Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella - Maria - (Swan) - Masen (ova) 6. kapitola

27.06.2010 (21:45) • Elii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2341×

Isabella – Maria – (Swan) – Masen(ova) 6. kapitola

„Bello?“ zeptala se mě máma.

„No?“

„Ihned máš zavolat Esme,“ řekla to tak rozhodně a zároveň smutně.

„Co se děje?“ zeptala jsem se s obavou v hlase.

„To ti řeknou oni, zavolej jim, no, lepší by bylo za nimi ihned jít.“

Bella - 1933

Přeběhl mi mráz po zádech, strašně jsem se vyděsila. Máma to říkala takovým zvláštním hlasem, hlasem, ve kterém byl slyšet smutek, zloba a pochopení. Bojím se toho, co mi chtějí říct.

„Mami? Tak já jdu za nimi, ano?“ zeptala jsem se jí.

„Jistě a prosím, pozdravuj je ode mě.“ Tak tím mě dostala, ona něco ví, ale nepoví mi to.

Tak jsem se vydala na cestu, po chvíli už jsem odemykala vchodové dveře jejich krásného baráku. Myslela jsem si, že zase budou ve svých pracovnách, ale mýlila jsem se, oni dva na mě čekali hned za dveřmi. Docela jsem se jich lekla, stáli tam jako sochy.

„Fuj, to jsem se vás lekla,“ vyklouzlo mi. Oni dva se jen usmáli. „Pardon a ahoj,“ omluvila jsem se a pozdravila jsem.

Esme ke mně přiběhla: „Ahoj zlatíčko, to je dobře, že ses stavila.“

„Musíme ti něco říct, asi se ti to nebude líbit,“ doplnil ji Carlisle.

„Tak to vyklopte, prosím, bojím se toho.“ Chtělo se mi plakat. Co je to? Že to přede mnou takhle skrývají?

„Víš Bello, my budeme muset odejít.“ Tak tohle byla rána pod pás. Tohle jsem vážně nečekala.

„Ale, proč? To – to nemůžete, jste moje ro–rodina,“ koktala jsem.

„Bello, rádi bychom zůstali, ale nemůžeme. Lidé si už začínají všímat, že se neměníme a také máme nového člena, tedy spíše členku rodiny, která je upírem teprve pár dní a vystavujeme tě tím velkému nebezpečí. Už i to, že jsi teď tady, jí působí velkou bolest.“

Pohled - Carlisle

Jak jsem mluvil o našem novém přírůstku do rodiny, měl jsem na mysli Rosalii Haleovou. Přeměnil jsem ji, protože neměla na vybranou, umírala.

Vracel jsem se pozdě večer domů z práce a vidím na zemi ležet polomrtvou dívku. Byla krásná, měla vlasy do půli zad a postavu, za kterou by se nemusela stydět žádná modelka.

Rosalie mi vyprávěla, jak to bylo… Byla na návštěvě u své dobré kamarádky a už bylo docela pozdě. A tak se rozhodla, že půjde domů, manžel její kamarádky se nabídl, že ji doprovodí, ale Rosalie odmítla. Šla nějakou uličkou, kde nikdo nebyl, až na jednu partu opilých hochů. Ti na ni začali pokřikovat a Rose mezi nimi poznala svého snoubence Royce Kinga. Nevšímala si jich, přála si, co nejrychleji od nich zmizet, ale to jí nebylo přáno. Celá jejich partička se k ní vydala a měla nemístné návrhy. Royce se po ní začal plazit a jak to asi a dopadlo, když ona byla krásná a oni opilí? Začali se jednoduše bavit. Všechno to skončilo tak, že jsem ji našel já. Jiná varianta nebyla, než ji přeměnit. Musel jsem, nechtěl jsem, aby tak krásné děvče zemřelo, a také jsem si myslel, že by to mohla být družka pro Edwarda. Odnesl jsem ji k nám domů, kde byl Edward s Esme. Přečkali jsme ty tři dny její proměny a potom jí vše vysvětlili, ale já jsem se mýlil. Edward s Rose k sobě sice cestu našli, ale byla to pouze bratrská a sesterská láska, nic víc, nic míň. Rosalie se chtěla pomstít těm parchantům zato, co jí provedli, a tak je jednoho po druhém zabila. Udělala to tak, aby nemusela prolít ani kapku jejich krve, jinak by se totiž neudržela. Nechtěla v sobě mít ani kapičku jejich krve. Svého snoubence si nechala nakonec a zabila ho ve svatebních šatech, pro větší efekt.

A teď musíme odejít, kvůli tomu, že si lidé začínají všímat toho, že se neměníme a hlavně kvůli Rose. Pár  lidí ji zde zná a také nechceme ohrozit Bellin život. Rosalie má sice dobré sebeovládání, ale pořád je to novorozená upírka.

„Bello, my musíme odejít,“ řekl jsem, když dlouho neodpovídala na to, co jsem jí řekl před chvílí. Začala plakat, byl to tichý pláč a snažila se ho před námi skrývat, ale našemu bystrému zraku nic neujde. Začali jsme ji utěšovat.

„Bells, neboj, stále budeme v kontaktu, budu ti psát a nikdy na tebe nezapomenu,“ chlácholila ji Esme.

„A – a kam odjíždíte?“ zeptala se nás smutně.

„Zatím ještě nevíme.“

Pohled - Bella

„Zatím ještě nevíme.“ No to mě dostává. Nemohou odjet. Co si bez nich počnu? Kam budu chodit, když se pohádám s mámou? Kdo mě bude utěšovat? Proč? Proč...? Život je nefér.

„Tak, asi abych šla,“ řekla jsem smutně.

„Ale Bells, co tě napadá, nikam nepůjdeš.“

„Vždyť musíte balit.“ Musím odtud, jinak se z toho nikdy nevzpamatuji.

„Nezapomeň, že jsme upíři, sbaleno máme do pár minut,“ řekla Esme a dokonce, mi to názorně ukázala.

„Ale já musím jít. Nemůžu zde už být. Jinak to bude ještě těžší, nesmíme se loučit, jinak to nepřežiju. Vy na mě stejnak zapomenete, máte na to totiž celou věčnost a co já? Proč neodjet, že jo? Proč si krátit věčnost s člověkem, nechápu. A určitě se stěhujete někam hodně daleko.“ Otočila jsem se a chtěla jsem odejít, když v tom mě zastavila studená ruka na mém rameni. Chtěla jsem ji setřást, protože jsem si myslela, že je to Esme, nebo Carlisle, ale mýlila jsem se. Byla to Rosalie.

Krásnější bytost jsem ještě nikdy neviděla, panenka barbie vypadala oproti ní jako hastroš. Vedle ní jsem musela docela komicky vypadat. Koukala na mě jako na jídlo, ale to mě tak neděsilo, jako ty její oči – karmínově rudé. Je ona snad ten typ upíra, co se živí lidskou krví? Ale proč by byla s Esme a Carlislem? Neměla jsem moc času na přemýšlení.

„Ahoj Bello, mě asi ještě neznáš, ale já jsem tady ta, kvůli které se budeme stěhovat. Pár lidí mě tady v Chicagu zná. A bylo by divné, kdyby mě tady potkali, protože mě ve městě, kde jsem bydlela, pohřešují.“ Říkala to tak smutně a zároveň vážně. Musejí odjet a já jim v tom nemůžu bránit.

„Já to chápu a respektuji. A nebudu říkat, že mi to nevadí, když to není pravda, ale tohle k životu patří a někdo do něj vstoupí a už neodejde, jenže někdo musí vždy z kola ven. A já to musím překousnout a žít dál. Třeba se někdy potkáme.“ Chci být upírem a žít s touhle rodinkou.

„A Bello, dávej si prosím pozor.“

„Proč?“ Co na mě zase vybalej?

„Tady v Chicagu je jiný upír, než jsme my tady. Potuluje se v temných uličkách a vysává hezká děvčata. Tak na to prosím pamatuj a slib nám, že se nebudeš procházet po městě večer. A hlavně se vyhni temným zákoutím, ano?“ Hustý, ve městě je upír. To by mi mohlo pomoct k tomu, aby se ze mě stal jeden z nich. Ale ještě nevím. Uvidíme.

„Jasně, nebojte se, já se tomu budu vyhýbat.“

Ještě, že nemají v rodině čtenáře myšlenek, to by to dopadlo. To by mě na místě vysáli a určitě by se toho chopil doktor Carlisle.

„Bello, máme pro tebe ještě takový dáreček. Je to taková drobnost, ale myslím si, že ti udělá radost,“ řekla Esme a podala mi malou krabičku. Otevřela jsem ji a nestačila sem zírat. Mlčky jsem tam stála, pusu otevřenou jak debil a vyjeveně na to koukala. Byl tam náramek – tenhle. Po chvíli jsem se vzpamatovala a všimla jsem si, že na mě všichni koukají, musela jsem jim přijít velmi komická.

„Nelíbí se ti?“ optala se mě Rosalie.

„Ne–e, já jen, že už takový mám,“ řekla jsem a odhrnula jsem si z ruky rukáv. Teď zase koukali oni vyjeveně. Jako prví se vzpamatoval Carlisle a divně se na mě podíval.

„Kdes to vzala?“

„U nás na půdě.“ Přemítala jsem si v hlavě,  jak jsem se tam vydala a co všechno jsem tam našla.

„A jak se tam vzal? Kde přesně byl?“ Nějakej zvědavej, ne?

„No, u nás na půdě jsou tři truhly. Ty první dvě jsem neotevírala, ale tu třetí ano. A ona patřila mému mrtvému bratrovi.“ Zdálo se mi to, nebo ne? Podívali se po sobě všichni při slově mrtvém? Připadalo jim to divné? No nevím. „A právě tam jsem našla tento náramek,“ pokračovala jsem.

„Aha,“ řekl Carlisle

„Hm... zajímavé,“ pověděla Esme.

„Ten hlupák,“ řekla si potichoučku Rose. Tázavě jsem na ni hleděla a nebyla jsem sama. Já na ni koukala s otázkou v očích, Esme nevěřícně a Carlisle, jako by jí říkal, ať je zticha, že by mohla něco prozradit. No, tak tihle tři se hledali, až se našli. Je to velmi povedená, upíří rodinka.

„Tak, abych šla.“ Už jsem se šourala ke vchodovým dveřím, když v tom, jsem se najednou ocitla u Esme v náruči. Opakovala mi stále dokola, jak mě má ráda, že na mě nezapomene a já jí na to odpovídala, že ji mám také moc ráda, že je jako moje matka a nikdy na ni také nezapomenu. A takhle se to opakovalo i s Carlislem. Rose se mě bála obejmout. Bála se, aby mi něco neudělala. Byla jsem jí vděčná.

„Tak sbohem a mějte se hezky.“ Bello, nesmíš brečet, nebreč, nebreč, opakovala jsem si stále dokola. Před nimi nesmíš plakat.

„A dávej na sebe pozor, holčičko moje,“ zvolala ještě Esme.

Potulovala jsem se bezcílně ulicemi Chicaga a vzpomínala na chvíle strávené s tou upíří rodinkou. Nestyděla jsem se plakat před lidmi a pár lidí se mě dokonce zeptalo, co se stalo. Vymluvila jsem se vždy na to, že mi umřela kočka.

Už se stmívalo a já byla na druhé straně města. Náš dům byl úplně na opačném konci Chicaga. U sebe jsem měla jen svůj batůžek, ve kterém jsem měla Edwardovo fotoalbum, jeho plyšovou pumu, u sebe na krku svůj talisman a na ruce jeho náramek.

Právě jsem vešla do nějaké uličky, když v tom jsem zahlédla něco rychlého, a také jsem zaslechla volání o pomoc. Nemohla jsem se pohnout, jen jsem tam stála a pomalu se rozkoukávala ve tmě a uviděla jsem před sebou obrázek jako z hororu. Přede mnou stál upír a vysával svou oběť a já jen bezmocně přihlížela, když v tom si mě ten upír všimnul a rychlostí blesku se ke mně blížil.

„Počkej, počkej, počkej, mám na tebe prosbu, já vím, co jsi zač a znám i jiné upíry,“ křikla jsem.

⇨

⇦

Autor: Elii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella - Maria - (Swan) - Masen (ova) 6. kapitola: