Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » It´s a Boy Girl Thing!? 12. kapitola

09.09.2010 (08:45) • Azeret, Chobotnicka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 10176×

12. kapitola

Pak se mi ale před očima objevily různé obrázky a já pochopil, že moje Bella je ta ztracená osoba, co ji tak usilovně hledá Caus a jeho malá gardička. Opravdu teď jsem byl ještě ve větším průseru, než jsem byl. Nejen, že moje láska je se mnou těhotná, ale navíc je Volturi a já blázen jsem zbouchnul ztracenou princeznu. Tak to rovnou se můžu jít upálit…

Pohled Belly:

Tohle fakt není možný, copak se někomu normálnímu stane, abych s panem vlezdoprdelkou čekala dítě?! Ke všemu, když to dítě vlastně čeká on? Zamotaná situace, já vím. Ale to by nebylo až tak těžké pochopit, ale nevím, proč hned při prvním průseru vždy chlapi chtějí pomoct a pak se po anglicku vypaří. Jak já ty chlapy nenávidím.

Moje/jeho vyšetření proběhlo celkem hladce, až na to, že měl keců jak Palacký. Jednou jsem o něm slyšela, sice si nepamatuji, kdo to byl, ale věřím, že jich měl hodně. Když jeho papínek oznámil, že opravdu jsem těhotná, tak on chtěl naše dítě dát pryč. On, který je v mém těle a nemá v něm naprosto co dělat. Nezajímá mě, že to byla nějaká hrozná věštba, ale tohle se mělo stát někomu jinému. Nikde se nepíše o dítěti, ani o tom, že bychom spolu nějaké měli mít. No prostě pech!

Alice celou dobou sedí nad starodávnými knihami, které si dnes odpoledne půjčila z knihovny a studuje alespoň něco o věštbách. Věděla jsem pouze tolik, že v tomhle těle mám být do své smrti. Takže vlastně nikdy!

„Proč, bože!“ vykřikla jsem na celý dům a u mě ihned byl Edward, kterému to na podpatcích šlo náramně.

„Copak je? Je ti špatně, nebo tě něco bolí? Co naše dítě?“ ptal se mě a asi mu nedocházelo, že on čeká naše dítě.

„Vaše idiotstvo, asi jste si nevšiml, že jste v mém těle a tudíš, jste těhotný vy! A pokud jde o to, co mi je. Tak mně hrozně vadí, že máš moje tělo!“ schválně jsem zakřičela poslední tři slova. Až teď si říkám, jak nemožná jsem byla, když jsem se s ním pustila do jednoho kolečka. Raději bych chodila s tím uslintancem Newtonem.

„Co na mě ječíš?! Já ti za to nemůžu, že si ztracená princezna a ke všemu si tě mám v nejbližších dnech vzít. To bych se raději nechal zabalit jako obchodní balík a poslal se na Antarktidu!“ křičel pro změnu na mě.

Taky mi to nemusel připomínat, že můj otec je jeden ze tří vládců upířího světa. A já jsem jeho ztracená dcera. No ztracená do jisté míry, ale co si budeme namlouvat, lepší poznat své biologické rodiče jednou, než nikdy. A ke všemu, když můj otec mu chtěl natrhnout ten jeho zadek. Trvalo snad dvacet minut vysvětlování, že já jsem vlastně v Edwardově těle a on zase v mém.

Bylo velice zábavné sledovat otce, když se dovídal, že z něho bude dědeček. Jak on sám tvrdil, tak se musíme nejdříve vzít, abych mohla mít v upířím světě dítě. V tomhle byly zákony jednoznačné. Jak já ho nenávidím. Tak nejen, že spolu čekáme dítě, já si ho budu muset ještě vzít!

„Fajn! Alice, kde máte nějaké velké krabice?!“ zavolala jsem na dotyčnou, která se válela u knih.

„Myslím, že ve sklepě!“ odpověděla mi pohotově.

„Slyšel jsi. Tak pak dej vědět, abych tě hodila na poštu!“ odpověděla jsem mu naprosto normálním hlasem.

„Ehm, a to mám poslat svoje nebo tvoje tělo?“ odpověděl mi arogantně nazpět.

„Svoje!“ vypálila jsem, „ale moje mi nejdříve vrať!“ dodala jsem ihned pohotově.

„Tak moje nebo tvoje?!“ optal se ještě jednou.

„Ty se tam chceš poslat, tak tvoje tělo, ve kterém budeš ty!“ ukončila jsem naši debatu ohledně posílání balíku na Antarktidu.

„Za půl hodiny dole!“ S tím odešel z místnosti.

„Uff, půl hodina na regeneraci nervů je málo!“ zakřičela jsem na celý dům, aby to hlavně pan netykavka slyšel.

Jo to naše kočkování mě fakt baví. Někdy si říkám, že je to zábava, ale na druhou stranu bych se ráda vrátila do svého těla. Je to otrava, chodit tady v kalhotech a košili, ve které se cítíte jako uvázaná v kazajce. Lépe se mi chodilo v tom stanu, kterému se po dívčím říkají šaty.

„Mám to!“ vykřikla Alice na celý dům.

Svoji novou rychlostí jsem se přiřítila dolů a hned jak Dobrman jsem čekala, co nového zjistila.

„Tak co?“ optal se jí netrpělivě pan vlezdoprdelka.

„No, pokud tahle chytrá knížka nelže, tak jedinou překážkou pro navrácení do svých těl jste vy dva!“ řekla a my na ni koukali jak tele na nový vrata.

„Cože?“ zapískala jsem svých obvyklým hlasem, ale v tomhle tělo to znělo, jako kdyby kočku tahali za ocas.

„To máme tak,“ začal Emmett. „Musíte si začít zvykat, na sebe mluvit normálně a hlavně se taky tak chovat!“ řekl tu hnusnou věc, kterou bych za nic na světě slyšet nechtěla.

„Ani za svoje tělo!“ prohlásili jsme s vlezdoprdelkou unisino.

„Jak chcete!“ zatvářila se Alice trošku tajemně, že ani myšlenky se nedaly číst.

Proč já mám takový pocit, že nám zase Alice něco tají. Něco dosti zásadního a hlavně podstatného. S vlezdoprdelkou se neusmířím. Jaký by to pak byl život bez toho, abychom na sebe byli jako kočka a pes? V tomhle případě upír a poloupír. Vím, že je to někde hluboko ve mně, ale já ho nejspíše miluji…

Autor: Azeret (Shrnutí povídek), Chobotnicka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek It´s a Boy Girl Thing!? 12. kapitola: