Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella - Maria - (Swan) - Masen (ova) 12. kapitola 1/2 - Emmett

27.09.2010 (18:15) • Elii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1795×

„Nauč mě to,“ vyhrkl jsem.

„Co?“ dělala nechápavou.

„No lovit zvířata, přece, nechci tě opustit,“ řekl jsem, a když se na mě podívala, myslel jsem, že zrudnu, tak jsem rychle dodal: „A chci poznat tvou rodinu.“ Usmála se.

„Tak jdeme na lov,“ vykřikla a už jsem viděl jen rozmázlou šmouhu, tak jsem se za ní vydal.

Následoval jsem Rose až někam hluboko do lesa, kde mi ukázala, jak se správně loví zvířata. Byla dokonalá, když se snažila ulovit medvěda, kterého podle svého upířího čichu našla. Ladně uhýbala jeho výpadům a já pocítil v sobě nový pocit – měl jsem strach. Strach z toho, aby jí ten medvěd něco neuděl, nedej bože aby jí ublížil, přišla mi tak křehká, i když její kůže byla z kamene. Jenže ona byla hbitá jako laň, mrštně se po něm vrhla a už se medvěd zmítal pod její dokonalou postavou a její ostré zuby projely jeho krční tepnou.

Stál jsem tam, fascinovaný tou dokonalou osobou přede mnou a taky vyjevený z toho, jak lehce skolila toho medvěda, že jsem si ani nevšimnul, kdy ke mně ten anděl přišel. Kouknul jsem se po louce, jestli neuvidím tělo toho chudáka, ale viděl jsem jenom přerytou zem, takže si domyslel, že ho zahrabala.

Lehce jsem se k ní natočil a prohlížel si ji, ale snažil jsem se vyhnout kontaktu s jejíma očima. Právě teď jsem se neuvěřitelně styděl. Styděl jsem se za své rudé oči, styděl  se za to, že jsem zmařil tolik lidských životu. Nemohl  se jí podívat do očí, viděl bych jenom to, jak jsem jí odporný...

„Byla jsi fantastická,“ řekl jsem s očima sklopenýma k zemi.

„Dík, teď ty,“ odpověděla mi. O – ou, nevím pořádně jak na to a hlavně nechci před ní vypadat jak hlupák, co neumí lovit. Asi si všimla mého rozpačitého výrazu, nebo si vzpomněla na svoje začátky, nevím, ale přišla ke mně, položila mi svou hedvábnou ruku na rameno a mnou, jako při prvním našem dotyku, projel neuvěřitelný elektrický šok, který byl velmi příjemný, ale myslím si, že tohle všechno se odehrává jen u mě.

„Stačí se jen pořádně nadechnout, nasát pach a řídit se svými instinkty lovce,“ napověděla mi. Řídil jsem se podle její rady, ale jediné, co jsem cítil byla její vůně.

„Co cítíš?“ zeptala se mě, ale já jí nemohl odpovědět, můj mozek zatemnila její vůně, její aromatická vůně zastíněná nějakým parfémem, který nemusela vůbec používat. Jako smyslů zbavený jsem jí odpověděl a řekl jsem to, co ona nikdy slyšet neměla...

„Cítím tvou krásnou, aromatickou vůni, která se mnou dělá divy, zatemnila mi mozek, nemůžu normálně přemýšlet, jsem z tebe celý pryč. Jsi ta nejdokonalejší bytost, kterou jsem kdy potkal a poprvé ve svém životě si ve mně probudila mně neznámí cit, který nemohu popsat. Když jsi lovila, měl jsem nutkání tě chránit, když jsem tě poprvé uviděl na té louce, myslel jsem si, že jsi anděl, ale ty jsi mnohem, mnohem víc. Jsi úžasná, ale to ty víš, protože to slýcháváš určitě od každého a taky určité vím, že jsi ve mně probudila ještě jeden cit a ten cit se jmenuje láska. Vím, že to, co k tobě cítím, ti připadá nesmyslné, že tě nemůžu milovat po tak krátké době, ale je to tak. Taky vím, že mé city neopětuješ, protože je mi jasné, že taková bohyně jako ty, bude mít svého přítele tam někde doma. Teď tam na tebe čeká, zatímco ty posloucháš mě, jak si zde vylévám své mrtvé srdce...“ dokončil jsem svůj monolog a zbaběle jsem utekl. Ohlédl jsem se a viděl, jak tam stojí a jen kouká před sebe, tak rád bych věděl na co myslí...

Nasál jsem vzduch a s bolavým srdcem se vrhnul na pumu, která spokojeně odpočívala poblíž mě. Vložil jsem do toho všechno – zlost na Ara, že mi vzal Bellu, strach z toho, co udělám až najdu Cullenovi a nakonec bolest z neopětované lásky. Puma se nestačila ani bránit a mé zuby už projížděly její srstí na krku, musím přiznat, že to nebylo nejlehčí, přeci jenom lidská kůže je něco jiného, ale tyhle mé myšlenky zahnala krev, která začala proudit do mých úst a potom dále a tam hasila tu žízeň, která se ještě nedostala na povrch.

Když jsem dopil, zahrabal jsem tělo a to celé opakoval, jen už se srnkou. Její krev byla mnohem hnusnější než u pumy, bylo to asi tím, že puma je masožravec. Když jsem po sobě uklidil, tak se můj zrak stočil na místo, kde stálá ještě před chvíli Rosalie. Teď už tam však nestála a já posmutněl. Určitě odešla za svým milým.

„Emmette,“ pronesl hlas, který mi zněl jako zvonkohra.

Pohled – Rosalie

„Emmette,“ řekla jsem jemně, nechtěla jsem, aby zase utekl. Otočil se na mě s bolestí v obličeji a mě to bolelo s ním. Hlupáček, myslel si, že na mě někdo čeká doma. Nečeká. No, možná tak Esme s Carlislem, ale nikdo jiný ne. To, co mi řekl na té louce, mi vyrazilo dech. On mě miluje!!! Nechápu to, myslela jsem si, že mu přijdu jako namyšlená barbie, ale on mě má rád. A vlastně mně taky není ukradený, no co si to nalhávám, mám ho ráda, ne, já ho taky miluju. Nechci, aby odešel, stačilo mi, když utekl z té loučky. Bolelo to. Vždycky když jsme se dotkli, tak mnou projel takový elektrický (a velmi příjemný) šok.

„Emmette, to co si mi řekl na té louce,“ chtěla jsem pokračovat, ale přerušil mě.

„Ano Rose, chápu to, že mi dva nikdy spolu nebudeme, protože miluješ jiného, ale...“ přerušila jsem ho. Nemohla jsem ho nechat, aby zde plácat takové nesmysly.

„Emme, poslouchej mě, já – já,“ zadrhla jsem se a on toho hned využil.

„Ty jen nechceš ranit mé city, proto si přišla, ale...“ Tak to by stačilo, nevím jak mu to říct, ale nakonec mě napadlo jedno jediné řešení. Rozeběhla jsem se k němu a začala jsem ho líbat, ze začátku byl překvapený, ale po chvilce se do toho polibku vložil, že jsem se  z toho mohla zbláznit a když k tomu ještě přidal jazyk, myslela jsem, že vzrušením bouchnu. Byl to polibek, kterým jsem mu chtěla dát najevo, že k němu cítím to samé. Po chvilce vášnivého polibku jsme se odtrhli a ač jsme to nepotřebovali, oba jsme přerývavě dýchali. Koukla jsem se mu do očí, ve kterých byl vidět jemný nádech zlatavé barvy. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv opětoval. Byla to dokonalá chvíle a po chvilce jsem do toho ticha zašeptala ty dvě slova...

„Miluju tě.“

„I já tebe, Hrozinko,“ řekl a já jsem se musela usmát nad mým pojmenováním.

Pohled – Emmett

Miluje mě, miluje mě, ta dokonalá bytost mě miluje. Jupí. Ten polibek byl vážně něco. Myslel jsem, že se neudržím, ale zvládnul jsem to. Teď jsme si tady vyznali lásku a už nás čeká cesta „domů“.

Jsem zvědavý, jak mě přijmou.

O chvíli později doma u Cullenových

„Jsem doma,“ zvolala Rose, když jsme vešli do obrovské haly. Hned u nás byla celá její rodina a všichni si mě prohlíželi. Pomocí svého daru jsem zjistil, že budou mít asi docela dobré dary.

„Rodinko, tohle je Emmett, potkala jsem ho v lese a zamilovala jsem se do něj,“ vybalila to na ně Rose a já jen čekal, jak budou reagovat. Nemluvili, tak jsem se do toho vložil já.

„Ahoj, jsem Emmett, Emmett MCartney Volturi, i když to poslední jméno už nebudu používat a vy jste ti Cullenovi, které tak dlouho hledám, co?“ řekl jsem a začal jsem se smát.

„Emmette? Jsi to ty, že ano?“

„Jasně, kdo jinej by to byl. Zdarec, Ede, tak jak se máš? Vidím, že se vaše rodina rozrostla,“ vychrlil jsem na ně.

„Ano, omlouvám se, tohle je Alice a tohle je její druh Jasper. Alice vidí do budoucnosti a Jasper dokáže ovládat a cítit emoce. Edwarda a Esme už znáš a jak vidím, Rose už taky znáš.“ Kývnul k našim propleteným rukám.

„Alice, Jaspere, rád vás poznávám a ano, Rose už znám a miluju jí.“

„To jsem rád, ale říkal jsi, že si nás hledal? Je to tak?“

„Ano, to jsem říkal.“

„A mohu vědět proč?“ vyptával se Carlisle.

„Vlastně, když jsem se rozhodl vás hledat, tak jsem nebyl sám, to ona vás chtěla hledat.“

„Kdo?“

„Říká vám něco Bella Masonova?“ zeptal jsem se a v tu chvíli Edward, Esme, Carlisle, Rose vykulili oči. Řekl jsem snad něco špatně???

⇨

⇦

Tak jak se vám to líbilo???

Autor: Elii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella - Maria - (Swan) - Masen (ova) 12. kapitola 1/2 - Emmett: