Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Internát pro upíry 6. kapitola

22.09.2010 (16:15) • christina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2239×

Pomalu jsem sáhla na kliku…

Otevřela jsem dveře a pomalu vešla do místnosti. Edward seděl na posteli a díval se někam do hlubin pokoje. Pomalu jsem k němu přišla, sedla si vedle něj a opřela se zády o jeho…

„Já čekám,“ vyhrkl.

„Na co?“ zeptala jsem se.

„Na tvou odpověď.“

„Na odpověď na co?“

„Ptal jsem se, jestli je pravda to, co jsi říkala.“

„Vzhledem k tomu, že jsem byla opilá a dá se říct, že ještě stále jsem mimo, si nic nepamatuju,“ řekla jsem tak nevinným hláskem, že by mi snad odpustili i vraždu. Teda doufám.

„Ptal jsem se, jestli je pravda, že mě máš moc, moc ráda?“

Sakra! Sakra! Sakra! Co mu mám jako říct? Víš, není pravda, že tě mám ráda. Já tě totiž miluju. Jsi ten nej kluk, kterého jsem kdy potkala. Co na tom, že se známe jen dva dny? Pořádně to roztočíme. Celá škola si stejně myslí, že jsme spolu spali, tak co na tom, že? V hlavě se mi to pořádně honilo. Radši jsem neodpovídala. Co bych mu měla říct? Tohle? Ani náhodou!

Seděla jsem na místě a předklonila se. Lokty jsem se opřela o kolena a obličej jsem si schovala do dlaní. Povzdychla jsem si… Nevím, jestli to slyšel nebo ne, ale něco ho přinutilo k tomu, aby přelezl postel a stoupl si přede mne. Ptáte se mě, jak to vím? Odpověď je jednoduchá! Cítím ho pomocí něčeho, co neumím popsat a pojmenovat. Prozatím tomu říkám Belloradar. Je to docela užitečné.

Něco teplého a velmi hebkého mi přejelo po kůži na ruce. Vzápětí se mi kolem zápěstí obmotaly dlouhé, štíhlé a nádherné prsty. Edwardovy prsty. Velmi pomalu a jemně za mou ruku zatáhl. Přitáhl si ji k sobě a totéž udělal s mou druhou rukou. Nevzhlédla jsem. Moje hlava zůstala skloněná k zemi a moje oči zíraly na Edwardovy boty. Páni! Ten je má pořádně naleštěné. Ani jedno smítko prachu. Budu se ho muset zeptat, jak to dělá.

„Bello,“ zeptal se potichu. Moc blízko mého obličeje, než jsem zvyklá. Nepatrně jsem sebou škubla. Vzal mě za bradu a zvedl ji. Pořád jsem se na něj nedívala. Mé oči teď překrývaly víčka momentálně přírodní barvy.

„Podívej se na mě, Bello!“ řekl a já ho kupodivu poslechla. Pomalu jsem zvedla svůj zrak a podívala se mu do očí. Hned jsem se začala topit v jeho nádherných očích. Mají barvu karamelek, teplých a rozteklých karamelek. Připadám si jak v hypnóze. Teda, ne že bych v ní někdy byla, ale to nikomu neříkejte.

„Odpovíš mi?“ zeptal se a rty stočil do úsměvu. Sice to nebyl ten pokřivený, ale přesto byl krásný. Skoro jako kdyby byl smutný. Jako kdyby mu vadilo, že mu neodpovídám.

Zavrtěla jsem hlavou. Ne. Já mu nemám co říct, i když…

„Proč ne?“ doloval ze mě odpověď.

„Prostě ti to neřeknu.“ Stála jsem si na svém a do hlasu dala pěknou dávku odhodlání.

Pomalu se ke mně přiblížil. „Prosím!“ začal šeptem škemrat. Jen jsem zavrtěla hlavou. Naklonil se ke mně více. Je až neskutečné, jak rychle jsem mu propadla. Každopádně, moc dlouho to už nevydržím. Mám chuť celému světu vykřičet, jak moc ho miluju.

Ta blízkost začala být nesnesitelná a mé tělo začaly ovládat hormony. Začala jsem po něm toužit. Naklonila jsem se k němu blíž a on mě napodobil. Nakonec jsem to nevydržela a spojila mé nedočkavé rty s jeho. Jako kdyby čekaly právě na mne.

Jeho rty se pohybovaly v souladu s mými. Ze začátku to byl zcela nevinný polibek, ale já chtěla víc! A tak jsem ho prohloubila. Ano! Budu ho už jenom líbat! Líbat! Líbat! A líbat! To by byl život. Pootevřela jsem rty a čekala na jeho reakci. Zanedlouho mi zapletl jazyk s tím jeho. Toto je ale naprosto boží! Juhů! Pomalu ale jistě se náš polibek stával nebezpečnějším. Zaprvé, ještě nejsem připravená na první milování a za druhé… jeho krev. Voní mi a já slyším jeho tep. Pravidelné buch, buch, buch… úžasná melodie, která nepotřebuje noty a je nenahraditelná. Položil mě na postel a líbal mě dál vášnivěji.

Staly se dvě věci najednou. Povedlo se mi roztrhnout jeho košili a mé nehty poškodily jeho vrchní kůži tak, že mu začala téci krev. Souběžně s tím někdo zaťukal.

„Můžu dál, nebo jste zaneprázdněni?“ zakřičela Ang a já se od Edwarda odtrhla. Jeho košili, tedy to co z ní zbylo, jsem mrskla do kouta pokoje a vytáhla jsem nás na nohy. Posadila jsem Edwarda na postel, ten na mne koukal jak na blázna a já šla otevřít dveře.

„Stačilo říct dále,“ řekla Ang a vešla s úsměvem do našeho pokoje.

„Příště si to budu pamatovat.“

„Ono bude nějaké příště?“ zasmála se a hodila po mně zkoumavý pohled. Její otázku jsem ignorovala. Jak to mám asi vědět?

„A i kdyby bylo, tak mně to nevadí. Spala jsem u Tanyi. Její spolubydlící umřela minulý měsíc na otravu.“ Ano, to umřela. Převrhl se na ni kyblík se savem a ona ho nechtěně spolykala. Strašlivá a dlouhá smrt, brrr. Otřepala jsem se a vnímala její proslov dál.

„Jen by chtělo, abyste mě varovali předem. Byl to docela šok, přijít sem a vidět vás dva v objetí, jak se spokojeně muchlujete.“

„My to neplánovali,“ zamumlala jsem a doufala, že to slyšela.

„Příště si řekněte a já zase přespím u Tanyi. Jí to nevadí, a jak už jsem řekla, mně taky ne,“ uzavřela proslov Ang.

„Hmm, teď to vyznělo, jako kdybychom tu dělali kdoví co…“

„A nedělali?“ nadzdvihla významně obočí a usmála se.

„Samozřejmě, že ne. Teda, já si z toho večera nic nepamatuju, ale Edward říkal, že ne.“

„Jen aby nelhal,“ zasmála se a otočila se čelem k němu.

„Nelhal jsi, že ne?“ zeptala jsem se se strachem.

„Samozřejmě, že nelhal. Kdybychom se, ehm, no ty víš co, tak bys nás určitě nenašla oblečené, ne?“ usadila jsem ji.

„To je fakt.“ Jo, to je! Určitě bych pak neměla sílu se obléknout.

„Jen si vezmu oblečení a pádím. Předpokládám, že vy dneska stejně nejdete do školy, ne? Já teda jo, já jsem naprosto střízlivá.“

„Ehm, Ang. Střízlivá? Vážně?“

„Jo. Klidně ti přejdu po čáře, jestli mi nevěříš.“

„No, nevypadáš na to. Víš, ona začíná škola večer a venku svítí slunko,“ upozornila jsem ji na malinkatý detail. Prý škola! Když svítí slunce! Pche! Takhle mi lhát!

„No, ehm, já… jdu s partou do města. Je výprodej, a tak jdeme utrácet.“

„Stačilo říct, že jdete do města.“

„Příště,“ dořekla a se smíchem zabouchla dveře.

„Bello?“ ozval se znenadání Edwardův hlas.

„Edwarde, promiň mi to.“

„Co bych ti měl prominout?“

„Ty záda, košili… to, že už celá škola nejspíš ví, že jsi tu spal.“

„Ehm, záda?“

„Ty sis nevšiml? Když jsem ti roztrhla košili, poškrábala jsem tě. Cítila jsem tvou krev, jak teče žilami, tvé srdce… mohla jsem ti ublížit.“

„To je dobrý, Bello. Ani jsem si toho nevšiml.“

„Ne, to tedy není dobrý,“ zvýšila jsem hlas a otočila se na něj, „ty to nechápeš, mohla jsem tě kousnout!“

„Mně by to nevadilo. Slyšel jsem, že je to příjemné pro oba a navíc, jestli je to krev, po čem toužíš, tak si vezmi, napij se,“ dořekl a natáhl ke mně zápěstí. Jeho krev. Vidím, jak se mu chvěje kůže od vysokého pulsu. Láká mě to. Jeho krev musí být úžasná. Jeho aroma je cítit po celé místnosti. Stačilo by jemně prokousnout kůži. Ani by to necítil. A pak bych mohla mít jeho krev. Ne! Zatřepala jsem hlavou. Tohle nesmím.

Uskočila jsem od něj.

„Ne!“ zašeptala jsem do ticha místnosti.

„Proč ne?“

„Nechci ti ublížit.“

„Proč?“

„Protože tě mám moc ráda,“ řekla jsem to, čemu jsem se bránila.

„To jsem rád, protože tě mám taky moc rád!“ usmál se a rozešel se ke mně. Natiskla jsem se na dveře. Edward se mé reakci divil, ale nejspíš mu to došlo.

„Budu hodný.“ Dal ruku zpátky k tělu a přešel až ke mně. Opět jsem se začala topit v jeho očích.

Jeho obličej se začal pomalu přibližovat. Jeho oči těkaly mezi mými rty a očima. Zastavil se kousek ode mne.

„Tohle bychom neměli.“

„A proč ne?“ napodobil můj šeptající hlas.

„Jsem tvá mentorka…“

„Právě proto. Jsi má mentorka.“

„A Emmettova.“

„A není to náhodou jedno?“

„Je,“ zašeptala jsem a spojila naše rty. Líbá úžasně. Pomalu a něžně mě líbal. Sice je to úžasné, ale já chci víc! Nechci, aby byl teď něžný. Čekala jsem na něj šestnáct let! Prohloubila jsem náš polibek, přitáhla si ho za týl blíž ke mně a on omotal ruce kolem mého pasu. Pootevřela jsem rty a on do nich vklouzl svým jazykem. Slastně jsem zasténala. Tohle je francouzák! Můj druhý francouzák. Juhů! To je žůžo!

Zanedlouho jsme se od sebe odtrhli a opřeli o sebe naše čela. Oba dva jsme prudce oddychovali a dívali si navzájem do očí.

„Co budeme dělat?“ zeptal se zájmem.

„Hmm, spát.“ Zatlačila jsem do něj a vedla ho k posteli. Jsem docela unavená, ale rozhodně můj čas nebudu mařit spaním.

Tak fajn lidičky. Jestli tu nebude 100 komentů, nebude další kapitola:D. (To měl bejt vtip)

Autor: christina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Internát pro upíry 6. kapitola: