Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella Drákulová 33. kapitola

16.09.2015 (22:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2115×

33. kapitola

V Rumunsku jsme byly hned další den. Letěly jsme letadlem první třídou. Během letu, který trval dvě hodiny, jsem mámě vyprávěla o tátovi. Bála se, že se změnil, že ji už nemiluje, ale ničeho takového se bát nemusela.

Když jsem jí řekla, že jen jednou jedinkrát ji podvedl s čarodějkou, div že neomdlela. Nevěřila tomu, že jí je stále otec věrný. Je tomu tak těžké uvěřit? Láska je velice mocná a dokáže divy, tak proč existuje i něco jako pochybnosti?

Zrovna ode mě to sedí. Já jsem sice zamilovaná, ale mám pochybnosti, veliké pochybnosti. Co udělá Edward, až zjistí, že jsem spala s Arem? Bylo to sice proti mé vůli a já trpěla jako pes, ale stalo se to, nic to nemůže smazat, zvláště ne moje vzpomínky na to.

Na hradě jsem ji seznámila s hlídací smečkou. Vzali ji velice dobře, nakonec jsem jim to řekla a jako paní hradu ji musejí mít rádi. Když jsem mámu provedla po hradě, skoro brečela a dotýkala se každé věci a vzpomínala.

Snažili jsme se to moc neměnit a zachovat ho takový, jaký byl postaven mým pradědečkem. Nezapomněla jsem ji ani provést po Komnatě věků, do které přibyl Waynův popel, a i její šaty, které jsem měla tu noc, co jsem se odevzdala Edwardovi.

Všechno jsem jí podrobně popisovala, ještě mnohem podrobněji než tehdy Cullenovým, a taky jsem jí dala přečíst všechny své deníky. Byla překvapená aramejštinou, kterou byly psány mé první deníky, ale tehdy holt nebylo písmo jako dnes, ale nezapomněla to písmo číst.

Všechny deníky měla přečtené během čtyřiceti osmi hodin, tedy dvou dnů. Četla je ve dne v noci, zatímco já jsem spala. Zbylé čtyři dny, co nám zbývaly než pojedeme do Forks, čehož jsme se obě bály, jsem jí vyprávěla o našem nynějším životě.

Hlavně o tátovi. Já vím, jak se trápil samotou, když myslel na mámu. I když si myslí, že to nevím, vím to. Viděla jsem ho, a ne jednou, jak se trápil a vzpomínal se slzami v očích na mámu, a nemohl se vzpamatovat.

Mámu vždycky miloval a nikdy nepřestal, proto mu tak chyběla a chtěl být s ní, ale nemohl mě opustit. Když přišel o ni, jak si myslel, nechtěl přijít ještě o mě. Proto se na mě tak upnul a dělal pro mě první poslední.

Když nadešel čas, letěly jsme do Forks. Obě jsme se strašně bály, ale musely jsme jet. Mě už užíral ten pocit odloučení od mé lásky a od otce. Musela jsem je už vidět, nevím, jak dlouho jsem byla v tom vězení, ale už jsem nemohla déle čekat.

Jakmile dosedlo letadlo na ranvej a my vyšly před letiště, schovaly jsme se za prvními stromy a já se přeměnila. Mámě jsem řekla o naší přeměně na netopýry, byla tím uchvácena, stejně jako já dodnes.

Máma si ještě naposledy vzala volterrský plášť, aby skryla svou tvář před otcem na dobu nutnou. Jakmile se odhalí, domluvily jsme se, že ho spálíme společně. Doma jsem byla skoro hned. Slyšela jsem tátu, jak chodí po obýváku jako lev v kleci a je nervózní.

Snesla jsem se i s matkou na trávník vedle dveří a schovala ji za zeď, aby ji otec neviděl dřív, než je nutné. Když jsem ho viděla přes skleněné dveře, které vedou do lesa, už jsem nemohla čekat. Dotkla jsem se kliky a vstoupila dovnitř.

„Tati,“ zašeptala jsem potichu do místnosti. Táta při zvuku mého hlasu se na mě otočil, a když mě spatřil jeho výraz zjemněl a v očích se mu objevily slzy. Rozpřáhl ruce a pomalu šel ke mně.

Já to nevydržela, rozeběhla se k němu a skočila mu do náruče. Když jsem cítila jeho pevné tělo a cítila tu vůni, kterou jsem čichala už od narození, začaly mi téct slzy. Už jsem nedokázala být drsná. Jsem doma, jsem v bezpečí, jsem znovu se svým otcem.

„Bello, holčičko moje, nemůžu tomu uvěřit, že jsi zpátky. Stýskalo se mi,“ zašeptal a pevně mě stiskl. Zabořila jsem mu hlavu do hrudi a nechala volnost svým pocitům. Byla jsem tak šťastná, byla to taková úleva, že jsem opět doma.

„Taky se mi stýskalo, tati. Myslela jsem, že tě už nikdy neuvidím. Myslela jsem, že je to můj konec,“ zafňukala jsem mu do košile zvedla k němu uslzené oči. Taky brečel. Překvapilo mě to, nikdy jsem ho neviděla skutečně brečet. Jedině vzlykat bez slz.

„Kde jsi byla?“ zeptal se mě zoufale a já se najednou cítila strašně provinile, že jsem mu způsobila tolik starostí a strachu o mou osobu. I když jsem si prošla peklem, cítila jsem se zodpovědná za jeho starosti.

„Ve volterrském vězení,“ pípla jsem jen a zmáčkla jeho košili ve svých dlaních, když jsem si vzpomněla na to strašné místo. Táta ztuhl a cítila jsem, že jeho pohled jako by zmrzl. Už nebyl tak hřejivý jako před chvílí, ale vyděšený.

„Volterra hledala Wayna. Poslali svého stopaře, aby ho našel, a jeho pach je dovedl až ke mně. Nadrogovali mě, nevím čím, ale nebyla jsem schopna se po tom dva týdny pohnout. Drželi mě ve vězení pod hradem ve Volteře a každý den se mě chodili ptát, kde je Wayn, ale já nebyla schopna ani mluvit. Po těch několika týdnech, když už vyprchal ten tentonoc z mého těla, byla jsem tak slabá bez stálého přísunu krve, že jsem nebyla schopna se ani pohnout. Myslela jsem, že zemřu. Ale přišla záchrana,“ dala jsem mu rychlé vysvětlení, však na povídání ještě budeme mít hodně času, a poodstoupila od něj.

Teď je ten nejvyšší čas představit mu upírku, která mě zachránila z toho pekla. Přešla jsem ke dveřím, za kterými stála matka. Podívala se mým směrem a já na ni kývla. Byla nervózní, jasně jsem to na ní viděla, ale musí být silná. Teď nebo nikdy.

„Tati, prosím tě, drž se. Bude to pro tebe veliký šok, ale prosím, vydrž to, musíš to ustát. Věřím, že bude všechno dobré. Tato upírka mě zachránila z Volterry,“ řekla jsem mu, když máma stála v obýváku s kapucí volterrského pláště na hlavě.

Teď, mami, pomyslela jsem si a doufala, že mě slyšela nebo aspoň pochopila. A ano, pochopila mě. Zvedla ruce a mezi prsty chytila lem kapuce, kterou tahala dolů, stejně jako když se odhalovala mně.

Když byla kapuce dole, zvedla hlavu a svůj krvavý pohled stočila na tátu. Taky jsem se na něj podívala, abych věděla, jak reagoval. Táta celý ztuhl a s vytřeštěnýma oči hleděl na matku, která nehnula ani brvou. Bála se, stejně jako já.

„Adriano,“ vyšlo potichu z úst mého otce a já věděla, že máme už částečně vyhráno. Usmála jsem se a čekala ještě na máminu reakci. Nevím, jak bych se chovala, kdybych po tolika letech viděla svého manžela, kterého jsem pokládala za mrtvého, takže nevím, co oba prožívali.

„Ahoj, Vlade,“ řekla máma trochu silnějším hlasem než táta, což pro mě znamenalo už jisté vítězství. Měla bych jim dopřát trochu soukromí, přece jen je to milující pár, který se hodně dlouhou dobu neviděl.

Opatrně, stejně si mě nevšimli, jsem couvala ke dveřím. Ve dveřích jsem se na ně ještě otočila a usmála se. Věřím, že to bude nakonec dobré, a konečně budeme žít jako normální, dobře upíří, rodinka. Zavřela jsem za sebou potichu dveře a rozeběhla se do lesa.

Ještě i já mám něco na práci. Musím za Edwardem. Prosím, bože, jestli existuješ, tak teď stůj při mně. Ať mě Edward nezatratí, ať mě pořád miluje, prosím, bože! Volala jsem hlasitě ve své mysli a doufala v zázrak.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Drákulová 33. kapitola: