Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella - Maria - (Swan) - Masen (ova) 7. kapitola

02.07.2010 (17:00) • Elii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2409×

Právě jsem vešla do nějaké uličky, když v tom jsem zahlédla něco rychlého, a také jsem zaslechla volání o pomoc. Nemohla jsem se pohnout, jen jsem tam stála a pomalu se rozkoukávala ve tmě a uviděla jsem před sebou obrázek jako z hororu. Přede mnou stál upír a vysával svou oběť a já jen bezmocně přihlížela, když v tom si mě ten upír všimnul a rychlostí blesku se ke mně blížil.

„Počkej, počkej, počkej, mám na tebe prosbu, já vím, co jsi zač a znám i jiné upíry,“ křikla jsem.

Pohled – Bella

Ty jo, já mám štěstí. Chci se stát upírem a zrovna jeden stojí přede mnou a kouká na mě jako na nějakého pomatence, který utekl z blázince. Vypadal velice pěkně. Byl vysoký, mohutný, ale ne tlustý, měl velmi vypracované tělo, nebo to alespoň v té tmě tak vypadalo.

Pohled – upír

Zrovna jsem dopíjel svou večeři, když v tom jsem ji zahlédl. Stála tam, koukala na mě a nevypadala ani moc vykuleně. Rychle jsem svou oběť dopil a chystal jsem se na tu holku, která tam stále stála a hypnotizovala mě pohledem. Bylo to docela frustrující, když na vás takhle kouká vaše večeře a nevydá přitom ani hlásku.

Pomalu, teda pro mě pomalu, jsem se k ní vydal, už už jsem na ni chtěl skočit a napít se, když v tom na mě něco zavolala. Ta jedna věta mě dokonale zaskočila, že jsem na místě ztuhnul a hleděl na ni, jako na nějaký obrázek. Usmála se pro sebe a bylo na ní vidět, že nad něčím přemýšlí, ale to trvalo jen chviličku. Prohlížela si mě a to mě znepokojovalo. Je to nějaká lovkyně upíru? Ne, to je hovadina. Tak už něco řekni. Vždycky tolik mluvíš a teď nic.

„Jaké znáš upíry?“ To bylo jediné, co moje chytrá hlavička mohla vymyslet.

„Hodné.“ Páni, to je dostačující odpověď. Pipka, si myslí, že má navrch? To se ale šeredně mýlí.

„Mluv,“ zavrčel jsem na ni.

„No, nevím, jestli znáš Cullenovi?“ Přešla z oznamovací otázky do tázací.

„Ne, neznám, neznám žádné upíry, až na jednoho, ale ten se nejmenuje Cullen, ale Masen.“ Zdálo se mi to? Nebo se najednou celá napjala?

Docela dlouho nereagovala, tak jsem zase promluvil.

„A jaká je ta tvá prosba?“ Škubla sebou a zase byla mezi námi.

„Jo, ta prosba. Přeměníš mě? Prosím, prosím.“ Páni, to jsem nečekal. Ona chce bejt upírem dobrovolně? Je to vážně blázen, tak jak jsem si o ní myslel napoprvé.

„Vážně? A víš, co to obnáší?“

„Vím, znám Cullenovi už dlouho a vím všechno o upírech.“ Ta holka se mi líbí, ale jen jako kamarádka. Mohla by to být dobrá společnice.

„Dobře, přeměním tě, ale ty mi budeš dělat společnici nejméně 50. let, jo?“

„50. let? Není to moc?“

„Není, když jsi upír, je to něco jako jeden měsíc lidského života.“

„O.K.“  Začal jsem se k ní přibližovat a ona zavřela oči. Myslel jsem si, že uhne, ale ona tam jen stála a čekala.

Pohled – Bella

Začal se ke mně přibližovat a já už věděla, co chce udělat. Pomalu jsem zavírala oči a čekala jsem na to, až ucítím jeho ostré zuby, jak projedou mou tenkou kůží na krku, kde je moje krční tepna. Věděla jsem, co obnáší přeměna. Cítíš oheň, jak ti spaluje kosti, ale ty víš, že proti tomu nic nezmůžeš a ten třetí a zároveň poslední den, je ze všech nejhorší. Cítíš, jak ti celej ten oheň postupuje pomaloučku od konečků prstů stále víš, až se zastaví u tvého srdce a ty už slyšíš jen poslední... buch... buch... buch... a nic. Konec. Tvoje tělo se přeměnilo na upíra. Z tvého srdce se stal pouhý kus kamene. A to celé se právě dělo mně.

Po třech dnech (Každý zná, jak to chodí).

Buch... buch... buch... Nic. Konec. Je ze mě upír. Jupí. Teď ještě musím přetrpět těch 50. let s tím upírem, u kterého ani nevím, jak se jmenuje.

Pomalu jsem otevírala oči a nestačila jsem zírat. Vše bylo dokonalé, můj zrak byl stokrát lepší, než když jsem byla člověk. Už jsem nebyla v té tmavé ulici, ale v nějakém bytě. Posadila jsem se a lekla jsem se, jak rychle to proběhlo. Tak na to si teda budu muset zvyknout. Rozhlížela jsem se kolem sebe a vypadalo to na docela hezky zařízený byt. Při přeměně jsem ležela na posteli a vedle mě bylo nějaké křesílko, na kterém byly položeny moje věci. Rychle, na mě teda moc rychle, ale pro normálního upíra to bylo asi pomalu, jsem se přemístila k tomu křeslu, chtěla jsem ty věci mít u sebe. Bylo tam všechno, nic nechybělo. Šla jsem se kouknout k oknu, ale než jsem tam stačila dojít, někdo vešel do pokoje. Byl to ten upír, který se mi neuměl ani představit. Zavrčela jsem na něj. Usmál se pro sebe. To jsem nechápala, tak jsem na něj zavrčela znova.

„Nevrč na mě,“ řekl a skácel se k zemi v přívalu smíchu. Zamračila jsem se. Tak on se mi bude smát? Ano, je silnej, teď vidím ty jeho mohutné svaly, ale i tak vím, že jako novorozená sem mnohem silnější.

Rozeběhla jsem se k němu, a jelikož se pořád válel na zemi, byl pro mě snadnou kořistí. Vzala sem ho pod krkem, silně ho přirazila na stěnu, až se odloupla omítka. Držela jsem ho docela pevně, a to jste měli vidět. Ten jeho ustrašený a vykulený pohled stál za to. Najednou už neměl hubu od ucha k uchu, ale teď se v duchu modlil, ať mu tu jeho hlavičku neurvu a nespálím na popel.

Stále na mě koukal se strachem v očích a já už to nevydržela. Propukla jsem v ohromný výbuch smíchu, skutálela se k zemi a tlemila jsem se a kdybych byla člověk, už by mě chytaly křeče do břicha.

Ten trouba tam pořád stál a koukal na mě, jako kdyby mu spadly hračky do kanálu. To ve mně vyvolalo další, neutichající výbuch smíchu.

Konečně jsem se pomaličku začala uklidňovat a zvedat se ze země, když v tom jsem v krku ucítila bodavou bolest, snažila jsem se tomu nevěnovat  pozornost, ale nešlo to. Touha po krvi byla silnější. Nedalo se to vydržet. Musím na lov.

„Mám žízeň,“ řekla jsem mému stále vykulenému společníkovi.

„Po – pojď,“ řekl  koktavě.

„Jsi v pořádku? Neexneš mi tady?“ Vyvalil oči a to mě v mé teorii ještě víc utvrdilo.

„Ne, já jsem zcela v pořádku, jenom mě tady někdo před chvílí dusil, ale jinak v pohodě.“ To bude dobrých 50. let.

„Promiň.“

„A pojď, nebo mě začne bolet v krku.“ Hodila jsem po něm úsměvem a pro efekt se chytla krku. Ty jo, já jedu. Asi se ze mě stal jinej člověk, no v mém případě upír, jsem víc odvázanější, i když to bude jen chvilková záležitost.

Ta bolest v mém krku byla nesnesitelná, dneska asi vypiji půlku Chicaga.

„Dneska asi vypiji půlku Chicaga,“ řekla jsem to i nahlas.

„Nejsme tak zcela v Chicagu.“ Cože?

„Cože?“

„No jsme v Janesvillu.“

„Proč?“

„Protože v Chicagu tě každý, nebo spíše někdo, zná.“

„Aha.“ To je pravda.

„Tak už pojďme, prosím.“

Venku jsem vyzunkla asi pět lidí a stále jsem neuhasila tu strašně pálivě bodavou  chuť v mé puse, ale už to bylo o mnoho lepší. Teď mě ani nenapadlo živit se něčím jiným než lidmi, to možná až za pár (set) let. Protože bych to nezvládla, ale vůbec mě netrápí výčitky.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se mě večer. No, stejnou otázku si kladu docela dlouho. Jak se vlastně jmenuje upír, který mě přeměnil?

„Isabella Maria Masen(ova),“ řekla jsem mu a on na mě koukal, jak na nějaké dětsko.

„A ty?“ optala jsem se ho, když už dlouho nic neříkal.

„E – E – Emmett. Emmett  McCarty.“

Líbilo se???

Mám na vás otázku!!!

Přemýšlejte:)

Jaký zvláštní, ale mocný dar by mohla mít naše Bellinka???

⇨

⇦

Autor: Elii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella - Maria - (Swan) - Masen (ova) 7. kapitola: