Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella Drákulová 29. kapitola

04.09.2015 (20:45) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1937×

29. kapitola

Pohled Adriany:

Šla jsem do svého pokoje, dneska jsem už toho měla dost. Všichni mě už štvali. Tady ve Volteře je každý den to samé, nic se neděje, maximálně jsem povolána k případu, abych někoho zmanipulovala, ale jinak se nic neděje.

Ve svém pokoji jsem se zbavila toho odporného černého pláště, který bych nejraději spálila, a hodila ho přes opěradlo křesla. Skočila jsem na postel a stulila se na ní do klubíčka. Znovu, jako každý večer, jsem začala vzlykat.

Nikdy, celých tři tisíce šest set dvacet čtyři let, jsem se nesmířila s tím, že jsem ztratila lidi, na kterých mi nejvíce záleželo, které jsem milovala více než svůj vlastní život. Mého manžela Vlada a moji čerstvě narozenou dceru Isabellu.

Od té doby, co jsem tady na hradě, jsem jako bez života. Nic na světě pro mě nemá význam, když jsem bez nich. Oni pro mě byli vším. Doteď proklínám Ara, že mě zachránil z toho přepadení našeho hradu. Kdyby mě tam nechal, možná bych byla s nimi v nebi a nehnila bych tady.

Možná se ptáte, proč jsem stále naživu, když mi je přes tři tisíce let. Pravda, i když hrozná, je taková, že jsem upír. Aro, král všech upírů, mě přeměnil v den narození mé dcery, když nás přepadli povstalci, tak mi to Aro vyprávěl a já mu věřila.

Každý den, každou noc jsem myslela na ně. Co se tehdy stalo, proč se to stalo, jak se to stalo a proč mě musel zachránit. Aro je přítel, skvělý přítel, a já jsem ráda, že ho mám. Je jediný, kdo mě drží nad vodou před zhroucením.

Aro chtěl, abychom byli něco víc než jen přátelé, ale já nemohla, ne když mi v srdci vládl žal ze ztráty mého manžela, který byl mou životní láskou. Ani po přeměně jsem na něj nezapomněla, nemohla jsem.

Dala jsem mu sice šanci, že jsme spolu chodili, i chodíme, ale nikdy jsme se ani nepolíbili, ani nebylo nikdy nic víc. Já prostě nemohla. Měla jsem v sobě blok, který mi v tom bránil. Aro mě však začal podvádět, ale mě to bylo jedno, nemiluju ho, tak je mi jedno, co dělá.

Uprostřed noci jsem přešla do sklepa Volterry, kde se ukrývá obrovský mrazák s pytlíky krve. Vzala jsem si jeden z nich, sedla si do křesla vedle a pomalu pila. Nikdy jsem se nesmířila s tím, že jsem upír, proto jsem nechtěla zabíjet nevinné lidi.

Povedlo se mi Ara přesvědčit, abych pila jen krev z pytlíku, krev od dárců, kteří svou krev darují dobrovolně. Ani to jsem ze začátku nechtěla, ale nic jiného mi nezbylo. Kdybych hladověla, byla bych schopná vyvraždit celou Volterru a to já nechci.

Už takhle jsem monstrum, nechci být ještě větší, než je nutné. Vždycky, když je ve Volteře „hostina“, jak tomu všichni říkají, lítostivě pozoruju ty nebohé lidi, jak jdou na smrt, aniž by to věděli, a pak poslouchám za dveřmi jejich panický křik, když se všichni začnou krmit z jejich hrdel.

Už jen proto to tady nenávidím. Upíři jsou vražedná monstra, která si zaslouží být svržena na dno pekel a zůstat tam po celou věčnost. I já, i když jsem nikdy nikoho nezabila, ani jako novorozená, což všechny na hradě překvapilo, bych tam šla s největší radostí.

Jeden pytlík mi nestačil, tak jsem si dala ještě jeden. Prázdné sáčky jsem spálila a šla zpátky do svého pokoje. Musela jsem projít skoro celým hradem, abych se tam dostala. Tady to je jedno veliké bludiště, to je hrozné.

„Hele, Heidi, mám nový náhrdelník, co si o něm myslíš?“ zaslechla jsem před sebou Janein hlas, oblíbenkyni Ara. Jednu dobu byla i ona Arovou milenkou, ale drželi to v tajnosti. Já to vím jen díky svému daru – manipulaci myšlenek. A protože s nimi umím manipulovat, umím je i číst, takže slyším myšlenky ostatních.

Vždycky, když slyším něčí rozhovor, se za nimi ohlédnu nebo se na ně podívám, je to zvyk, který mám ještě z lidských let. Zvedla jsem pohled a přes kapuci viděla Jane s Heidi a v Janeině zvednuté ruce zlatý třpytící se náhrdelník.

Když jsem ho spatřila, zadrhl se mi dech. Ten přece… Úplně jsem ztuhla až do morku kostí. Nemohla jsem se hnout. Takový náhrdelník jsem kdysi měla a dala jsem ho své dceři v den, kdy se narodila. I když to nemohl být ten samý šperk, nedalo mi to. Musela jsem se jich zeptat.

„Kde jsi ho vzala, Jane?“ zeptala jsem se jí a přešla k nim. Obě se na mě naráz podívaly a překvapeně se nadechly. Ano, byl to pro ně asi šok, protože jsem nikdy s nikým, krom Ara, ve Volteře nemluvila.

„Paní Adriano, jsem překvapená, že se mnou mluvíte…“ začala Jane žvatlat nějaké blbosti, ale to jsem neměla nervy poslouchat. ‚Paní Adriano‘ mi říká každý, přece jen jsem Arova přítelkyně.

„Na to se tě neptám. Kde jsi ho vzala? Je hezký,“ začala jsem z jiné stránky. Vím, že Aro projíždí mysli všech na hradě, aby zjistil, co dělám, kde jsem a tak dál. Hlídá mě a sleduje, šílenec.

„Vzala jsem ho Arově milence, která je ve vězení. Myslím, že ho už potřebovat nebude. Heidi jí vzala prsten, ale víc se nám toho nepovedlo vzít,“ řekla a podívala se na Heidi, která zvedla ruku s krásným rubínovým prstenem.

Při jejích slovech mi přeběhl mráz po zádech. Vězenkyni. Mohla by to být… I když to bylo absurdní, hlodal mi v hlavě červíček, který mi nedal klid. Musím to prověřit a přesvědčit se na vlastní oči.

„Dejte mi ty šperky, líbí se mi. Chci je,“ řekla jsem a natáhla k nim ruku. Obě mi je poslušně předaly. Ihned jsem vzala nohy na ramena a šla do svého pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a sedla si na postel.

Začala jsem si ze všech stran prohlížet ten přívěsek. Byl úplně totožný s tím, který jsem kdysi měla já. Vzpomněla jsem si, že jsem si ho jednou označila, když jsem zrovna byla sama a nudila se.

Podívala jsem se do velmi malinké škvírky na jeho zadní straně a ztuhla. Bylo tam malinké vyryté písmenko A. Vytřeštila jsem na něj oči a zapomněla, jak se dýchá. To není možný! Tomu se mi ani nechce věřit. Vlastně chce.

Klid, Adriano! Že je to stejný náhrdelník, který jsi měla ty, ještě neznamená, že ta dívka ve vězení je tvá dcera. Třeba ho v té době někdo našel a od té doby se dědil v jejich rodině, nebo něco takového. Možností je milion.

Zaposlouchala jsem se do zvuků a myšlenek celého hradu. Většina byla v trůnním sálu, i Aro. Tohle je moje šance. Okamžitě jsem se zvedla a běžela do vězení. Musím to prověřit co nejdříve, jinak nebudu mít klid.

Když jsem se konečně dostala do sklepení, chvíli mi trvalo, než jsem našla vězení. Tenhle hrad je tak veliký a navíc do sklepení nechodím. Nikdy jsem neměla potřebu prozkoumat celý hrad, tak jsem se nikdy nezajímala, co je pod ním.

Bylo velmi těžké najít cestu, ale pomohly mi myšlenky strážce vězení Alexe, který slouží jenom Arovi a plní jenom jeho rozkazy, nikoho jiného neposlouchá. Zrovna teď měl za úkol hlídat tu dívku a nikoho k ní nepouštět.

Ještě jedna chodba a jsem tam. Vynořila jsem se zpoza rohu a viděla, jak znuděně sedí na židli naproti dveřím od jedné cely. Všude byly zapálené louče a dávalo to tomu všemu takový strašidelný nádech.

„Paní Adriano, co tady děláte? Tady byste neměla být,“ začal hned, jakmile mě uviděl, vstal ze židle a vypadal dosti vystrašeně. Bylo mi to divné, tak jsem mu koukla do myšlenek. Aha, Aro nechce, abych věděla, že má další milenku.

„Neříkej mi, co mám dělat, kde mám být a kde nemám být. Nejsi můj pán, abys mi mohl dávat rozkazy. Otevři ty dveře,“ nařídila jsem mu a použila u toho svůj královský podtón, jsem konec konců skoro královna upírů.

„Paní Adriano, to nepůjde…“ začal mi odmlouvat, ale já neměla nervy poslouchat tady jeho mumlání, které stejně neposlouchám. Prudce jsem k němu otočila hlavu a zavrčela na něj. O krok couvl, ale neměl šanci. Chytila jsem ho do své moci.

„Otevři… ty… dveře,“ říkala jsem pomalu a už trochu vytočeně a každé slovo oddělovala, aby to získalo důraz. Napřímil se, jak k němu dolehl můj rozkaz, a jako robot se otočil ke dveřím, které pomalu odemkl a otevřel ty těžké dveře.

Pomalu jsem nakoukla dovnitř a zhrozila se. Byla tu tak strašná tma, zima a smrad, že jsem měla problém se tady zorientovat. Žádný zdroj světla ani tepla. Celou tu temnou atmosféru však narušoval velmi tichý vzlyk.

Přejela jsem pohledem celou místnost a můj pohled se zastavil na posteli, či co to je, a na ní se nacházela mladá dívka v potrhaných šatech, zda se to tak dá ještě nazývat, protože toho moc nebylo, s rozcuchanými vlasy a celá byla strašně špinavá. Vyděsila jsem se. Co jí to udělal?

Když mě spatřila, vyděsila se a zřetelně jsem viděla panický strach v jejích očích, které byly celé opuchlé a rudé. Pomalu jsem přešla k ní a sedla si k ní na kraj postele, abych ji moc nevystrašila.

Pomalu jsem k ní natáhla ruku a pohladila ji jemně po vlasech. Kdyby je neměla mastné a špinavé, byly by to velice krásné vlasy, které by si přála určitě každá žena. Nemohla jsem si nevšimnout jejího vystrašeného a nechápavého pohledu.

„Neboj se, já ti neublížím, jsem tady jako přítel,“ řekla jsem konejšivým hlasem a snažila se ji uklidnit. Byla tak rozrušená, vyčerpaná a slabá. Sotva jsem slyšela její dech. A co jsem viděla, byla velice pohublá. Určitě už hodně dlouho nejedla a ani nepila.

„Prosím, řekni mi pravdu. Odkud máš tohle? Kde jsi to vzala?“ zeptala jsem se jí zoufale a onen náhrdelník jí strčila skoro až pod nos, aby na to dobře viděla. Z toho šera musí mít určitě už zničené oči. Divím se, že ještě něco vidí.

Když se její pozornost zaměřila na ten přívěšek, na tváři se jí objevil malý, unavený, ale přesto šťastný úsměv. Pomalu zvedla třesoucí se ruku, na které bylo velmi dobře vidět kosti, jak byla pohublá, a dotkla se toho přívěsku.

„Patřil… mé… matce. Pově… sila mi… ho na… krk v… den… kdy… jsem se… narod… ila. Je t… o moje… jedin… ná pamá… tka… na ni. Pros… ím… vra… ť… te mi… ho. Znam… ená… pro m… ě… víc… než… vlastn… í… živ…ot,“ zaskuhrala a mně tím doslova vyrazila dech.

Už není důvod dále pochybovat. Je to moje dcera. Panebože, co jí ta zrůda udělala? Když jsem viděla její bledý obličej, chtělo se mi brečet. Víc jak tři tisíciletí žiju s mužem, který několikrát, bůhví kolikrát, znásilnil mou dceru a nutí ji takhle trpět.

„Nezoufej, dítě, pomohu ti k útěku. Počkám na vhodnou příležitost, přijdu pro tebe, neboj se, dostanu tě odtud,“ řekla jsem a připnula jí zpátky na krk přívěšek. Nenápadně, že to nemohla postřehnout, jsem ji pohladila a jemně políbila do vlasů.

Na levou ruku jsem vrátila i prsten, který jí vzala Heidi, a odešla. Musím vymyslet plán útěku a musí to být co nejdřív. Když Alex za mnou zavřel dveře, donutila jsem ho na všechno zapomenout. Je užitečné manipulovat se vzpomínkami a myšlenkami.

Jakmile jsem vyšla ze sklepení, opřela jsem se o první stěnu, kterou jsem viděla, a vydýchávala to. Moje dcera je naživu. Moje dcera je naživu! Srdce mi přetékalo štěstím, ale ještě nemáme vyhráno.

Musím za Arem zeptat se ho na pár věcí a pak i s Isabellou zmizet. Jestli to půjde po dobrém, jenom dobře, pokud ne, budu bojovat vším, co mám. Teď, když jsem našla svou dceru, mám důvod bojovat, i kdyby mě to stálo život.

Ale stále tu byla jedna věc, co mě děsila víc než Aro. Až Isabella zjistí, že jsem její matka, co udělá? Bude mi věřit? Nebo mě pošle ke všem čertům a odejde? Bylo tolik možností. To je teď jedno. Až to přijde, budu se tím zabývat, ale teď musím za Arem. 

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Drákulová 29. kapitola: