Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Internát pro upíry 2. kapitola

19.07.2010 (07:15) • christina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2344×

„Bello, vstávej!“ zaječela mi do ucha Angela jako každý den.

„Jsem vzhůru,“ zamumlala jsem tradiční větu pro každé ráno. Někdy si říkám, že si nastavím budík a vstanu o hodinu dřív, abych pro jednou změnila už tak zažitý stereotyp.

„Belo, jsi v pořádku? To je poprvé za tenhle měsíc, co vstáváš hned na první probuzení,“ začala se strachovat Ang, přičemž jsem se strašně rozesmála.

„To, že vstávám hnedka, je poprvé a naposledy,“ řekla jsem, a tím zavrhla i můj nápad.

„To jsem si mohla myslet,“ zamumlala si pod imaginární vousy Angela, ale to už zalézala do koupelny.

Po půl hodině vylezla, a tak jsem se s ní vyměnila. Udělala jsem to, co každé ráno. Namalovala jsem si černé linky, řasy obtáhla řasenkou a pak to doladila. Najednou jsem si vzpomněla, že dneska mají přijet ti noví studenti. Začala jsem být mírně nervózní, protože moje intuice mi říkala, že se dneska něco stane. Víte co je ale sranda? Moje intuice vůbec nefunguje! Když jsem jednou utíkala před blbcem z kvinty, říkala mi: Vlez do těch dveří, tam tě nemůže najít, já tam fakt vlezla a našla jsem tam uklízečku se školníkem. Ani nevíte, jak odporný ten zážitek je...

„To tam sázíš brambory?“ zeptala se skrz dveře nasupená Ang, a tím mě vytrhla z mého toulání vzpomínkami.

„Jo, už jdu, trochu jsem se zamyslela.“

„Neděláš to poslední dobou nějak často?“ zamumlala Ang a já pochopila, že jsem to neměla slyšet, to není poprvé, co jsem slyšela něco, co nebylo určeno mým uším. To mi připomíná, jak se Gozzilka bavila s vajíčky (v 1. kapitole).

„Isabello!“ zaječela Angela.

Tak dobře. Dnes se nic nestane. Moje intuice nefunguje, a tak bude vše tak, jak má být. Vzala jsem tedy za kovovou kliku a otevřela dveře. Hned na to se mi naskytl pohled na nas*anou Angelu, která sedí na posteli a vrhá všude okolo očima blesky. Brrr, kdyby to fungovalo tak nevím, nevím.

„Příště budeš hotová maximálně za deset minut!“ rozkázala mi.

„Jak dlouho jsem tam byla?“

„Tři čtvrtě hodiny, máme skluz deset minut. Teď bychom měly sedět v jídelně a handrkovat se s Tanyou, místo toho tvrdneme tady.“ Páni, to byl ale proslov.

„No jo, dyť jsem tam byla jen o patnáct minut dýl než ty,“ zamumlala jsem v poklusu tak, aby mne neslyšela.

„Já to slyšela.“ Tak můj pokus nevyšel.

„Ať už jsi na chodbě.“ Ach jo. Když si Angela něco umane, prostě to dostane. Jinak je na všechny ještě tejden potom odporná. Vyrazila jsem tedy loudavým krokem na chodbu, kde jsme se střetly s Tanyou.

„Taky jste zaspaly?“ otázala se ospale Tanya.

„Ne, my nezaspaly. Jenom Bella zamrzla na tři čtvrtě hodiny v koupelně,“ odpověděla jí Angela rychleji, než jsem otevřela pusu, abych něco mohla říct já. Na oplátku jsem hodila po Angele naštvaný kukuč a směrem k Tanye jsem zakoulela očima. Až teď jsem si všimla, že má na nohách pantoflíčky se Shrekem.

„Ehm, Tanyo? Víš, co máš na nohách?“ zeptala jsem se jí mírně. Tanya sklonila hlavu ke svým nohám a vytřeštila oči. Řeknu vám, ten pohled stál za to. Okamžitě vystřelila zpět do svého pokoje, kde si přezula boty. Jejím směrem k nám dolehly věty typu: Tak to vypadá, kdy člověk spěchá, nebo Asi začnu věřit vtipům o blondýnách.

Zanedlouho byla zpět. Na nohách měla lodičky na mega vysokým podpatku. Tak na tom bych se já určitě zabila.

„Nechci nic říkat, ale za pět minut začíná první hodina,“ upozornila nás Angela. Ani jsem si nevšimla, že už poprvé zvonilo.

„Řekla bych, že snídani už nestihneme,“ řekla jsem naprosto v klidu. Stejně bych nejedla. Když jsem nervózní, dělá se mi špatně. S mým štěstím bych vyklopila obsah mého žaludku na paní Maxovou, která se mnou měla mít mojí první hodinu.

„To né, je strašně nezdravé nesnídat!“ zaskuhrala Tanya.

„Řekla bych, že nemáš na vybranou,“ odpověděla jsem, ale to už jsme byly na cestě. V půli jsem se od holek odpojila. Měly totiž hodinu na opačné části školy. Já měla tělocvik a oni angličtinu. No supr. Určitě tam bude někdo z mých nových spolužáků.

Najednou zazvonilo. A dopr… To přijdu zase pozdě. Dala jsem se do běhu, aby můj pozdní příchod nebyl až tak pozdní. Cestou jsem stačila ještě uklouznout a spadnout na schodech. Taky co byste čekaly, když na mě Angela navlékla snad dvaceticentimetrový podpatky. Nakonec jsem přišla jen o čtyři minuty později. Vletěla jsem do třídy a málem vrazila do paní Maxové. Ona byla jediná učitelka, která si nechala svoje příjmení. Ostatním se říkalo jmény. Paní Maxová zrovna oznamovala, že na tělocvik půjdeme jezdit na koně, takže dnes se nudit zaručeně nebudu. Já miluji koně. Už jako malá jsem jednoho vlastnila, jmenoval se Aduška, ale dědeček se na mě jednou naštval a prodal ho na salám. Snědli jsme ho k těstovinám v neděli. Sice jsem to ze začátku nechtěla jíst, ale musím uznat, že Aduška měla fakt dobrý maso.

Vtom se rozletěly dveře a v nich stála Neferet a vedle ní nějaký kluk. Naprosto mě uchvátil. Měl bronzové vlasy, pečlivě nagelované do špiček, zlaté oči, postavu modela a nesmělý úsměv na ústech. Na sobě měl černé rifle a bílou košili bez rukávů.

„Dobrý den,“ řekla Neferet a my jí to sborově oplatily.

„Tohle je Edward Cullen, váš nový spolužák,“ oznámila nám. „Bello?“ Automaticky jsem se na ni otočila. „Edward má s tebou nejvíce společných hodin. Vezmi si ho tento týden na starosti a ukaž mu, kde má jakou hodinu, popřípadě mu vysvětli látku, kterou ještě nezná.

„Samozřejmě, ráda pomůžu.“ Na to Neferet pokynula Edwardovi, ať jde za mnou.

„Jo, abych nezapomněla, ve čtyři hodiny ráno buď u mého kabinetu.“ Nato vystřelila z　místnosti, a tak jsem se začala věnovat Edwardovi.

„Ahoj,“ pozdravila jsem mile. Můj pozdrav mi oplatil a krásně se na mě usmál, až se mi srdce zadrhlo.

„Takže teďka máme tělocvik. Půjdeme jezdit na koně. Za tamtěmi dveřmi jsou pánské šatny. Bude tam polička s tvým jménem a oblečením. Až se oblékneš, vyjdi druhými dveřmi na dvůr a tam na mě počkej, jo?“

„Dobře a doufám, že ti nevadí, že mě máš tento týden na krku.“

„Ale vůbec, ráda pomáhám,“ odpověděla jsem na jeho zbytečnou otázku a usmála se na něj.

***

Jen co jsem vyšla ze dveří, všimla jsem si Edwarda v jezdeckém obleku, jak se opírá o strom. Na nic jsem nečekala a vydala se k němu. Začala jsem mu vysvětlovat, jak to bude v hodině probíhat. Je jen škoda, že on se bude učit základy a já budu skákat přes překážky. Asi po pěti minutách přišla paní Maxová, a tak jsme se mohli vydat ke stájím. Byly hned za rohem, takže cesta nám trvala minutku. Jen co otevřela dveře, všichni se rozešli ke svým boxům, kde na ně čekal jejich kůň. Já se vydala s Edwardem za Paní Maxouvou, aby nám řekla, který kůň bude Edwarda, a já mu ho mohla ukázat.

„Paní Maxová. Jakého koně si má vzít Edward?“ zeptala jsem se jí. Hodila po Edwardovi zkoumavý pohled a pak nám řekla, že bude jezdit na Bleskovi. Jeho box byl vedle Stína, a to byl můj kůň. Hodina uběhla velmi rychle. Občas jsem si všimla Edwarda, jak se na mě dívá. Když si uvědomil, že o tom vím, tak sklopil hlavu a jeho tváře dostaly odstín šarlatu.

Po hodině jsem s ním měla trigonometrii - jeden z několika předmětů, které nám zůstaly z lidské školy.

A tak to šlo celý podvečer. Buďto se mnou danou hodinu měl, nebo jsem ho doprovodila k učebně a po hodině ho vyzvedla. Na chodbách jsme docela často potkávali jeho sourozence, a tak mě s nimi seznámil.

Při cestě do jídelny jsem Edíkovi nabídla, že si může klidně sednout ke mně a mé partě. S díky přijal. Při obědě jsme se dozvěděli, že se přistěhovali z Port Angles. Prý tam je podobná škola jako tady, ale tam prý něco vybouchlo, a tak se všichni studenti museli přehlásit jinam, protože se už opravovat nebude. Taky jsme se dozvěděli, že nejsou tak spokojená rodinka, jak na první pohled vypadají. Alice nesnáší Jaspera a Rosalie Emmetta a naopak. On má se všemi prý stejný vztah, tak si říkám, že mu to musí závidět.

Zbytek vyučování proběhl jako před tím. Zjistila jsem, že Edward je naprosto bez chybičky. Když nám skončilo vyučování, doprovodila jsem ho k chlapeckým ložnicím. Tam mi poděkoval a políbil na tvář.

***

Pět minut před sedmou hodinou jsem vyrazila za Neferet. Cestou jsem nikoho nepotkala, což bylo divné. Po chvíli mi došlo, že v jedné učebně je diskotéka, o čemž učitelé nemají ani páru. Za dvě minutky jsem byla před kabinetem Neferet, a tak jsem zaťukala. Během chvilky mě vyzvala dál. Vešla jsem tedy do místnosti. Bylo tam udělané ze židlí kolo, bylo z půlky zaplněné.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem všechny.

„Vítej Bello, za chvíli dorazí ostatní a budeme moct začít, zatím si tady sedni,“ ukázala na židli, která stála mezi dvěma prázdnými židlemi. Po dvou minutách si vedle mě sedla Neferet.

„Za chvíli tu budou, cítím je,“ oznámila nám.

A opravdu, za chvilku tu byli. Vedle mě si sedla paní a pán Cullenovi, za nimi byla paní Maxová a další učitelé, které jsem znala jen od vidění.

„Tak začneme,“ oznámila Neferet. „Dnes jsme se tu sešli, abychom rozdělili nové děti mentorům. Myslím si, že Bella je na tolik zodpovědná, že pokud bude chtít, může si někoho vzít na starost, maximálně však tři,“ řekla Neferet, a tím mi vyrazila dech.

„Budeš chtít, Bello?“ zeptala se mě. Na odpověď jsem jí jen kývla hlavou.

„Tak tedy dobře. Máme tady nového kantora. Budeme rozdělovat nejen děti paní a pana Cullenových, ale i Fristeovi a Moorovi. Zítra mají přijet,“ na chvíli se odmlčela. „Já navrhuji, že si Bella vezme Edwarda a Emmetta Cullenovi. S Edwardem si suprově rozumí. Co na to říkáš Bello?“

„Mně to nevadí, Edward je suprovej.“ Až když jsem to dořekla, mi došlo, co jsem to vlastně řekla. Pani a pán Cullenovi se na mě otočili a usmáli se, natož já zrudla jak rajče.

„Takže rozhodnuto. Belo, kdyby bylo potřeba, tak ti možná ještě někoho přidělím,ale myslím, že to nebude nutné.“

„Dobře,“ odpověděla jsem.

„Můžeš jít. Zítra buď v 7 tady. Budou tu i Edward s Emmettem.“

„Budu tady,“ řekla jsem už na cestě ke dveřím.

***

Když jsem dorazila na dívčí kolej, svolala jsem všechny mé přátele. Byli naprosto udivení stejně tak jako já.

Určitě se nesnažíme kopírovat Školu noci. Opravdu z ní jenom vycházíme. Tipuju tak 2 kapitolky a bude se to lišit úplně. Jinak děkujeme za povzbudivé komentáře a doufáme, že se vám povídka bude líbit i dál.

šmudlo: Nejspíš ne, ale kdo ví? My zatím ještě ne. Tak se nech překvapit.

Autor: christina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Internát pro upíry 2. kapitola: