Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella - Maria - (Swan) - Masen (ova) 5. kapitola

19.06.2010 (09:15) • Elii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2802×

Bella – 1933

Ano. Už jsou to dva roky od té doby, co jsem se to dozvěděla. Tedy spíše na to sama přišla podle jedné knížky. A na co jsem přišla? Znám Esmeino a Carlisleovo tajemství. Oba dva jsou upíři. Upíři – vegetariáni. To znamená, že nepijí lidskou krev, ale živí se zvířecí krví. Je to docela fascinující druh bytosti.

Teď, jak nad tím přemýšlím, tak by mě docela hodně zajímalo, jaká bych byla já. Dokázala bych se ovládnout a lovit jen zvířata? Ale to bych pak nemohla chodit do Zoo. Bych to tam vysála. Ale zase kdybych zabíjela ty nevinné lidi, to by mi taky docela vadilo. Být zrůdou nebo nebýt? Jednou bych na to chtěla znát odpověď.

„Bello, kurňa, kde vězíš?“ křikla máma.

„No jó, vždyť už jdu.“

„Tak sebou hejbni, nebo chceš přijít pozdě?“

„Ale já už jdu,“ odpověděla jsem naštvaně.

„Nebuď zase naštvaná, je to tvoje první zkouška herectví. Tak pohni.“

Nesmějte se tak jako já. Nedokážu si sebe představit jako herečku, ale vsadila jsem se s mámou. Nic mi nejde. Chtěla jsem vždycky dělat nějaký sport, ale vždy tam bylo jedno velké ale.

Např.: Chtěla jsem hrát basket, ale při svých 155 cm, jsem nedohodila na koš, ani když jsem trénovala a trénovala, prostě nikdy.

Nebo jsem chtěla být boxerkou, ale nesnáším mlácení a krev. A ty chrániče na zuby? No těbůh.

Taky jsem chtěla být slavnou gymnastkou, ale moc jsem si nerozuměla jak s kladinou, tak i s hrazdou, žíněnkami a těma jejich trikotama. To bylo něco nehorázně strašného.

Běhání? To také nepřicházelo v úvahu, protože jsem zakopávala po každých pěti metrech, ale ne, že by se mi tam něco pletlo, to jen mé nohy mě neposlouchaly.

Taky jsem chtěla být žokejkou, ale problém byl v tom, že se za prvé: Bojím výšek, byť jen těch malých - např. půlmetrových a za druhé  se bojím koní.

Když jsem chtěla hrát fotbal, tak to špatně skončilo. Ale ne pro mě, ale pro mé spoluhráčky. Balón a já? To nejde dohromady + tam k tomu musíš běhat.

Takže jsem vyloučila hned všechny sporty, kde je potřeba míč.

Tenis jsem také nemohla dělat a to nejen kvůli tenisovým míčkům, ale i kvůli tenisové raketě, která v mé ruce působila jako vražedná zbraň.

I házenou jsem vyloučila, protože tam je míč základem hry.

Dokonce jsem zkoušela i rostleskávačky, ale zase jsem si tam nerozuměla s těmi holkami a taky  jsem odmítala nosit ty sukně a kraťoučká tílečka.

I plavání jsem chtěla zkusit, jenže postupem času jsem zjistila, že mám fobii z velkého množství vody v uzavřeném prostoru.

Takže teď mě máma zkusila přihlásit na hodinu herectví. Nejsem dobrá herečka, ani lhát neumím.

Po hodině herectví

Tak z toho zase nic nebude. Všichni se mi nenápadně smáli. Nedokázala jsem ani věrohodně zahrát psa.

„Tak jak to šlo, Belli?“ ptala se máma hned, jak jsem přišla.

„Jako obvykle,“ řekla jsem odměřeně.

„Ajaj.“ No jo, ona už přesně ví, co to znamená.

Už nic nebudu dělat, budu se věnovat čtení.

„Mami, já už nic nikdy zkoušet nebudu,“ řekla jsem to, co mě napadlo.

„Ale, Bells, to říkáš vždycky.“ Ušklíbla se na mě. Aha, takže i ona se mi směje?

„Ne, ne, ne a ještě jedno Ne. Nic už dělat nebudu, chápeš? Já jsem se narodila jako největší sportovní antitalent na světě,“ křičela jsem na ni.

Ano, já jsem to největší trdlo, co kdy mohlo existovat.

„Dobře. Ok, uklidni se. Něco vymyslíme. Neboj, to bude dobré.“ Samozřejmě, že bude...

„Ano, to bude.“ Usmála jsem se na ni. Ta zlost mě už přešla.

„Nechápu,“ řekla má maminka.

„Takže to pořád nechápeš?“

„Nevím přesně, co bych měla chápat,“ odpověděla mi.

„Achjo, takže znova. Nikdy více už nebudu dělat žádnej sport. Budu se věnovat něčemu, co nevyžaduje tělesnou aktivitu. Rozumíš?“

„Ano, jen si to všechno vždycky pečlivě rozmysli, jo?“ řekla nakonec.

„OK.“

V baráku jsem měla všechno dokonale prozkoumané, tedy až na půdu, kam mi máma zakázala chodit. A já, nevím, proč jsem její zákaz tolerovala, jsem se teď rozhodla, že ji prozkoumám.

Právě teď jsem dostala strašnou chuť to tam všechno prozkoumat a vědět, co se tam ukrývá. Cítila jsem, jak se mi do těla začíná uvolňovat velmi potřebný adrenalin. Milovala jsem ten pocit.

Strašně moc mám ráda neprozkoumaná a tajemná místa, kam lidé tak málo chodí.

Pomalu jsem se šourala k místu, kde je dlouhý žebřík k otvoru na půdu. Pomaličku jsem se snažila šplhat nahoru a pekelně moc jsem se soustředila na to, abych se ani jednou nekoukla dolů. To by bylo všechno zničené. Podařilo se mi to. A už jsem se sápala po klice, když mě napadlo, nebude zamčeno?

Vzala jsem za ni, jemně stiskla a dveře, tedy spíše dvířka, se se skřípotem otevřela. Uff, oddechla jsem si, zamčeno nebylo.

Všude vládla černo–černá tma. A do... hajzlu já si nevzala baterku. „Tak zkusím ten vypínač na chodbě,“ řekla jsem si.

Stiskla jsem ho a jako zázrakem se po celé půdě rozlilo víc než dost světla. Mohli jste vidět i ta nejtemnější zákoutí. Půda nebyla moc velká, ale i tak zde bylo hodně věcí. Ale v tom všem jste viděli, že to nejhlavnější jsou tři velké staré a krásně vyřezávané truhly. Všechny ukrývaly mnoho vzpomínek. Tedy aspoň si to myslím.

Dvě byly ve předu a ta třetí až tam někde vzadu. Nevím proč, ale ty první dvě jsem obešla, měla jsem pocit, že bych tam jen marnila čas, zato k té třetí mě to táhlo. Ano, ta třetí byla nejkrásnější...

Byla přikrytá nějakou dekou, tu jsem lehce strhla. Rychle ji otevřela a tam na mě čekalo překvapení. Tam byl další přehoz, asi aby se tam neprášilo, ale to mě tak nezaujalo. Spíše jsem byla vedle z toho, co na tom kusu látky bylo napsáno. Stálo tam hezkým rukopisem napsáno: Edward Anthony  Masen. Byla jsem jako v transu.

Nemohla jsem se dočkat toho, co najdu pod tím kusem látky. Opatrně, abych ji neponičila, jsem ji sundala. A pod ní mě čekalo mnohem víc zajímavých věcí. Začala jsem je jednu po druhé vyndávat. Nejdříve tam byla krásná vojenská uniforma. Byla krásná, ale na něm by byla ještě krásnější. Zavřela jsem oči a uviděla ho před sebou v oné uniformě. Byl to bůh krásy.

Dále tam byly nějaké knihy. Jedna z nich mě upoutala Na větrné hůrce. Tu si musím přečíst.

Strčila jsem ji do tašky, kterou jsem s vzala s sebou.

Pak tam byly hračky, kresby malého dítěte, staré noviny, keramické postavičky a pár plyšáku. Mezi nimi jsem uviděla Pumu. Tu měl Edward nejradši ze všech zvířat, říkala mi máma. I tu si vezmu, budu ji mít v posteli. Nechtěla jsem si brát „cizí“ věci, ale něco uvnitř mě si to žádalo. Pod novinami ležela malá krabička – šperkovnice. Myslela jsem si, že bude prázdná, ale mýlila jsem se.  Byl tam náramek. (Viz obrázek) Tady

Byl tam nějaký znak. Nevím co mi připomínal, ale zjistím to. Byl krásný, tak jsem si ho vzala. Vím, to se také nemá, ale já musím. Zkusila jsem si ho dát na zápěstí a padl mi, byl pro mě  jako dělaný. V tu ránu, co jsem ho měla na ruce, se mi celé tělo zalilo nekonečnou láskou a pocitem blaženosti. Byl to ten nejúžasnější a nejlepší pocit za mých devatenáct let života. Chtěla jsem si ho sundat, ale nešlo to. Pomalu to vypadalo, jako by to bylo schválně. „Tak si ho tam tedy nechám,“ řekla jsem si. Jen ta myšlenka, že ho Edward za svého života nosil (Nenosil, je tam, protože se tam byl Ed kouknout a chtěl, aby tam po něm něco zůstalo, aby to někdo našel a nosil to, ale nevěděl, co to je, byl totiž mladý, novorozený upír a Carlisle mu neřekl, že mají nějaký erb... )

Pak tam bylo ještě pár věcí, ale z toho všeho mě nejvíce upoutala velká, černá kniha. Nevěděla jsem, co to je. Tak jsem ji otevřela a nestačila jsem zírat. Bylo to fotoalbum. Edwardovo fotoalbum. Byl na každé fotce od svých miminkovských let až do jeho smrti. Chudák...

To jsem si také vzala. Bude to taková památka na něj. Dám tam k tomu ty mé fotky, co mám a budu ho nosit stále sebou. Všechno, co jsem si dovolila odnést z té půdy, jsem dala to tašky. A už už jsem chtěla jít dolů, když v tom jsem zahlédla igelitovou tašku. Byla plná nějakého oblečení - Edwardovo oblečení, blesklo mi hlavou. Sehnula jsem se k oné tašce a nestačila jsem koukat. První byly miminkovské oblečky, ale pak už tam byly košile, trička, kalhoty a jeden krásný zelený šátek. Ten mu určitě perfektně ladil s očima. Chňapla jsem ho a strčila ho do tašky. Vše jsem uklidila na své místo a vydala jsem se dolů.

Dole na mě čekala máma, ale ještě před tím, než jsem za ní šla, jsem schovala všechny ty věci na mé tajné místečko, o kterém nikdo neví.

„Bello?“ zeptala se mě máma.

„No?“

„Ihned máš zavolat Esme,“ řekla to tak rozhodně a zároveň smutně.

„Co se děje?“ zeptala jsem se s obavou v hlase.

„To ti řeknou oni, zavolej jim, no, lepší by bylo za nima ihned jít.“

Líbilo se???

⇨

⇦

Autor: Elii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella - Maria - (Swan) - Masen (ova) 5. kapitola: