Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella a E. A. Cullen - 11. kapitola - Poznání

01.11.2011 (09:30) • astefany • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1930×

11. kapitola - Poznání

„Zloděj ví, že jsem tady. Byl by blázen, kdyby se teď o něco pokoušel.“

Isabella se zasmála. „Takže vlastně stačí rozšířit zprávu o vaší přítomnosti a případní zloději se sami dají na útěk. Možná jsme si mohli ušetřit nějaké peníze. Možná by stačilo prostě koupit figurínu s vaší podobou, vyřezanou z kartonu, a postavit ji v hale.“

„I tohle se osvědčilo,“ souhlasil skromně.

Naklonil se, aby jí dolil šampaňské.

Zvedla ruku na. „Ne, děkuju. Kdybych si dala ještě jednu, usnu dřív, než dojedu domů.“

„Zavezu vás tam.“

Isabella se usmála. „Ne, nezavezete.“

„No ovšem.“ Přesto jí dolil. „To by pak vypadalo, jakože jsme si spolu vyšli jen tak, viďte? Anebo možná zásadně nikam nechodíte s lidmi, kteří mají záznam v trestním rejstříku.“

Zvědavě se na něj podívala. „Vám to vlastně ani nevadí, viďte?“

„Co mi nemá vadit?“

„Když se lidé baví o vaší minulosti.“

„Vadí mi to dost,“ odpověděl a dolil svou skleničku. „Ale na tom tolik nezáleží. Stejně na to vždycky přijde řeč, a kdybych se tomu snažil vyhnout, všichni by si mysleli, že chci něco zatajit. Což samozřejmě chci.“

Usmála se a usrkla si vína. „Vy jste ale rafinovaný.“

Vítr se hnal přes duny, divoce nakláněl plameny svíček a z účesu Isabelle uvolnil několik pramenů dlouhých vlasů, které jí divoce vlály kolem hlavy. Snažila se je zachytit a znovu sepnout, ale nakonec to vzdala. Vytáhla hřeben, který držel uzel pohromadě a zatřepala hlavou, až se jí vlasy rozvlnily kolem ramen.

Cullen se na ni zadíval. Kdysi v Belgii ho upoutal modrý démant bez jediného kazu. Ležel na černém sametu a Cullena při pohledu na něj ovládla intenzivní, ochromující touha, proti které byl zcela bezmocný. Od prvního okamžiku věděl, že udělá všechno, aby ho získal.

Díval se teď na Isabellu s bledozlatou hřívou, povlávající ve větru, slyšel měkký zastřený smích, pozoroval jiskřičky v jejích očích a byl znovu ztracen - jako tenkrát v Belgii.

Jak se tenkrát ukázalo, diamant byl padělek a z jeho majitele se vyklubal tajný policista, takže by se dalo čekat, že si z toho vzal Cullen dostatečné poučení. Nestalo se tak. Jako tenkrát pro drahokam, i teď by udělal všechno na světě pro ženu, která seděla naproti němu, chovala se chladně a skepticky a odpovídala kousavě, pro anděla ve strohém kostýmu, jehož smích mu pronikal přímo k srdci.

Další poryv větru se jí opřel do vlasů a Cullen dřív, než si to uvědomil, natáhl ruku a jeden pramen zachytil. Překvapilo ji to, ale oči se jí nepřestaly usmívat, jen maličko znejistěly a zpozorněly. Lehce si ovinul pramen kolem ruky a nakláněl se přitom stále blíž, až se jejich tváře téměř dotýkaly.

Neodtáhla se. Jen trochu zadýchaně řekla: „Myslela jsem, že zůstaneme u pracovních záležitostí.“

Tiše odpověděl: „Už jsem vám řekl, hrozně nesnáším jakékoli šablony.“

Připadalo mu, že má kolem prstů omotané hedvábí a její parfém, exotická směs tropických květin a mořského vánku, mu pronikal všemi póry. Naklonil se ještě o kousek blíž. Viděl už jen její oči, pleť, její tvář. Nehýbala se.

Řekla téměř klidně: „Víte, že hrozně moc riskujete.“

„Život je riziko.“ Rty se téměř dotýkal jejích. „To je na něm to nejzábavnější. Proč mi nevěříte, anděli?“

Těžce polkla, ale žádná síla na světě by ji nepřiměla, aby se odtáhla. Hlas měla stále zastřený. „Myslíte mimo pochopitelné důvody?“

Jeho oči zkoumavě bloudily po její tváři a po krku a zálibně laskaly každé místo. Bylo to, jako by se jí přímo dotýkal. Isabella dokonce lehce naklonila šíji, aby jeho pohled vychutnala.

„Pro mě v tom není nic pochopitelného,“ řekl. Hlas měl hluboký a chraptivý. Prsty, kolem kterých měl stále ještě ovinutý pramen jejích vlasů, jí lehce přejížděl po tváři. Cítila,jak jí přitom podél páteře až ke konečkům prstů probíhá lehké mrazivé chvění.

Přece jen se jí podařilo soustředit a navenek klidně a nevzrušeně řekla: „Myslím, že včera v noci, když jste vtrhl do mé kanceláře, jste trochu překročil své povinnosti.“

Špičky prstů ji právě hladily pod ušním lalůčkem. Trnula a bála se pohnout.

Zhluboka se nadechla. „Zdálo se mi, že mě někdo líbá. Probudila jsem se a byl jste tam vy.“

Na rtech se mu objevil slabý úsměv. Jeho rty si pamatovala do nejmenší podrobnosti – anebo si je aspoň tak dovedla představit. Teď je jen několik centimetrů dělilo od jejích. Nechybělo mnoho, aby zjistila, jaký je rozdíl mezi snem a skutečností.

„Andílku, to by přece byla pěkná hloupost,“ mluvil tak tiše, až téměř šeptal. Oči, ve kterých se odrážely záblesky plamene svíčky, mu magicky zářily. „Uznejte sama – proč bych riskoval zaměstnání, profesionální pověst a žalobu za obtěžování kvůli jednomu polibku?“

Nejraději ze všeho by teď zaklonila hlavu a nestarala se o to, co bude dál. Místo toho se na něj klidně podívala a odpověděla: „Nevím. Proč byste to dělal?“

Znovu se sotva znatelně a svůdně usmál: „To nemůžete nikdy vědět.“

Byli tak blízko, že stačil sebemenší závan větru, aby se setkala jejich ústa, těla, aby se propletly jejich ruce. Aby se nechala obejmout.

Zašeptal: „Nejste na to alespoň trochu zvědavá?“

Noc, to byly jeho oči, jeho rty, které byly tak blízko jejích, že když mluvil, občas se při řeči lehce dotknuly jejích a působilo to jako drobné výboje.

„Ne,“ odpověděla ochraptěle a srdce jí bušilo až v krku. „Myslím, že tuhle zábavu si nemůžu dovolit a vy také ne.“

Sebrala všechnu sílu vůle, otočila hlavu a pomalu se napila šampaňského. Vypadala naprosto klidně. Jen ruka se jí při tom roztřásla tak, že jí trochu vína vyšplíchlo na prsty, ale doufala, že ve tmě si toho nevšimne.

Znovu na sobě cítila jeho dlouhý zkoumavý pohled a rozhodnost ji přestávala opouštět. Pomalu odvinul pramen vlasů ze svých prstů a nechal ho volně spadnout přes její levé ňadro. Opartně vlasy ještě pohladil. Isabella strnula. Se zatajeným dechem čekala na další doteky. Jeho prsty tak lehce přejely po látce kabátku na ňadru, že se jí sotva dotkly. Bylo to promyšlené utrpení. Otočil se.

Za okamžik se na něj odvážila podívat. Vypadal tak zamyšleně, jako by na něco vzpomínal.

„O čem přemýšlíte?“ zeptala se.

Krátce zavrtěl hlavou a podíval se do své sklenky. „Belgie,“ řekl, „jeden modrý diamant, jeden tajný polda.“

Nabrala dech a srdce se jí znovu rozběhlo pravidelně. Vraceli se na bezpečnější půdu. „Bylo to tenkrát, co vás chytili?“ chtěla vědět.

„Mě nedostali nikdy,“ odsekl kousavě. Dopil šampaňské a začal balit nádobí do košíku.

Natáhla se nad deku a pomáhala mu. „Tak vás tedy vyšachovali.“ Zajímalo ji to stále víc. „Co se tehdy stalo? Z dokladů to není jasné a z vašeho životopisu jsem se to taky nedozvěděla.“

Rysy tváře mu ztvrdly, sotva postřehnutelně, a ani jeho tón se nezměnil. Přesto Isabella cítila, jak se jí v jediném okamžiku uzavřel a vzdálil. Nedbale odpověděl: „To je v pořádku, samozřejmě, že ne.“

Dobalil co nejrychleji. Když jí podal ruku, aby jí pomohl vstát, řekla Isabella trochu nejistě: „Díky za večeři. Bylo to prima. Jenom mám dojem, že v pracovním jednání jsme se moc daleko nedostali.“

„Dál než myslíte,“ odpověděl vesele.

„Jako v čem?“

„Z jednoho důvodu jsem vás vyloučil z okruhu podezřelých.“

Zatímco na něj překvapeně beze slova zírala, zvedl deku, setřásl z ní písek a přeložil si ji přes ruku.

„Půjdeme?“ Zatímco ji doprovázel k autu, zkušeným pohledem zkoumal parkoviště z bezpečnostního hlediska. „Na několika místech je tady naprostá tma,“ poznamenal. „Rozhodně to chce zlepšit osvětlení. Navrhnu to.“

„Tohle je luxusní hotel, ne startovací dráha,“ odpověděla Isabella podrážděně. Zasunula klíč do zámku.

Cullen se lehce opřel o dvířka. Usmál se pomalu, a tak vědoucně, jako by znal každou její myšlenku. „Tak už toho nelitujete?“ zeptal se.

Isabella prudce otočila klíčkem. „Čeho?“

„Že jste to nezjistila.“

Podívala se na něj, jak nejchladněji uměla. Chladné pohledy se jí dost dařily.

„Dobrou noc, pane Cullene. Ještě jednou vám děkuji za výtečnou večeři.“

Sáhl do kapsy a vytáhl ruličku pastilek.

„Nemáte chuť?“ nabídl jí.

Podívala se na něj, pak na bonbóny. Nakonec si jeden vzala.

Oči mu vesele zajiskřily. Odlepil se od auta a chystal se odejít. „Dobrou noc, anděli,“ řekl.

Isabella nasedla do auta a chystala se zabouchnout dvířka. Zadržel ji: „Ještě něco.“

Když vzhlédla, opíral se o otevřená dvířka a v prstech se mu houpal pár náušnic. Bleskurychle si sáhla na uši. Zlaté kroužky, které si tam ráno připjala, zmizely. Přesněji řečeno, byly právě v Cullenových rukou.

Upustil jí náušnice do klína. „Velmi rád s vámi spolupracuji, slečno Swanová. Jeďte opatrně.“

Zabouchla dvířka tak rychle, že sotva stačil ucuknout s rukou. S jistotou cítila, jak se jí za zády šklebí, zatímco vyjížděla z parkoviště - zdaleka ne dovolenou rychlostí.

Když se dostala k výjezdu na hlavní silnici, už se naštěstí uklidnila a vzpomněla si, že má v ruce pastilku. Zvědavě ji rozbalila z papírku a ochutnala.

Jak jinak, byla to máta.

Zas se musím omluvit, že jsem dlouho nepřidala novou kapču, ale prostě nějak nezvládam. Do konce října bych měla mít připravenou 13. kapitolu.

Předchozí kapitola Následující kapitola

Autor: astefany (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella a E. A. Cullen - 11. kapitola - Poznání: