsem všechno naházel do černého pytle a nůžky s dalšími drobnostmi naskládal zpět do kufříku.

Jednou rukou jsem posbíral všechny věci a druhou jsem ji lehce podebral a vyšvihl si ji do náruče.

Rychlým krokem jsem došel k autu a položil ji dozadu na rozprostřenou deku. Naposledy jsem ji pohladil a přikryl. Okamžitě zavřela oči.

Nastartoval jsem a pro mě neobvykle pomalou rychlostí pokračoval vstříc dalším událostem.

Autor: Vanesska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek It was a mistake - 3. kapitola: