Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » It's a Boy Girl Thing - 6. kapitola

29.04.2010 (07:30) • Chobotnicka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5366×

6.kapitola

Charlie

Domů jsem přijel pozdě večer a čekal mě pěkný nepořádek.

,Ona si ho snad přivedla i domů,´ nevěřícně jsem nad tím kroutil hlavou.

,Vyřeším to až ráno.´

Ráno jsem byl vzhůru dřív než Bella a něco málo uklidil.

No nedá se nic dělat, musím jí alespoň zvednout ten trest na měsíc.

,Budu muset od teď na ni dávat větší pozor. Vypadá to, že dosud spící upíří geny se probudily,´ dedukoval jsem v mysli, když mě přerušily zvuky z patra.

Rychlý dusot, otevření dveří, dusot, otevření a zavření dveří a zvuky zvracení.

Tohle už není normální, budu ji muset donutit jít k doktorovi, ale ke komu? Jediný kdo připadá v úvahu je Carlisle Cullen, podle všeho je upír, tedy až na ty oči.

,V dopise byli upíři popsáni s rudýma duhovkama, ale on i jeho rodina mají duhovky zlaté a lidé se ve Forks ani v okolí neztrácejí, ale v dopise bylo něco o vegetariánech co se lidmi neživí, takže je to způsobeno nejspíš tím, už jsem ho dlouho nečetl.´

„Ahoj tati,“ pozdravila mě Bella, když sešla dolů na snídani.

„Ahoj Bello,“ řekl jsem nazpět a upřel na ni pozornost.

Už před rokem přestala stárnout, pokožku má světlejší, vlasy delší a výrazné čokoládové barvy, není tak nemotorná, cítí věci, které já necítím, vidí lépe, slyší to, co by normální člověk neměl slyšet, hlas se začíná podobat zvonkohře a její síla ohromně vzrostla.

Ano, mění se a já nevím, co si počnu, všiml jsem si, jak na klice jejího pokoje zůstaly otisky. Nejspíš se zachytila, při nějakém pádu, ale je to důkaz toho, že si svou sílu neuvědomuje a mohla by někomu nechtěně ublížit.

Nedá se nic dělat, musím si promluvit s Carlislem a to ještě dnes.

Bella

Ráno jako každé jiné, kdy se mým rituálem stala pravidelná návštěva záchodu.

Když jsem sešla dolů do kuchyně, už tam seděl Charlie a vypadal duchem mimo.

„Ahoj tati,“ pozdravila jsem.

„Ahoj Bello,“ řekl a opět se ponořil do svých myšlenkových pochodů.

Nad něčím přemýšlel a ani nevnímal co jí nebo to, že sedí ve zdevastované kuchyni.

Dojedla jsem snídani, odnesla talíř a hrnek do dřezu. Sedla jsem si zpět naproti Charliemu, který se mně se zájmem prohlížel.

„Tati, děje se něco?“ zeptala jsem se.

„Ne, neděje. Mělo by snad?“ Divil se Charlie.

„No já jen, že jsi tak zamlklý a duchem mimo,“ vysvětlila jsem a pozorně ho sledovala.

„Promiň, mám jenom nějaké starosti v práci. Dneska jsem si vzal volno a pojedu do nemocnice,“ nadhodil jakoby nic.

„Do nemocnice?!“ Vyděsila jsem se.

„Klid Bello. Není to kvůli mně, ale je tam kolega z práce, tak ho chci navštívit a také potřebuji něco projednat s Carlislem Cullenem ohledně jedné vraždy,“ vysvětlil mi, ale mě na tom něco nesedělo.

„Kdyby ti něco bylo, řekl bys mi to?“

„Byla bys první člověk po mně, který by se to dozvěděl,“ usmál se na mě a já byla trochu klidnější.

„Jo, a abych nezapomněl, za tu poničenou kuchyň se tvůj trest zvyšuje na měsíc.“

,A já doufala, že si toho nevšiml.´ Jenom jsem kývla na rozuměnou a zvedla se k odchodu.

„Bello, ještě lék.“ Strčil mi pod nos skleničku, která voněla líp než kdy jindy.

Jedním dechem jsem ji vypila a mlsně se olízla rty.

„Ještě si vezmi termosku, máš ji plnou,“ informoval mě Charlie.

„Proč?“ Ptala jsem se nechápavě.

„V poslední době ti není dobře a tak to můžeš pít několikrát denně,“ povzdechl si, „a vždy když dostaneš chuť nebo budeš pociťovat potřebu.“

Vzala jsem si do něj termosku a dala ji do batohu k ostatním věcem.

„Tak já jedu, ahoj večer,“ křikla jsem z chodby na Charlieho. Vzala jsem si sako, klíče od auta a vyšla ven, naproti přes ulici jsem si všimla stříbrného Volva.

,Co ten tady chce.´

Ignorovala jsem ho, šla za dům, kde parkoval můj miláček, ale sotva jsem zahla tak jsem zkoprněla na místě.

,To si dělá srandu!´ křičela jsem v hlavě.

„Bello?“ Ozvalo se za mnou.

„Opakovaný vtip není vtipem! Říká ti to něco?“ Štěkla jsem po něm.

„Tohle není moje práce, ale Rose. Já bych ti to tvoje nezničil.“

„Rose? Proč by Rose…“ Zasekla jsem se v půlce věty.

„Vidím, že ti to došlo. Pojď, odvezu tě do školy.“

,Dneska je nějaký milý, že by se pan, vlezdoprdelka, změnil? Nemožné!´

V tichosti jsem ho následovala k jeho autu. Otevřel mi dveře spolujezdce a pomohl mi nasednout, pak obešel auto a nasednul za volant.

Když jsme byli v půli cesty, už jsem nemohla vydržet to jeho věčné pokukování.

„Tak co se děje?“ Zeptala jsem se s povzdechem.

„Nic nebo by snad mělo?“ Zeptal se nechápavě.

„Tak proč po mě pořád koukáš?“ Povzdechl si a zakroutil hlavou.

„Proč si to včera udělala?“ Zeptal se sklíčeně.

„Co myslíš?“

„Emmett,“ vydechl jenom jméno a já hned pochopila, na co naráží.

„Já… já… Nevím, prostě se to stalo,“ mluvila jsem potichu se skloněnou hlavou.

„Prostě se to stalo?! Nic víc mi k tomu neřekneš?“ Zahřměl naštvaně.

„A co ti na to mám říct?“ Křičela jsem pro změnu já na něj.

„Cokoliv, ale jenom to, že nevíš, mi nějak nestačí. Prostě tě nechápu,“ křičel.

„A co je tobě vůbec do toho!“

„Nic! Jako vždycky!“ Odsekl.

„Tak se nepleť do mého života!“ Křičela jsem a po tvářích se mi začali kutálet slzy. Nevěděla jsem, jestli zlosti nebo smutku.

„Kéž bych mohl, ale už je pozdě!“

„Jak to myslíš?“ Ptala jsem se trošičku klidněji.

„Nijak, neřeš to!“

„Neřeš to! Ty něco nakousneš a já to pak nemám řešit!“ Už jsme po sobě zase křičeli.

„Jo neřeš to! Ty mě nenávidíš a já tebe, tak to neřeš! Jasný?!“ Křičel a koukl se po mně. To neměl, ale dělat.

Jeli jsme poměrně rychle a najednou se v zatáčce a v protisměru objevil náklaďák. Edward ve snaze zabránit přímému nárazu a možné smrti, strhl volant a auto nasměroval do lesa.

Na něco jsme najeli, auto se převrátilo, udělalo několik kotrmelců a nakonec do něčeho pořádně narazilo. Jediné co jsem byla ještě schopná vnímat, byla šílená bolest a pak jenom tma.

Charlie

Hned jak Bella odjela do školy, jsem i já vyšel z domu a jel do nemocnice.

To s tím kolegou a vraždou jsem si vymyslel, jak bych jí jinak vysvětlil, proč jdu za Carlislem?

Zaparkoval jsem před nemocnicí a doufal, že má dneska ráno službu.

„Dobrý den, chci se zeptat, jestli je tady doktor Cullen,“ zeptal jsem se sestřičky na recepci a nasadil co nejlepší úsměv.

„Je u sebe v pracovně náčelníku Swane,“ odpověděla sestřička s úsměvem.

Slušně jsem poděkoval a šel si s ním promluvit.

Zaklepal jsem na dveře pracovny.

„Dále,“ ozvalo se zevnitř.

„Dobrý doktore Cullene,“ pozdravil jsem a zavíral za sebou dveře.

„Dobrý den náčelníku Swane, co vás k nám přivádí?“ Ptal se vykolejeně.

„Potřebuji s vámi projednat jednu důležitou věc,“ začal jsem opatrně.

„Jedná se o naše děti?“ ptal se pohotově.

„V podstatě ano,“ odpověděl jsem na jeho trefnou otázku.

„Jestli jde o to co se stalo ve škole…“ Začal mluvit, ale já ho přerušil mávnutím ruky.

„O to mi nejde. Spíše potřebuji pomoct.“

„O jakou pomoc se jedná?“ Ptal se zvědavě.

„Jde o Bellu, začala se měnit a nemá to pod kontrolou. Ona vlastně ani o ničem neví a já vás chci požádat o to, jestli byste jí nevysvětlil váš způsob života,“ vyklopil jsem ze sebe a koukal na zaraženého Carlislea.

„Co jí mám vysvětlit? Je to přece vaše dcera.“

„Ne, není to má dcera,“ skočil jsem mu do řeči.

„Jak není?“ Ptal se zvědavě.

„Bella je adoptovaná, tedy spíše nalezená. Někdo nám ji nechal na prahu domu spolu s dopisem v zavinovačce se znakem,“ sděloval jsem mu fakta, „vím, co jste. Vy i vaše rodina.“

„Jak co jsme?“ Ptal se s kamennou tváří, ale v očích měl strach.

Už jsem se nadechoval k odpovědi, když mu zazvonil mobil a on ho s omluvným pohledem zvedl.

„Alice zpomal,“ řekl do telefonu. Nic neříkal a jenom přikyvoval.

„Ano, chápu, odvezte ho domů a Bellu do nemocnice,“ řekl a zaklapl telefon.

„Co se stalo?“ ptal jsem se s hrůzou v hlase.

„Bella s Edwardem měli nehodu. Vyhýbali se srážce s náklaďákem, ale bohužel to stočili do lesa a zastavili se o strom. Edwarda odvezla Alice domů, je trochu pomlácený a v bezvědomí, ale prý komunikoval a Bellu veze Emmett do nemocnice, je na tom podstatně hůř,“ sděloval mi a při tom si oblékal plášť.

„Ne! Do nemocnice nemůže!“ Vypálil jsem ze sebe.

„Proč ne?“ Ptal se zaraženě Carlisle.

„Ona není člověk!“ Zarazil se v půli kroku a otočil se na mě.

„Jak není člověk?“ Ptal se se zájmem.

„Je jako vy, tedy napůl.“

„Jak jako já? Já jsem člověk,“ stál si za svým Carlisle.

„Ne, nejste a já to vím.“

„Tak co podle vás jsem?“

„Upír!“ Vyhrkl jsem a Carlisle zamrzl na místě, „a Bella je poloupír. Nesmí do nemocnice. Rozumíte?“

Nic neřekl a vytáhl telefon.

„Emmette, do nemocnice ne. Odvez ji ke Swanům a počkej tam na mě,“ řekl do telefonu a zaklapl ho.

„Jedeme k vám a vy mi všechno vysvětlíte cestou,“ mluvil ke mně, když jsme běželi chodbami nemocnice. Jenom jsem přikývl a byl rád, že se Bella do nemocnice nedostala a díky tomu nic nebylo prozrazeno.