Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella Swan Black... and Cullen? 7. kapitola

30.08.2010 (08:15) • barushQa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1456×

7. kapitola 

„Co je?“

„Nic. Jenom by mě pár věcí zajímalo. No, víš, ty o nás víš hodně. Ale já o tobě nic. Odpověděla bys mi na pár otázek?“ Ve mně hrklo. Jaké otázky?

„Tak jo,“ odpovím v klidu, ale uvnitř to je jinak. Ale přece nemám co skrývat.

„Co chceš vědět?“ Napjatě očekávám.

„Jaká je tvoje oblíbená barva?“ zeptal se vážně. Cože? To myslí vážně?

„To se mění hodně často. Asi hnědá,“ otočím oči v sloup. On dělá jako by si toho nevšiml.

„Hnědá?“

„Jasně. Hnědá je teplá. Docela se mi stýská po hnědé,“ zasním se.

„Máš pravdu,“ souhlasil, zase vážný. „Hnědá je teplá.“ Rychle, ale přesto váhavě, se natáhl a shrnul mi vlasy na záda. Pod jeho dotekem jsem ztuhla. Prošlo mnou elektrické napětí. On to asi vycítil a stáhl se zpátky.

„Co sis jako posledního poslechla na cédečku?“ Tvářil se dost vážně. Zapnula jsem všechny mozkové závity. V jeho blízkosti se mi přemýšlelo špatně.

„Myslím, že Muse,“ přiznám se. Ulítávám na jejich hudbě. Alternativní rock v jejich podání je dokonalost. On se na mě podiveně podívá.

„Jaký je tvůj nejoblíbenější drahokam?“

„Topaz,“ plácla jsem bez přemýšlení. Zrudla jsem v obličeji, protože donedávna byl můj nejoblíbenější drahokam granát. Řekla jsem to, protože jsem se dívala zrovna do jeho topazových očí. Chtěl vědět, proč jsem na rozpacích.

„Pověz mi to,“ poručil mi nakonec. Dívala jsem se do podlahy.

„Takovou barvu mají dnes tvé oči,“ povzdechla jsem si.

„Předpokládám, že kdyby ses mě zeptal za dva týdny, tak bych řekla onyx.“ Proč jsem tak nedobrovolně upřímná? Proč mu nejsem schopna lhát? Nastala odmlka, ale ne dlouhá. Byla velmi krátká.

„Jaké jsou tvé nejoblíbenější kytky?“

„Rudé růže,“ odpověděla jsem už v klidu. Ty miluji. Rozhlédnu se. Hledám čaj.

„Je, promiň. Asi ti muselo vyschnout v krku. Vůbec jsem si neuvědomil že…,“ Já jsem ho přerušila. Byl hrozně roztomilý, jak se omlouval.

„To je v pořádku.“ Vstal a podal mi ten čaj. Srkla jsem si. Zavřela pomalu oči a vychutnávala si chuť čaje. Jak se mi horký čaj rozlévá krkem a po celém těle. Nádherně osvěžující pocit. Pomalu jsem otevřela oči. Strnula jsem. Edward se nakláněl nade mnou. Jeho obličej byl asi jen pár centimetrů od mého. Viděla jsem v tom šeru, jak měl zčernalé oči jako uhel. Přiblížila jsem se k němu a vdechla jeho omamnou vůni. To jsem asi neměla dělat. On rychle uskočil do druhého – protějšího – kouta pokoje. Pomalu se stmívalo, a tak jsem viděla jen jeho obrys.

„Promiň, ale ty oslnivé pohledy jsou…“ Zdál se být zmatený.

„Oslnivé pohledy?“

„To sis nevšiml? Myslíš, že každý prosadí svou tak snadno?“

Ignoroval mé otázky. „Oslňuji teď tebe?“

„Ano,“ přiznala jsem se.

Chvíli si mě prohlížel. Najednou se ale otevřely dveře. Dovnitř vešli všichni Cullenovi. Nejdříve Carlisle  a Esme. Ti zůstali jen opařeně stát. Za nimi se přidali i Alice s Jasperem. Nakonec vešla Rose a Emmett. Ten si nás pobaveně prohlížel a těkal pohledem z Edwarda na mě.

„Měli jste černou hodinku?“ zeptal se Emm a se smíchem rozsvítil.

„Ne, vyvolávali jsem duchy. Respektivě Satana,“ řeknu a Edward se na mě divně podívá a Emmett stichne.

„Cože?! Proč mi to nikdo neřekl? Já chtěl taky!“ Myslela jsem, že se tady rozbrečí jako malé děcko. Jenom jsem si povzdechla. Edward zakroutil hlavou nad tím vším.

„Budu muset jít,“ zhrozila jsem se.

„Já tě odvezu,“ nabídl se mi Edward. Tomuhle návrhu se nedalo odolat, a tak jsem přikývla. Alice se radostně pousměje. Proč se vždy usmívá, když jsem poblíž Edwarda? Budu se jí muset na to zeptat. Edward mi pomohl vstát a společně jsme se vydali ke dveřím.

„Tak nashledanou,“ rozloučím se a jdu s Edwardem před dům. Navede mě v té tmě k autu. Když si sednu, tak se podívám na místo řidiče a málem jsem dostala infarkt! Zapomněla jsem na jeho upíří rychlost – on už seděl na svém místě. Jsem zvyklá, že Jacobovi trvá vše trochu dýl. Na to že je vlk je hrozně líný.

„Promiň. Nechtěl jsem tě vylekat.“ Já nechci aby se mi omlouval.

„To nic. Prosím, neomlouvej se mi. Nic se nestalo, jenom jsem zapomněla na tu tvou rychlost,“ vysvětlím. On mi odpoví uchichtnutím. Nastartoval auto a vyjeli jsme směr La Push.

„Budeš k nám chodit často?“ To mě bodlo u srdce. Bolestně se zašklebím.

„Ne,“ odseknu. „Neměla jsem v plánu k Vám jít ani dneska,“ zdůraznila jsem celou větu. On  se ublíženě podíval a zesmutněl.

„Takhle jsem to nemyslel. Jsem rád, že jsi přišla. Všichni si tě za těch pár dní oblíbili… a já taky.“ Tu poslední část zašeptal, ale já ji přesto slyšela. To mě překvapilo. Ještěže je tma. Jsem jistě rudá.

„Asi jsem reagovala bezmyšlenkovitě a zbrkle, promiň,“ omluvím se.

„Ne, to já bych se měl omluvit, Bello! Tu otázku jsem použil ve špatném tvaru. Je to má chyba.“

„Ne. Já se tady nechci dohadovat o tom, kdo za co může,“ povzdechnu si.

„Máš pravdu. Jsme jak malý děti,“ zasměje se a já se k němu přidám. Ani se nenaději a už zastavuje. Jsme už v La Push.

„Zastavil jsem raději na hranici. Nechci nic riskovat, abys neměla problémy.“

„Díky. Ahoj a ještě jednou moc děkuji za odvoz.“ S ním se mi jelo úžasně. Až na těch pár nedorozumění.

„Není zač. Ahoj.“ Otočila jsem se a vyšla domů. Ale hned po pár vteřinách mě zastavila něčí ruka. Ledová ruka. Byl to Edward. Otočil si mě tak, aby mi viděl do obličeje. Vzal do dlaní mou tvář a hleděl mi upřeně do očí. Vypadalo to, jako by uvnitř vedl nějaký boj. Pomalu se ke mně naklonil a přitiskl své rty na mé. Lehce mě políbil a potom mi zašeptal do ucha.

„Hezké sny, Bello.“ Jeho sametový hlas a vůně mně ovanula obličej. Najednou jsem tam stála sama. Jenom jsem slyšela jak startuje motor. Zůstala jsem tam opařeně stát. Co se to stalo? Nemohla jsem pořád tomu uvěřit. Edward mě políbil. Cítila jsem se… šťastná? Rozhodně velmi dobře. Pomalým a šouravým krokem jsem se vydala domů. Měla jsem na tváři přiblblý úsměv. Když jsem vešla dovnitř všichni seděli v obýváku a čekali na mě – usuzuji podle obličejů.

„Bello, kde jsi zase byla?“ rozčiloval se Sam. Billy tady nebyl. Asi už spal. To je divný. Vždyť je… Kolik je? Podívala jsem se na hodiny. Je devět hodin, asi si šel lehnout dříve.

„Venku,“ odsekla jsem. Jacob se snažil rozhovor ignorovat.

„Kde, venku?!“

„Určitě byla venku se svým klukem. Dyť to na ní nevidíš, Same? Ten úsměv,“ zasměje se Embry a přidal se i Jared. Oni mě tak štvou. Byla jsem venku, ale ne se svým klukem! Teda já mám Edwarda radši než kamaráda, ale to neznamená, že i on mě. I když, proč by mě dneska políbil? Něco asi také cítí. Měli bychom si spolu promluvit. Přestala jsem Embrymu odporovat. Když jsem nic na jeho poznámku neřekla, tak všichni ztichli. Proč, sakra? Že by dali konečně pokoj? Jdu raději spát. Vzala jsem si s sebou nahoru do pokoje čaj s chlebem. V pokoji jsem si sedla na postel a jedla chleba. Někdo zaklepal.

„Dále,“ vyzvu dotyčného. Byl to Jake. Poslední dobou se moc nevidíme. Hlavně poslední dva dny.

„Ahoj, Bello. Můžu si sednout?“ Ukáže na místo vedle mě.

„Jo, můžeš. Nemusíš se ptát,“ zamumlala jsem s plnou pusou. Naštěstí to bylo poslední sousto, takže budu moci odpovídat.

„Jak jsi se dneska měla u Cullenů?“ zašeptá, aby to nemohli slyšet ostatní.

„Dobře. Byla jsem tam chvíli sama… s Edwardem,“ odmlčím se. Doufám, že nejsem rudá.

„Jak to? Doufám, že jsi se nebála,“ zasměje se. Takovýho Jakea neznám. Ono mu to nevadí?

„Ne, nebála. Všichni jeli na nákupy. Alice je maniak. Měla jsem jet taky, ale viděla, že jsem unavená, a tak mě nechala být. Edward mě měl hlídat,“ vysvětlím.

„Asi bych měl začít na Edwarda žárlit,“ zakření se. Na co naráží? Zívnu.

„Měla by jsi jít spát. Doubrou.“

„Dobrou,“ zhasnu světlo a usínám.

Autor: barushQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Swan Black... and Cullen? 7. kapitola: