Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella - Maria - (Swan) - Masen(ova) 1. Kapitola

15.05.2010 (16:45) • Elii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3237×

Rok 1918 - Chicago

Pohled: Nikoho



Zatímco někteří měli to štěstí a unikli o chlup smrti, jiní neměli na vybranou. Smrt si nevybírá. Je chladná a zlá a nikdy nevíš, kde skončíš, jestli v pekle? Nebo v nebi? Těžko říci. V Chicagu v téhle době řádila španělská chřipka a té bylo jedno, koho vzala s sebou. V tu dobu se v chudé čtvrti Chicaga narodila velmi chudým manželům malá holčička. Reneé a Charlie ovšem nebyli dobrými rodiči, sami to věděli. Oba byli ještě mladí a jejich děťátko bylo nechtěné. Nechali by si jí, kdyby nebyli oba těžce závislí na alkoholu a drogách. Hodně krát se pokoušeli přestat, i se jim to dokonce na nějaký čas podařilo, ale pak přišla krize. Neměli pomalu co jíst a potřebovali se alespoň malinko odreagovat. A tím si zkazili celý život. Pořád do kola potřebovali sehnat peníze, za ně koupit dávku alkoholu a pak se oddávat jeho účinkům. A takto pořád dokola.

Dohodli se, že dají malou do dětského domova, ale chtěli, aby s nimi měla alespoň něco společného. Když ne společný život, tak aspoň příjmení. Pojmenovali ji Isabella Marie Swan. Jedině to jí mohli dát. Bella (jak jí všichni říkali) byla velice krásné miminko a o dva roky později ji adoptoval jeden manželský pár…





Elizabeth a Edward (starší) Masonovi přežili zázrakem španělskou chřipku. Pomohl jim z toho jeden vynikající doktor Carlisle Cullen, nestihli mu ani poděkovat, záhadně totiž zmizel. Elizabeth s Edwardem měli syna, kterého strašně zbožňovali. Jediný on však z jejich rodiny nepřežil (doktor Carlisle záhadně zmizel, protože přeměnil jejich syna Edwarda na upíra a všichni si mysleli, že zemřel). Elizabeth od té doby nemohla mít děti, ale velmi po nich toužila. Chyběl jí její jediný syn. Nemohla na něj zapomenout a stále dokola na něj myslela. Pořád dokola si prohlížela jediné foto album, které měla. Byl na nich malý i skoro dospělý. Tak moc ho milovala. Velice jim chyběl. Rozhodli se, že když nemůžou mít své vlastní děťátko, tak si adoptují jednoho z těch sirotků z dětského domova. Vždy si přála pořídit Edwardovi sourozence - holku. A tak příběh začal…



Pohled: Elizabeth



Rozhodli jsme se, že si adoptujeme holčičku z domova. Ach  já se tak těším. Konečně bude v našem domě slyšet dětský pláč, smích a ta všechna dětská radost. Bude to úžasné, i když vím, že to nikdy nebude stejné. Edwarda nám to nevrátí. Chudáček můj. Byl tak mladý, proč sis bože nevzal radši mě? Proč tak mladého, živého, krásného a hlavně mého jediného syna? Proč? Proč?  Ne - ne nesmím na to stále myslet. Ta malá bude moje a nikdy nedopustím, aby se jí něco stalo. 



Dětský domov



Ach těch dětiček. Chudinky malý, všechny jsou bez maminky a tatínka. Jedné se poštěstí. Jak jsem se tam rozhlížela (chtěli jsme tak dvouleté batole) uviděla jsem ji. Seděla a hrála si dál od ostatních dětí. Měla krásně kudrnaté vlásky, hluboké čokoládové oči a celkově vypadala strašně roztomile. Ta tady nesmí zůstat, ona musí mít budoucnost.

,,Edwarde, už jsem si asi vybrala a ty?‘‘ řekla jsem.

Nevěnovala jsem jediný pohled svému muži a ani nečekala na jeho reakce. Nechtěla jsem, aby se ta malá někam ztratila. Byla kouzelná. Mezitím ke mně rychle přispěchal Edward.

,,Která je ta šťastná?" Koukal na mě a vyčkával.



Omámeně jsem mu ji ukázala. Musela jsem se smát jeho reakci. Doslova se do ní zamiloval. Ani se mu nedivím. Snad měla v sobě nějaký magnet, kterým mě neuvěřitelně přitahovala, nebo to bylo jen tím, že jsem v mé náruči už dlouho neměla žádné děťátko? Kdo ví. Už teď ji miluji.

Bez ní neodejdu, znělo mi stále dokola v uších. Tu prostě musím mít doma. Strašně moc bych téhle malé holčičce chtěla nahradit její maminku a tatínka. Nechápu, jak ji mohli opustit. Ano, nevím, z jakých důvodu ji sem dali, ale i tak. Pro dítě bych obětovala všechno na světě…



Byla ke mně otočená zády, ale i tak byla dokonalá. Pomalu jsem se k ní přibližovala. Nechtěla jsem, aby se mě lekla, tak jsem na ni jemným hlasem, ale s obavou v očích promluvila:



,,Jakpak se jmenuješ maličká?“ zeptala jsem se.

Vůbec jsem netušila, zda umí mluvit. Ale vypadala tak rozumně. Otočila se na mě, vůbec nevypadala zmateně. Přišlo mi, jakoby s dospělými přicházela hodně často do styku. A jestli už umí mluvit, tak bude určitě moc zvědavá, to mám ráda. Jak se po mně podívala, tak nasadila snad ten nejkrásnější úsměv, který jsem v životě viděla. Přemýšlela jsem, že to dítě je ztělesněný anděl.



,,Isabella Maria Swan,“ odpověděla tiše.

Její hlas zněl jako ta nejkrásnější zvonkohra na světě. Měla ohromně krásný hlas. Najednou jsem dostala neuvěřitelný strach. Co když s námi nebude chtít jít?

Neváhala jsem a hned se jí zeptala:

,,Bellinko, co bys řekla na to, kdybys  šla s námi domů?“ ani jsem nedýchala, tak moc jsem se bála její odpovědi.

Ale opět mě překvapila.

,,Kam domů?“ nesměle se zeptala.



Už jsem se nadechovala, že ji odpovím, ale v tom už vedle mě stál Edward s nějakou paní. Asi ředitelka, tipovala jsem.

,,Elis, chci ti představit paní, která nám pomůže s vybíráním,“ řekl vyčkával na mou reakci. Chytil mě kolem pasu a usmál se na mě.

Až teď jsem si ji pořádně prohlédla. Byla krásná, neuvěřitelně krásná, měla bledou pleť a hnědé dlouhé a vlnité vlasy, které jí sahaly až do půli zad. Nevěřícně jsem na ni zírala, vedle ní jsem musela vypadat jako strašidlo. Představila se mi, měla tak krásně zvonivý hlas, že to nebylo ani možné.

,,Dobrý den, jmenuji se Esme Cullenová, moc ráda bych vám pomohla. Vidím, že se vám asi líbí Isabella, že ano?“ řekla s laskavostí v hlase. Usmála se na nás a pak se podívala na Bellu.

V očích. Cože? Takové oči? Nikdy jsem takové neviděla. Její oči vypadaly jako dvě rozteklé karamelky. Byly úchvatné. A právě v nich jsem viděla lásku k dětem a i radost z toho, že se našel někdo, kdo je ochoten si jedno z těch chudáčků adoptovat.

,,Ano, je kouzelná, moc ráda bych ji nahradila maminku,“ řekla jsem s odhodláním v hlase.



A Edward dodal: ,,A já tatínka."



Věnovala jsem mu úsměv a stiskla jeho ruku. Opět je zde a pomáhá mi. Jak já ho miluji.

,,To jsem moc ráda. Ona, kdyby ji její rodiče nedali sem, tak by měla strašně těžký život. Charlie a Reneé byli závislí na alkoholu a drogách. Vlastně udělali to nejlepší rozhodnutí v jejich životě! Víte, ona Bella je takové samotářské dítě a hlavně od té doby, co začala mluvit, se pořád na něco ptá. My vůbec nevíme, kam na tyhle otázky chodí. Někdy mi připomíná mého manžela - Carlisle je taky moc zvědavý. Ale v tom by nebyl zas takový problém, jenomže ona se vyžaduje odpovědi na každou otázku. A nikdy neustoupí, je strašně tvrdohlavá a velice chytrá na svůj věk,“ dořekla a upřeně nás hypnotizovala pohledem.

Ale jakmile řekla: ,,Mého manžela Carlislea,“ přestala jsem vnímat vše okolo. To on ošetřoval mého syna. To on tak záhadně zmizel. Ani jsme mu nestihli poděkovat za jeho ochotu. Prostě zmizel a mě to nedalo, musela jsem se zeptat.



Nevěřícně jsem na ni hleděla.  ,,Carlisla?“ vykoktala jsem. V mém hlase byla slyšet pouhopouhá zvědavost.



Překvapeně se na mě podívala. Asi nevěděla, kam tím mířím, ale už i můj manžel byl zvědavý. To na něm vždycky poznám. Asi nás nechápala, tak jsem ji pomohla.

,,Víte mě a mou rodinu, tadyhle mého manžela Edwarda, mého syna taktéž Edwarda, postihla před dvěma lety španělská chřipka a náš jediný syn to nepřežil. Jeho tělo však zmizelo, ani jsme se s ním nestihli rozloučit. Pohřeb jsme nemohli zařídit, protože jsme se probudili až o pár dní později. A on už tam nebyl. Asi ho odvezli někam, kam dávali mrtvé lidi, tedy v tomto případě jejich těla,“ dovyprávěla jsem náš příběh.

,,A jak s tím souvisí můj manžel?" zeptala se a vypadala zmateně.

,,Víte, já jsem se s ním seznámila v nemocnici. Prosila jsem ho, ať se mi za každou cenu postará o Edwarda. Říkala jsem mu, že on nesmí podlehnout té nemoci. A pak najednou zmizel, ptali jsme se po něm. Říkali, že odjel akutně z města a teď nám tady říkáte, že je to váš manžel. Je doma? Rádi bychom ho viděli, viď Edwarde?" napjatě jsem čekala, co z Esme vypadne.



Pohled: Esme



Jsem asi první upír, co panikaří. Co jim mám na to odpovědět? Pravdu? To, že se Carlisle nemohl dívat na to, jak tak mladý a hezký hoch umírá? Že se z něj stal upír? A teď před nimi stojí žena, která se mu snaží nahradit mámu? Že jejich ,,mrtvý“ syn bydlí pár bloků od nich? Musím jim říct, že Carlisle odjel. A já pojedu brzo za ním.

,,Aha, teď už chápu. Ano, Carlisle musel odjet. Víte, on je velmi dobrý doktor a povolali ho do Michiganu k akutnímu případu. A doteď tam je, tento měsíc za ním jedu. Našel si tam velmi dobrou a velice pěkně placenou práci," zalhala jsem.

,,Ach, pozdravujte ho od nás, a i tak moc děkujeme za vše, co pro nás udělal," pro změnu odpověděl Edward.

,,Chudáček, můj malý Edward. Proč jsem neumřela já? Proč on?" říkala tiše. To jenom já jsem ji mohla slyšet svým velmi dobrým sluchem. Jediné, co jsem dokázala, bylo na ni koukat a v hlavě  si  jen sama se sebou povídat - >

Právě se koukám na ženu, která by pro Edwarda obětovala vlastní život. Stojím proti ženě, která by dala všechno za to, aby se jí vrátil její jediný syn. A to vůbec netuší, že před ní stojí žena, která se snaží nahradit jejímu synovi mámu. Pravdu se nesmí nikdy dozvědět. Carlisle bude pěkně koukat, až mu to řeknu.

Doufám, že jsem jim nepřišla moc divná. Stojím tu, koukám určitě někam do blba a oni tu čekají co ze mě vypadne. Esme, ty jsi blbá. Jak tě kdy mohlo napadnout říct jim pravdu? Už konečně musíš něco říct. Lidi neradi stojí dlouho v jedné pozici, na jednom místě.



,,Paní Masenová, pane Masene je mi upřímně líto co se vám stalo. Sama jsem si tím prošla. I mně umřelo děťátko, avšak vy jste ho alespoň poznali, mně zemřelo hned po narození. Ještě pořád jsem se s tím nesmířila. Stále na něj musím myslet. Byla jsem jako smyslů zbavena. Nevěděla jsem co dělat a jako nejlepší řešení mi přišla sebevražda. Skočila jsem z útesu a měla veliké štěstí, že blízko mě byl Carlisle. To on mě zachránil. Pomohl  mi dostat se z toho  a strašně moc mu za to vděčím. A od té doby nemohu mít své vlastní děti. S Carlislem jsme si jedno adoptovali. Je krásné a velmi chytré a světe div se, je nám i docela podobné. Jmenuje se jako váš syn – Edward,“ odříkala jsem jim část mého příběhu (ale opravdu malou část).

Na jednu stranu mi nevadí, že jsem upír. Ale na druhou? Chtěla bych někdy jen tak zavřít oči a utéct do světa snů, nebo se pořádně vyplakat. Ale nejde to. Ano, mám milujícího a věrného manžela, dokonce i syna, ale stačí to?

Pohlédla jsem na manželský pár stojící přede mnou a viděla jsem v jejich obličejích výraz lásky a oddanosti tomu malému andělu. Ano, Belle bude u Elizabeth a Edwarda nejlépe. Musím dokončit svou práci.



,,Vidím, že už teď ji máte velice rádi. A co kdybyste si ji už dnes vzali domů? Vše zařídím,“ dodala jsem rychle.

Usmála jsem se na ně a tím ukázala celou řadu svých dokonalých zubů

Elizabeth ihned reagovala.

,,Ano, chceme. A jak rádi, že Edwarde?“ Edward se usmíval jak pitomeček, ale vyzařovala z něj ohromná radost. Už dlouho asi neviděl Elis tak šťastnou…

⇨

Autor: Elii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella - Maria - (Swan) - Masen(ova) 1. Kapitola: