Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella Drákulová 32. kapitola

11.09.2015 (21:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1922×

32. kapitola

Pohled Belly:

Rychle jsem se zvedla a objala ji. Když jsem cítila její pevné a studené tělo a její vůni, která mě omamovala, oči se mi zaplavily slzami. I když to bylo zřejmé, nemohla jsem tomu uvěřit. Nešlo to.

„Mami, tolik jsem si přála… se s tebou setkat. Aspoň jednou… tě spatřit… obejmout tě… Kde jsi byla, mami? Proč jsi za námi nepřišla? Kde jsi byla?!“ rozkřičela jsem se na ni zoufale, i když jsem byla šťastná. Nechtěla jsem na ni křičet. Pohladila mě po vlasech a slyšela jsem, jak vzlyká.

„Chtěla jsem jít za vámi, věř mi, že chtěla, ale… Nejlepší asi bude, když ti povím všechno od začátku,“ řekla, vzala mě do náručí a i se mnou se posadila na postel. Byla jsem překvapená, ale nechala jsem ji.

Pohodlně jsem si lehla a hlavu si položila do jejího klína. Začala mě hladit po vlasech. Bylo to tak příjemné. Vždycky jsem si přála, aby se tohle dělo. Abych ležela se svou matkou v posteli a ona mi pročesávala vlasy.

„Když jsem tě čekala, byl tvůj otec velmi často pryč. Každý den, kdy odjížděl, mě nechával hlídat mnoha lidmi, aby se mi něco nestalo. V den kdy ses narodila, byl taktéž pryč. Už dříve jsme se shodli na jménech, Isabella nebo Waldemar, po našich rodičích. Když ses drala na svět, bála jsem se. Vlad slíbil, že v tu chvíli bude se mnou, ale nestalo se tak. Nevím, kde v té době byl, ale nemohlo se na něj čekat. Měla jsem veliké bolesti a všichni věděli, že pokud hned neporodím, mohlo by se dítěti něco stát. Bylo u mě deset žen, z toho tři porodní báby, které ti pomáhaly na svět. Z porodu si toho moc nepamatuju, byla jsem celá ochrnutá bolestí. Nevím, jaká doba mohla uplynout, ale místností se rozezněl dětský pláč. V tu chvíli jsem byla šťastná. Když tě umyly a zabalily do kožešin, podaly mi tě. Byla jsi tak nádherná. Celá růžová a už tehdy jsi byla strašně podobná svému otci. Políbila jsem tě na čelo a připnula ti na krk přívěsek, který jsem dostala od tvého otce, který jsem neustále nosila na svém krku. Ale začala ses mi vzdalovat. Zrak se mi ztrácel, přestávala jsem slyšet, omdlela jsem vyčerpáním z bolesti. Nevím, co se dělo pak, ale když jsem se probudila, nebyla jsem u nás na hradě, nýbrž ve Volteře. Nade mnou se skláněl upír a usmíval se. Když jsem se zcela probrala, všechno mi vysvětlil. Přeměnil mě, bylo ze mě to co on, upír. Chtěla jsem se vrátit k vám, ke své dceři a ke svému manželovi, ale ten upír, Aro Volturi, když se mi potom představil, mi řekl, že jste oba zemřeli, že jste se stali oběťmi náletu nepřátelských vojsk. Nedokázala jsem se s tím smířit. Pořád jsem tě měla před očima, ten okamžik, kdy ses narodila, když jsi poprvé vykřikla, když jsem tě poprvé viděla. I když jsem se s tím nesmířila a přísahala jsem, že už nikdy nebudu nikoho milovat tak jako tvého otce, vzdala jsem se lásky. A protože jsem se neměla kam vrátit, zůstala jsem ve Volteře s Arem. Celé jedno tisíciletí jsem truchlila pro ztrátu svého milovaného manžela a novorozené dcery, nikdy jsem se z toho skutečně nevzpamatovala. Žila jsem ve Volteře jako stín, bloumala jsem po chodbách jako duch. S nikým jsem se moc nebavila, krom Ara, byl ke mně vždycky tak milý. Několikrát mi nabídl manželství, ale já nechtěla, chodili jsme spolu, to ano, ale mně v srdci stále dominoval tvůj otec. Před několika lety mě Aro začal podvádět, míval velmi často lidské milenky, nechala jsem ho, přece jen jsem ho nemilovala. Před pár dny jsem zjistila, že má další milenku, kterou drží ve vězení. Nevšímala jsem si toho, až když jsem slyšela Jane s Heidi mluvit o jistých špercích. Taky jsem je moc nevnímala, ale očkem jsem je zahlédla, a když jsem spatřila ten přívěšek,“ prsty přejela po řetízku na mém krku. „Praštilo to do mě jako blesk. Okamžitě se mi vybavil den, kdy jsem ti ho zavěsila na krk. Hned jsem se Jane ptala, kde ho vzala. Řekla mi to, jako Arova přítelkyně jsem měla ve Volteře zvláštní pravomoc, nikdo mi nic nemohl odmítnout. Vzala ho Arově milence ve vězení. Po ní i po Heidi jsem vyžadovala všechno, co vzaly vězenkyni. Hlídala jsem Ara, aby mě nepřistihl, když jdu do vězení. Když jsem měla jistotu, že mě neuvidí, vydala jsem se do vězení. Strážného jsem ovlivnila a on mi otevřel dveře a viděla jsem tě ležet v té špíně v roztrhaných šatech s uplakanýma očima a třesoucí se, málem to se mnou seklo. Uvědomila jsem si, jaký je Aro netvor. Ale netušila jsem, zda jsi vážně má dcera, proto jsem si to musela ověřit. Když jsi řekla, že ti ho tvoje matka zavěsila na krk v den tvého narození, věděla jsem, že jsi moje dcera. Nemohla jsem tě tam nechat. Toho dne večer jsem počkala na Ara v jeho ložnici. Když přišel, byl překvapený a potěšený. Myslel si, že mu konečně řeknu ano, ale nestalo se tak. Ptala jsem se ho, co se stalo v den, kdy mě přeměnil. Nechtěl mi odpovědět, tak jsem to musela zjistit sama. Zjistila jsem, proč jsem vlastně ve Volteře. Mám dar, jistě jsi o něčem takovém slyšela. Umím manipulovat s myšlenkami druhých. Z jeho myšlenek jsem se dozvěděla, co se vlastně stalo. Unesl mě z mého vlastního domu, aniž by si kdokoli čehokoli všiml, a přeměnil kvůli mému daru. Všechno, i jeho nejtajnější věci, jsem zjistila, i to, co s tebou prováděl. Po tom jsem už nedokázala být klidná. Vymazala jsem mu všechny jeho vzpomínky na mě a totéž udělala i s celým hradem. Nikdo neměl ani tušení, že nějaká Adriana vůbec žila na hradě. V klidu jsem šla do vězení a odnesla tě odtamtud. Spala jsi, což bylo dobře. Vzala jsem své auto a odjela do Pisy, kde mám tenhle dům, který jsem dostala od Ara k narozeninám. Postarala jsem se o tebe a přemýšlela nad tím, co se stane, až se probudíš, a hlavně, jestli je i Vlad naživu. Ale ty mi řekni, čím to je, že jsi stále mladá? Jsi taky upír?“ zeptala se mě Adriana. Chvíli mi potrvá, než jí začnu říkat mami. Přece jen se mnou nebyla od mého narození, což už je nějakých tři tisíce let.

„Ano, mami, taky jsem upír, i když trochu jinej druh než ty. Teď ti zase já povím, co se dělo od mého narození,“ řekla jsem jí a viděla, jak se jí netrpělivě a zvědavě usmívají oči. Usmála jsem se a nadechla se.

„V den mého narození táta loupil v kostele. Opat toho kláštera ho proklel, ale táta si myslel, že je to žvatlání do větru od blázna, nevěnoval tomu pozornost. Když se vrátil na hrad, všude vysely černé prapory. Hledal tě, ale všichni mu řekli, že jsi zemřela a že se mu narodila dcera. Přesto se pokusil zabít, nechtěl bez tebe žít, ale ostré ostří meče mu nic neudělalo, ani jizva, ani žádná krev, nic. Vzpomněl si na opata, ale pro něj to byl dar, ne prokletí, dal mu nesmrtelnost. Hned vypukla oslava. Táta odešel z jednou služebnou do své komnaty, ale nestalo se to, co si myslíš. Zakousl se jí do krku a pil. Celým hradem se rozezněl její křik a všichni se seběhli k jeho komnatám. Když vyšel ze dveří s jejím tělem v rukou a pusou od krve, všichni vyděšeně utekli. Nikdo na hradě nezůstal. Vlastně jeden člověk ano – já. Byla jsem novorozeně, nemohla jsem utéct, ani jsem pořádně nechápala, o co jde, ale neutekla bych. Od té doby jsem byla středem jeho vesmíru, vychovával mě, přes den mě vychovával a přes noc lovil. Hrál si přede mnou na člověka, kterým už nebyl. Když jsem dospívala, začal si uvědomovat, že by o mě mohl přijít. Buď nemoc, nehoda, nebo nápadník. Proto se rozhodl pro nebezpečný krok. Na mé osmnácté narozeniny mi podal zlatý pohár, který patřil tobě, s vínem a jeho krví. Když jsem to vypila, objevil se za mnou a zlomil mi vaz. Celý den proseděl u mého těla, ale nic se nedělo. Najednou jsem však procitla a ožila. Hned mě vzal do vsi, kde jsem vypila jednoho mladíka, a tím se ze mě stal taky upír. Až pak mi táta řekl, co je a co jsem já. Neměla jsem mu to za zlé, děkovala jsem mu za to. Nikdy jsem nelitovala toho, že mě přeměnil. Od té doby jsme byli spolu. Cestovali jsme jen v noci, protože slunce nás mohlo zabít, stejně tak dřevo, stříbro a přes den jsme spali v rakvích. Ale pak jsme narazili na jednu čarodějku, která se do otce zamilovala, on do ní však ne. Taky jsi mu v srdci vévodila ty, mami. Ta čarodějka obešla přírodu a udělala nás téměř nezničitelnými. Mohli jsme na slunce, nic nám neublížilo, mohli jsme spát, ale nemuseli, mohli jsme jíst lidské jídlo, ale nemuseli. Od té doby jsem prožila mnoho životů, zabila hodně lidí, zlomila mnoho srdcí a tak dále, ale nyní jsem šťastná. Našla jsem svou matku, jsem zasnou…“ začala jsem, ale najednou mi něco došlo.

„Panebože! Edward! Jak jen jsem na něj mohla zapomenout?! Mami, kde máš mobil? Musím jim zavolat, aby o mně neměli strach!“ vykřikla jsem vyděšeně a vymrštila se do sedu. Začala jsem lítat po pokoji a hledala telefon nebo něco tomu podobného.

„Tady. Bello, Vlad… on…“ začala pomalu a nejistě a v natažené ruce mi podávala mobil. Díky bohu. Hned jsem chtěla začít vytáčet tátovo číslo, ale Adria… máma mě zarazila. Když jsem viděla její pohled, hned jsem věděla, oč jde.

„Mami, říkala jsem přece, že v jeho srdci vévodí jediná žena, ty. Já tam sice taky patřím, ale přece jen dcera je něco jiného než manželka,“ řekla jsem jí a už jsem vytáčela. Zvonilo to až nechutně dlouho.

„Vladan Swan,“ ozval se na druhé straně telefonu hlas mého otce. Pohled mi padl na matku, která zatajila dech a vytřeštila oči. Bála jsem se, aby mi tady neomdlela, ale pozornost jsem stočila zpátky k telefonu.

„Tati? To jsem já,“ řekla jsem pomalu a nejistě do telefonu a čekala. V pozadí jsem slyšela několik povzdechnutí. Když jsem se soustředila, došlo mi to. Je u Cullenových, cítím Edwardovu přítomnost. Máme spolu krvavé pouto, dokážu ho vycítit.

„Bello? Jsi to vážně ty? Ani nevíš, jak jsem rád, že tě slyším. Jsi v pořádku? Kde jsi?“ začal najednou táta na mě sypat otázky. Zarazila jsem se. Bylo jich moc. Podívala jsem se na matku a uvažovala, zda mu mám o ní říct, ale nemohla jsem. To není věc, která by se dala řešit po telefonu.

„Ano, jsem to já. Ano, jsem v pořádku, aspoň doufám. A kde jsem… To teď není důležité. Volám jen, abych ti řekla, že jsem v pořádku a že se nejdéle do týdne vrátím domů. Všechno ti vysvětlím až pak, nechce se mi to řešit po telefonu, ale pochopíš a doufám, že budeš šťastný, až zjistíš to, co jsem zjistila já. Vím, že je tam s tebou Edward. Edwarde, vím, že mě slyšíš, už brzy budeme zase spolu. A tati, buď za týden sám v našem domě, pochopíš, neboj se. Edwarde, za tebou přijdu hned, jakmile vše otci vysvětlím. Miluju tě, vás oba. Zatím ahoj, uvidíme se za týden,“ řekla jsem a položila to.

Zhluboka jsem se nadechla a po tváři mi stekla slza. Proč jsem to řekla? Až Edward zjistí, že jsem byla Arova coura, i když proti své vůli, už mě nebude chtít, budu se mu hnusit, tím jsem si byla jistá.

Každopádně ten týden, který jsem získala, mámu zasvětím do našeho života. Vezmu ji na náš hrad do Rumunska a všechno jí povím. Všechny ty staletí a tisíciletí jí podrobně popíšu, dám jí přečíst své deníky.

„Proč jsi jim řekla, že se uvidíte až za týden? A kdo je ten Edward?“ zeptala se mě zaraženě, a když mluvila o Edwardovi, měla takový popichovací kukuč. Trochu jsem se zastyděla, nevím proč. Nikdy mi nic takového nevadilo.

„Edward je… můj snoubenec, mami,“ řekla jsem nesměle a podrbala se na hlavě. Máma otevřela pusu dokořán a vytřeštila na mě oči. Jen jsem se nevinně usmála a sedla si k ní na postel.

„Jsme spolu teprve krátce, je upír jako ty. Možná jsi o něm slyšela. Edward Cullen. Carlisle Cullen, jeho stvořitel a otec, je Arův přítel, jak jsem se od nich dozvěděla. Od první chvíle, kdy jsem ho spatřila, jsem k němu měla zvláštní pouto, ale lásky jsem se už dávno vzdala, takže jsem netušila, co se semnou děje. Když jsem ho zachránila před smrtí a řekla celé jeho rodině, co jsem, dali jsme se dohromady. Ukázalo se, že se oba milujeme a chceme být spolu. Později, když mě otravoval můj ex, Wayn, upír z Volterry, a já ho zabila, jsem ho svedla v šatech, které jsi měla, když ses poprvé oddala tátovi. Den před mým únosem mě požádal o ruku a já řekla ano,“ vysvětlila jsem jí a sledovala, jak se mění její výraz. Musím říct, že takových výrazů a barev jsem ještě nikdy neviděla.

„Já jsem toho tolik zameškala. Nemám právo si říkat tvoje matka, když nevím vůbec nic o tvém životě,“ řekla užasle a položila si ruku na čelo, jako by měla teplotu, a skácela se na postel jako špalek.

„A proto jsem tátovi řekla, že se uvidíme až za týden, protože ten týden tě zasvětím do našeho světa a života, aby ses mohla zařadit do našeho života, jako bys v něm byla vždycky,“ řekla jsem a usmála se na ni. Nechápavě se na mě podívala, ale když viděla můj výraz, taky se usmála a vstala.

Převlékly jsme se, ona shodila volterrský plášť a mohlo se vyrazit do Rumunska.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Drákulová 32. kapitola: