Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella Drákulová Epilog

27.09.2015 (20:45) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2750×

Epilog

Pohled Belly:

„Bello, jak dlouho ještě chceš nechat Edwarda čekat?“ zeptala se mě moje máma, která se objevila ve dveřích mého pokoje. Otočila jsem se na ni a usmála jsem se. Není to tak dávno, kdy jsem ji našla. Pár týdnů.

„Hned jdu, mami,“ odpověděla jsem jí a naposledy se podívala do zrcadla přede mnou. Víte, dneska je takový zvláštní den. Dneska se vdávám. Je mi tři tisíce let a nějaký drobný a poprvé se vdávám. Ach jo, tohle nepřežiju.

Jsem tak nervózní jako ještě nikdy. Stále dokola jsem se prohlížela, jestli někde není něco špatně. Zdá se, že ne. Šaty jsou v pořádku, boty taky, účes drží, závoj nepadá, kytice neuvadla, tak snad je všechno v pořádku.

Ne! Nic není v pořádku! Sakra! Proč zrovna dneska musím hledat chyby tam, kde nejsou? Ach jo, to je ta nervozita každé nevěsty. Ještě jsem to nezažila, ale několikrát viděla v televizi a párkrát viděla naživo.

„No ták, Bello, kde vězíš?“ zeptala se mě zase máma, když znovu otevřela dveře a vstoupila do mého pokoje. Jsme v Rumunsku na našem hradě. Chtěla jsem, aby se moje svatba konala tady, a nikdo mi neřekl ne. Všichni souhlasili.

„Co se děje, Bello? Jsi bledá jako smrt,“ zeptala se mě a objala kolem ramen. No, tak to mě moc nepotěšila. Dnes je můj velký den a ona řekne, že se podobám smrti. Super, hned je mi líp. Díky, mami.

„Bojím se, mami. Bojím se, že Edward uteče. Kdo by chtěl spojit život s takovým monstrem, jako jsem já?“ zeptala jsem se jí na věc, která mě tížila už od včerejšího večera, když jsem usínala. Vlastně jsem ani nespala.

„Tak tohle ti dělá starosti? Je mi to nějak povědomé… Kde jsem to už dneska slyšela…? No, jasně, u Edwarda v hlavě. Bojí se stejné věci. Jste to ale dvojka,“ řekla a já vytřeštila oči. Co to řekla?

„Edward… on si říká totéž?“ zeptala jsem se jí retardovaně, jako bych se přeslechla. Je jasné, že jsem se nepřeslechla, jen jsem potřebovala jistotu, že to tak je. Máma se usmála a objala mě kolem ramen.

„Ano, v jeho hlavě i teď běží úplně to samé. Bojí se, že řekneš ne. Bello, jsem tvoje matka a dneska se vdáváš za muže, který by byl schopný obětovat svůj život, kdybys byla v nebezpečí. Lepšího na celém světě nenajdeš. Neměla jsem sice moc příležitostí vystupovat jako tvá matka, přece jen jsem s tebou nebyla od narození. Ale jsi mi dost podobná. Když jsem se vdávala za tvého otce, taky jsem byla nervózní. Dokonce jsem den před obřadem měla horečku, ale Vlada ke mně nepustili, ženich nesmí vidět nevěstu před svatbou, tehdy to tak bylo. Já teď vím, jak se tehdy Vlad cítil, a nebylo to hezké. Chceš, aby si Edward prošel taky takovou bolestí a depresí, jako kdysi tvůj táta? Máme to hold v rodině. Tak pojď už, nebo tě tam donesu v zubech,“ řekla, chytla mě za ruku a táhla pryč.

Skoro jsem si pošlapala a roztrhla vlečku, jak jsem jí nestíhala. Říkala pravdu. Táhla mě chodbami hradu až k velkému sálu, kde se obřad konal. Před zavřenými dveřmi čekal táta, který mě k oltáři povede.

Tak fajn, vyhráli. Táta mi nabídl rámě, které jsem víc jak ochotně přijala a společně jsme se postavili před dveře, které otevřela máma a pak, když jsme šli, se zařadila za nás. Nervozitou jsem svůj pohled zabodla do země a odmítla ho zvednout.

Když jsem cítila, že se blížíme, odhodlala jsem se a zvedla pohled. Ihned se mi zabodl do těch nejkrásnějších očí na světě, zelených jako lesní tůň. V tu chvíli ze mě všechna nervozita opadla a já věděla, že dělám dobře. Miluju ho a chci s ním být navždy.

Neuběhla ani vteřina, aspoň mi to tak přišlo, a už jsem stála po boku Edwarda před oddávajícím, Carlislem. Ochotně se toho ujal, že se prý znal s knězem a jednu dobu, ještě před přeměnou Edwarda, býval knězem. Brát mu to nebudu, ale vypadá na to.

„Ano, beru,“ ozvalo se najednou z Edwardových úst a já se na něj vyděšeně podívala, ale snažila jsem se ten pohled skrýt a celkem se mi to povedlo. To už jsme tak daleko? Vůbec jsem neslyšela jeho úvodní řeč.

Bello, jsi na řadě. Prober se, ozval se mi v hlavě hlas mé matky. Úplně ve mně hrklo, ale snažila jsem se nedat na sobě nic znát. Rychlostí světla jsem se uklidnila a nasadila výraz pokerového hráče.

„Ano, beru,“ řekla jsem důvěryhodným hlasem a v duchu si oddechla. Zvládla jsem to. Carlisle nám podal prstýnky z pravého dvaceti čtyř karátového zlata vyrobených na přání a my jsme si je nasadili.

Tak a teď novomanželský polibek. Pojď blíž, kocourku, já tě nekousnu, pomyslela jsem si, ale bylo mi jasné, že to neslyšel. Chytila jsem Edwarda jemně za kravatu a přitáhla si ho blíž, abych ho mohla políbit.

Když jsem cítila jeho rty na těch mých, věděla jsem, že mám vyhráno. Konečně, po třech tisících šesti sty dvaceti čtyřech letech jsem konečně šťastná. Odteď až navěky věků.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Drákulová Epilog: