Díky vašim komentářům, jsem zjistila, že se vám má povídka líbí. A tak tu máte další kapču!! Isabella, vypráví svou minulost... Jako vždy, toužím po komentářích.
08.11.2009 (14:15) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7686×
„Roku 1650.“
„Páni, to si tak stará?“ vydechl užasle Emmett.
„Emmette, jestli mě budeš pořád přerušovat, tak se ke konci nikdy nedobereme. A navíc prakticky vzato si starší ty.“ řekla jsem a vyplázla na něj jazyk. Což způsobilo další dávku smíchu v místnosti.
„Tak dál. Žila jsem se svou matkou ve Phoenixu, celkem normální život. Ke svým 17tým narozeninám jsem dostala, dárek. Byl to zájezd do Itálie, pro mě a mou matku. Den po mých narozeninách, tedy 14. září 1667 jsme pluli do Itálie. Cesta trvala asi týden. První den jsme byla v Římě, kde nás odchytla krásná, bledá žena. Heidy.“ při jejím jméně cukli. Všichni upíři jí znají jako “návnadu“.
„Nabídla nám, a dalším lidem, že nám ukáže Volterru a hlavně jak všichni víte, její hrad. Do kterého, se jen tak nikdo nedostane. Tak jsme všichni nastoupili do autobusu a vyjeli. Za pár hodin jsme byli ve Volteře. Vystoupili jsme do hradu a prohlíželi, si ho. Potom nás Heidy, uvedla do hlavního sálu a tam už čekali, nejen Aro, Marcus a Caius, ale také celá garda. Nejdříve to samozřejmě nikdo nechápal. Ale potom, co se Felix s Demetri vrhli na první lidi, bylo mi to jasné. Na mě se vrhla, Jane.“ztuhli.
„Ta masochistická mrcha?“ ptal se Emmett. Už zase mě přerušil, s ním to bude teda těžké. Pomyslela jsem si.
„Emmette!“ okřikli ho všichni.
„No, co, jen mě to zajímá.“ bránil se.
„To je v pořádku. Ano. Přesně, ta. I když musím říct, že není zas tak hrozná. Ano, je to masochistka, pohled na bolest si vysloveně užívá, ale jinak je celkem fajn. Rozhodně lepší než Felix.“ zašklebila jsem se.
Carlisle se zasmál. Jako jediný věděl o co jde. „Nepřestal se snažit?“ptal se pobaveně.
„Ale ano, asi 50 let potom, co jsi odešel.“ moje odpověď způsobila ještě větší úsměv na Carlisleovi obličeji. Pokud to ovšem bylo vůbec možné.
„Vysvětlí mi tady někdo, o co tu jde?“ ptal se Emmett, podrážděně.
„Ale nic Emme, jen měla Bella hned od své přeměny nápadníka, kterého se nemohla zbavit. A jak teď slyším, celé století. No, potěš.“teď už se smáli všichni.
„No, ale zpátky k příběhu. Pokud ho chcete, ještě slyšet.“ přikývli.
„Takže, Jane se na mě vrhla, ale ne úplně doslova. Spíš se přiblížila. Jak víte ráda své oběti trápí, takže na mě použila svůj dar. Což mi vlastně zachránilo život. Jelikož na mě její dar nefungoval, začala se vztekat, což ovšem uchvátilo Ara a šel zkusit na mě svůj. Ten samozřejmě nefungoval a tak mě dali bokem. Aro řekl něco ve smyslu: „Najezte se, ale jí se nikdo nedotkne.“zachvěla jsem se. Pořád slyším jeho hlas v mé hlavě.
„Nechápala jsem proč to dělá. Proč mě nezabije. O co mu jde. Tehdy jsem nevěděla, že existují upíři natož, že mají nějaké dary. Když zabili všechny lidi v místnosti, včetně mé matky, tak se ke mně přiblížil Aro z Alekem a Jane v patách. Také Alec zkusil na mě svůj dar a samozřejmě na mě taky nefungoval. Alec s Jane byly naštvaní, za to Aro se radoval. Přistoupil ke mně a řekl: „Jsi velice nadaná, maličká. Tvoje matka pořád křičela jméno, Isabella. To budeš nejspíš ty, že? Není čeho se bát. Bude to trvat jenom chvilku.“
„No a potom se mi zakousl do krku. Byly to ty nejdelší 3 dny v mém životě. Když přeměna skončila, Aro mi všechno vysvětlil. Byla jsem na tom podobně jako Carlisle. Hnusilo se mi to. Nechtěla jsem zabíjet nevinné lidi, ale Aro nedal jinak. Přivedli ke mně do pokoje malou asi 8letou holčičku. Aro mi přikázal, jí zabít. A i, když jsem byla novorozená, dokázala jsem odolat. Nevím jak, celou tu dobu jsem myslela na svou matku. Na to jak jí Aro zabil. Ten příšerný pocit, vidět umírat člověka. Dalo mi to takovou sílu, že jsem jí prostě nezabila. Řekla jsem mu, že zabíjet lidi nechci a nebudu. Nechci být zrůda jako je on a ať mě klidně zabije, že to jen uvítám.“
„Co na to, Aro? Musel velmi zuřit. Ach, promiň Bello.“řekla Esme. To bylo poprvé, kdy mi nevadilo, že mi někdo skáče do řeči. Byla velmi sympatická, připomínala mi maminku.
„V pořádku, Esme“ usmála jsem se. „Byl velmi rozzlobený, ale asi ne, tak hodně jak si myslíte. Snažil se mě přesvědčit a, když viděl, že je to marná snaha, dovolil mi lovit zvířata. No, lovit. Spíše pít zvířecí krev, abych byla přesnější. Zuřili v tom pravém slova smyslu, spíše Marcus s Caiem. Nechápali proč, to někomu dovoluje. Obzvlášť mě. Ale on by mi dovolil skoro všechno, jen abych se nerozhodla, odejít. Říká mi “Můj nejcennější šperk“…
Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Isabella Volturi - 3. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!