Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » It was a mistake - 1. kapitola

16.05.2010 (10:00) • Vanesska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2200×

Edward­:

Už několik týdnu jsem se jen tak potuloval po lesích a neměl nejmenší chuť se vracet domů. Samozřejmě jsem svoji obrovskou rodinu nadevše miloval, ale jejich zamilované myšlenky se nedaly unést. Byl jsem jediný, kdo nikoho neměl. Esme a Carlisle, moji adoptivní rodiče, prožívali své páté líbánky na jejich ostrově, sourozenci Emmet s Rosalii trávili veškerý čas ve své ložnici, alespoň že Alice s Jasperem dokázali omezit své potřeby jen na noc.

Nemohli za to, nic jsem jim nevyčítal. Jen toho na mě bylo v poslední době moc. Mé myšlenky se vytrácely pod tíhou těch ostatních. Vždycky jsem si myslel, že mám svůj dar pod kontrolou, ale v několika uplynulých týdnech mě doslova mučil. Hlava se mi motala tak, že jsem jen čekal, kdy mi praskne.

Carlisle mě uklidňoval, že se to určitě zlepší, spolu s Esme moc nesouhlasili s tím, že jsem odešel, ale věřili, že mi samota na chvíli prospěje. Oba mi každý den volali a ptali se na to stejné. Kdy se vrátím…

Na to jsem ale nedokázal odpovědět, i když se mi po nich stýskalo, bylo mi dobře.

Zvířatům jsem myšlenky číst nedokázal a za tu dobu jsem nepotkal jediného člověka. Celé dny jsem jen seděl a přemýšlel nebo lovil.

Dnes jsem se poprvé po dlouhé době chystal mezi lidi. Samozřejmě, že by se stačilo vrátit domů, ale nechtěl jsem své rodině ubližovat, kdyby se nic nezlepšilo a já musel znovu odejít.

Plánoval jsem Seattle, sice rušné město, ale znal jsem pár míst, kam nikdo nechodil. Měl jsem v úmyslu držet se trošku dál, tak abych myšlenky slyšel jen z dálky a poté se postupně přibližovat.

Slunce, které tady dennodenně prohrávalo boj s mohutnou mlhou a mraky, se dávno zhouplo za obzor a na oblohu začaly vyskakovat první hvězdy. Miloval jsem tuhle dobu, čas, kdy na chvíli všechno utichne a pozoruje odchod životodárného světla.

Skoro každý den jsem lovil, takže s pachem lidské krve, který jsem mimochodem necítil už hodně dlouho, by neměl být problém. Vždy jsem se dokázal skvěle ovládat, proto jsem neviděl žádný důvod v tom, proč by to teď mělo být jinak.

Svojí největší rychlostí jsem se rozběhl do západních lesů, směr Seattle. Forks se už pomalu ukládalo ke spánku, přesto jsem zamířil do ulic. Zachytil jsem slabé proudy myšlenek, ale protože na ulicích nikdo nebyl, znělo to hodně vzdáleně.

Netrvalo mi ani deset minut, než jsem rozhrábl poslední drobný keřík, který mi zabraňoval ve výhledu na osvětlené a životem pulzující město. Lidskou chůzí jsem zdolával obrovský kopec, který dělil menší města od samotného centra nákupů, zábavy a jiných aktivit, které se mi automaticky vybavovaly, když jsem si vzpomněl na Alice.

Nejdřív jsem zamířil ke starému kostelu, od kterého byl jen pár kroků park s lavičkami obsazenými mlaskajícími páry. Pozoroval jsem okolí, ale nikdo mi nevěnoval pozornost. Opatrně jsem procházel kolem a poslouchal. Myšlenky se začaly vířit jako prach a postupně jsem rozeznával, která ke komu patří. Pozvolna a pomalu se namotávaly na sebe jako klubka bavlny a já se cítil osvobozený. Vše bylo pěkně rozdělené, tak jak má. Začal jsem se předčasně radovat a vyrazil hlouběji do středu města. Jako první mi prosvištěla hlavou myšlenka rozzuřené ženy, které ujel taxík. Její vysoký soprán mi hvízdal v uších, ale po chvíli jsem si zvykl. Uvědomil jsem si, že ruce mám zaťaté v pěsti a z hrudi mi vychází zlověstné vrčení. Naštěstí jsem v žádných myšlenkách nezachytil nejmenší náznak, že by si toho někdo všiml. Raději jsem pokračoval dál.

Procházel jsem potemnělými ulicemi, když jsem zachytil další nepříjemné proudy myšlenek. Byly na moji osobu. V rohu stál hlouček alespoň šesti dívek a svými nechutnými požadavky mi rozhodně nedělaly dobře. Bylo jich moc a všechny se překřikovaly. Opět jsem cítil, jak mi hučí v uších a jejich obličeje vypadaly výsměšně. Dokonce jakoby věděly, co mi způsobují. Tušil jsem, že musím zmizet, rozběhl jsem se podél jedné osamělé ulice směrem ke zchátralé továrně. Ovládla mě zlost, narážel jsem do všeho, co mi přišlo do cesty. Bylo mi špatně z toho, jak myslí každý jen na sebe. Všechny špatné a ohavné vzpomínky mi proplouvaly myslí, tak že se to nedalo unést. Měl jsem chuť něco udělat, něco stejně zlého a podlého. Něco, co dělá každý. Křičet, vysmívat se nebo … Kousek ode mě se někdo pohnul. Popošel jsem o něco blíže a spatřil uplakanou dívku opírající se o jednu ze ztrouchnivělých zdí. Najednou všechno utichlo. Nic jsem neslyšel, jen naprosté ticho. Jako by někdo zmáčkl tlačítko a zastavil moji schopnost.

„Tady bys neměla být!“ snažil jsem se jí pomoci, svůj vztek jsem ještě neměl zcela pod kontrolou a nechtěl jsem jí ublížit. Prudce škubla hlavou a vypadala, jako by nad něčím přemýšlela. Už jsem čekal, že se zvedne a odejde, ale místo toho sklonila hlavu zpět mezi kolena.

„Co je ti potom, jdi pryč!“ zakřičela a znovu se rozplakala. Zlobilo mě to, nechtěl jsem, aby tady zůstala sama, kdo ví jak dlouho, až odejdu. Zatímco jsem uvažoval, se ta neznámá zvedla a pokračovala podél továrny směrem ke slepé uličce. Proč nešla na druhou stranu?

Potichu jsem našlapoval za ní a sledoval její počínání. Neodbytně se přehrabovala v kabelce, která jí ledabyle visela na rameni a každou chvíli se otáčela. Naštěstí byla tma a lampy v téhle oblasti svítily jen zázrakem, takže neměla šanci mě zahlédnout.

„Dej mi sakra pokoj!“ zařvala najednou a v ruce svírala malinký předmět. Byl jsem v šoku, místo, abych zopakoval svůj úhybný manévr, jsem zůstal stát. Pár vteřin jsme na sebe zírali, ale pak udělala něco, co jsem naprosto nečekal. Rozběhla se naproti mně a vší silou po mně mrštila tu malinkou věcičku. Odrazila se ode mě, tak že to zadunělo a až jsem ji sevřel v dlani, poznal jsem pepřový sprej. Proč to dělá, vždyť jsem jí neublížil. Ovládla mě další vlna vzteku. Všichni lidé jsou stejní. Než stihla cokoliv udělat, stál jsem před ní. Kapuce mi sklouzla k ramenům a ona si mě zlověstně prohlížela.

„Čemu na, dej mi pokoj, sakra nerozumíš!“ vyštěkla znovu a z jejích očí sálala zlost. Nevím, co mě to popadlo, ale chytil jsem ji za zápěstí a odhodil několik metrů za sebe. Vztek ve mně rostl a já se nedokázal ovládat. Hlavou mi proudily opět všechny ty zkažené, špatné obličeje a jejich nevyřčená slova. Naklonil jsem se nad ní a vdechnul tu nejkrásnější vůni na světě. Nedala se slovy popsat. Parfém byl pro ni jen směšnou náhražkou. Cítil jsem snad všechny květiny, růže, levandule, frézie, smíchané s něčím, co jsem nedokázal zařadit. Také pohled na její krvácející ránu na hlavě mě stál nekonečně silné ovládání. Málem jsem to nevydržel a pomalu se nakláněl k jejímu hrdlu. Bylo by to tak snadné, přirozené. V jedné vteřině jsem mohl zničit, to co má rodina budovala celé staletí. Znovu mě zalila zlost a tahle blízkost k ní mi nestačila. Vždycky jsem byl ten hodný upír, nikdy jsem nikomu neublížil, tak jsem byl vychován. Teď jsem ale pociťoval skrytou sílu, která mě povzbuzovala k tomu, abych pokračoval.

Jedním pohybem jsem jí strhl kabát a postupně ji zbavoval veškerého oblečení. Pokoušela se křičet, ale má ruka ji zastavila. Po chvíli se přestala vzpírat a já přitiskl své rty na její. Nepřemýšlel jsem nad budoucností, ani nad přítomností, pouze minulost ve mně vyvolávala touhu a odhodlání pokračovat. Na okamžik ještě otevřela oči a setkala se tak s mým pohledem. Byla nádherná, přes clonu slz na mě koukaly ty nejkrásnější čokoládové oči. Chtěl jsem jí být ještě blíž, lehl jsem si na ni celou svoji vahou a překonal tu poslední vzdálenost. Sklonil jsem hlavu a v uších mi proudil její výkřik. Musel jsem jí způsobit bolest, ale nedokázal jsem přestat. Znásilnil jsem ji! Pomalu, ale jistě mě začala dohánět tíha mého skutku.

Autor: Vanesska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek It was a mistake - 1. kapitola: