Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola jedenáctá

02.04.2011 (08:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3945×

Kapitola jedenáctá

Klečel jsem na kolenou a čekal na její odpověď. Nemohl jsem dovolit, aby odešla. Teď už ne. Tak dlouho jsem ji hledal a bál se, že ji nenajdu. Studoval jsem linie jejího obličeje a hledal sebemenší náznak její kladné či záporné reakce, ale ona se na mě jen dívala, jako by nevěděla, co má říct. V tom mi to došlo. Chovám se jak blázen. Kdyby teď řekla ano, byl bych schopný jít, teď hned, a najít nějakého kněze či oddávajícího a vzít si ji na místě, aby si to už nemohla rozmyslet.

Pak otevřela ústa, jakoby se snažila nadechnout a hned na to je zavřela. „Paule…“ Znal jsem její odpověď. Došlo mi, že neví, jak mě má odmítnout. Dostal jsem ji do nepříjemné situace.

„Promiň, vím, že mě neznáš… Ale mé city jsou k tobě opravdové a neodvratitelné.“ Zavřel jsem oči a uvědomil si, jak to muselo vyznít, jak ji svými slovy musím děsit. Nevěděla nic o otisku, který mě s ní navždy svázal.

Nepouštěl jsem její ruku ze své. Pořád jsem cítil její nesmělý dotyk - ostýchavé pohlazení na kůži. Dotýkala se mě s takovou rozpačitostí a jemností… Nedalo se to popsat. Zkoumala mě, jako by se mě snažila poznat a mě přišlo, že jsem k ní zase o malinký krůček blíž, ale ten jako bych díky své unáhlenosti právě ztratil. Zamrazilo mě.

„Postav se, prosím,“ požádala a já ji poslechnul. „Jsme oba dospělí a měli bychom se tak chovat. To, cos teď udělal, mi polichotilo, ale… Ale my dva,“ nadechla se, „nemáme žádnou budoucnost. Já odjíždím a…“

Ne, už jsem dál nechtěl poslouchat ta slova, kterým zabíjela vlka ve mně. Stejným způsobem mohla mít v ruce nůž a pomalu mi ho bodat do srdce, byla by to stejná bolest. Nemohl jsem. Nevěřila v nás dva - něco takového pro ni neexistovalo. V hlavě se mi honily myšlenky, jedna pěkně za druhou… Kdybych se zbavil Ricka, zůstala by se mnou? Mohl bych ji unést, někam do hor, nikdo by nás tam nenašel…

Ale jedna myšlenka – emoce převládala a já se jí naprosto poddal. Vzal její obličej do dlaní a rychle se přisál na její ústa. Úlekem mi vykřikla do úst. Nedbal jsem na to a přivlastnil si její rty - otíral se o ty dva jemné polštářky, slabě je sál dokud nepovolila jejich sevření. Ta sladkost! Chutnala po vanilce a já se toho nemohl nabažit. Nevnímal jsem její ruce na mém břiše, jak se mě snaží odstrčit. Ochutnával jsem ji s takovou naléhavostí, až jsem se sám sebe děsil. Přišla mi jako křehká květina, a já se snažil být co nejopatrnější zahradník, chovat se k ní něžně, přesto všechna touha zvítězila. Annie se mírně uvolnila, poddala se a já ji dobýval i zevnitř…

Sladkost jejích rtů zmizela a nahradila ji slanost. Překvapeně jsem se od ní odtáhl. Tváře měla celé mokré a víčka pevně semknutá k sobě. Přejel mnou pocit viny, nechtěl jsem jí ublížit. „Omlouvám se…“ Pustil jsem ji a pohladil po tváři. Na prstech se mi uchytily třpytivé kapky. Ještě pořád mě od sebe odtahovala, neměla vůbec žádnou sílu a já si uvědomil, že i kdyby se mi chtěla bránit, nezmohla by nic.

Otevřela své zelené oči a popotáhla nosem. Nic neříkala, jen tam tak stála a já toužil, aby mi vynadala či mě udeřila za mou troufalost jako tenkrát v tom autě. Nestalo se. V duchu jsem prosil o nějakou její reakci a já byl ještě zoufalejší než před chvílí. To jakým způsobem se na mě dívala… Mě dostávalo do kolen. Bylo více než jasné, že ona mě nemiluje!

Musel jsem k sobě semknout víčka, jak mě pálily oči. Nebudu před ní brečet. Ne, nesmím!  „Měla bys jít…“ dostal jsem ze sebe a hned svých slov litoval. Její chvatné kroky se ode mě rychle vzdalovaly a já instinktivně po ní natáhl ruku. Nechtěl jsem, aby odešla, ale zároveň ji tu nemohl držet proti její vůli.

Přesto jsem se musel ujistit, že se dostane domů bez úhony. Sledoval jsem ji z bezpečné vzdálenosti, plížil se za ní jako stín, dokud za sebou nezavřela domovní dveře. „Annie…!“

Mé útroby se sevřely a zauzlovaly do sebe. Proč neopětuje můj otisk, copak si se mnou mé prokletí jen zahrává?! Tak dlouho na ni čekám a ona se mi mine? To přece není možné. Není! Musí ke mně něco cítit! Ale jako bych si ta slova nalhával, její reakce mluvila sama za sebe. Nečekal jsem, že mi padne do náruče, ale ani to, že ji znovu ztratím…

Ne, to, co jsem cítil, nebyl vztek, bylo to zoufalství a naprostá bezmoc! Nikdo si neumí představit tu bolest z neopětovaného otisku, kdy vás vaše vyvolená odmítne, a vy víte, že s tím nic neuděláte, bude pro vás vždy ta jediná, kterou budete po zbytek života milovat a budete oddáni té lásce.

„Ahoj, Paule! Paule, hej… Slyšíš?!“ zakřičel někdo a já to ignoroval. Nechtěl jsem nikoho vidět, šel prostě dál, jako bych svým pocitům dokázal uniknout, schovat se jim – utéct dál od ní, abych netrávil další noc pod jejím oknem, nehlídal ji jako věrný pes a netěšil se jen na sebemenší náznak pozornosti, co by se mi od ní dostalo.

„Ahoj, Paule,“ doběhla mě Helen - Patricina sestra, a chytla za zápěstí, „dlouho jsme se neviděli,“ usmála se a snad se i flirtovně zaculila, pokud se tomu tak dalo říct. Prohodila vlasy a jeden pramen černých kadeří zastrčila za ucho.

„Nech mě. Nemám náladu.“ Právě mě odmítla žena mého života a potřebuju někomu rozsápat hrdlo. Nejlépe celé tlupě studených, aby mě to pořádně probralo.

„Třeba bych ti mohla pomoct?“ navrhla a letmo mě pohladila přes rameno k lopatce. To bylo pro mě jako výzva. Projel mnou proud energie a usídlil se v páteři. Ignoroval jsem její bolestné syknutí, když jsem ji čapl za paži a vedl dál k lesu, aby nás nemohl nikdo vidět.

Potřeboval jsem utišit, zahnat tu hořkost v mém srdci a ona se sama nabízela. Doslova. Bylo to tak náhlé a já nemyslel, jen cítil. Takové zatmění mozku, návrat minulých časů, kdy jsem Annie ještě neznal – nemiloval. Helen mě nemusela pobízet dvakrát. Šel jsem rychle a ona za mnou chvílemi běžela. Skoro jsem ji hodil na nejbližší kmen stromu a natiskl se na ni.

Touha dostat to všechno ze mě ven, způsobila, že jsem se na ni vrhl jako nějaké zvíře. Bral jsem si její ústa a kousal ji do hrdla, dlaně plenily její tělo, mačkaly hrudník, prsa, boky… Její tiché syknutí mě upozornilo, že jsem na ni nejspíš hrubý, ale mě to bylo jedno. Řekla si o to, chtěla to.

Na nic jsem nemyslel, oddával se svým potřebám, snad jen proto, že jsem tomu všemu zmatku v mém nitru, chtěl uniknout. A tohle byla jedna z těch příjemnějších aktivit, při které se nemusí myslet.

„Paule, lásko,“ zachichotala se, „kdybych věděla, že jsi tak nadržený, přišla bych za tebou mnohem dřív.“

Nestál jsem o to, aby mluvila, stačilo, když mi podrží a vypadne. Odtáhl jsem se od ní, otřel si ústa a zhluboka dýchal. Rozhodně nevoněla jako Annie a ani náznakem tak nechutnala. Chyběla jí jemnost, křehkost a nejen to.

„Sundej si kalhoty,“ poručil jsem jí a prudce vydechnul.

„Ty na to jdeš hopem,“ smála se a rozepínala si pomalu zip, já měl tendenci k ní přiskočit a strhnout to z ní, kdyby si se mnou ještě chvíli hrála.

„Nemluv,“ zarazil jsem ji rázně, ani za mák neměla ten melodický hlas, co mi pořád zněl v hlavě. Jen se na mě zvrhle usmála a já věděl, že se těší na to, co přijde. „I kalhotky!“ poukázal jsem na něco, co je zdaleka připomínalo.

„Za co, ty moje zvíře?“ Zavlnila boky, tkaničku od kalhotek mírně poposunula, zvrátila hlavu do zadu a vzrušeně vzdychla. Přistoupil jsem k ní, přichytil si ji za vlasy a donutil ji zvrátit hlavu ještě víc a já se přisál na její hrdlo. Vzápětí ji pustil a čapnul její zadek, podzvedl ho, tak aby naše klíny byly ve stejné výšce a otíraly se o sebe. Na nic nečekala a stahovala moje džíny.

„Pane Bože!“ Vykuleně sjela k mému klínu. „Jak dlouho jsi neměl ženu? Jsi obrovský, o tolik větší než minule!“

„Hodně dlouho,“ potvrdil jsem jí a znovu se přisál na její ústa.

To nutkaní a ta naléhavost byla nesnesitelná. Přirážel jsem do ní rychle, bez milosti, až se jí nadouvalo dno, jak mnou byla plná. Zajížděl jsem snad až do její dělohy a neměl s ní smilování. Bylo to tvrdé - dobré pro mě a pro to, co se ve mně odehrávalo. Ty splašené pocity ustupovaly, jako by se rozehnaly z mého srdce do zbytku těla a vypařovaly se ven mou pokožkou, až to bylo příjemné. Blížil jsem se k vrcholu, tak chvatně, až mě to samotného překvapilo. S poslední zaúpěním, posledním nádechem jsem z ní rychle vyklouzl a pokřtil její břicho.

„Annie,“ vydechl jsem jí do úst a otřel se o její rty, tak něžně, jako bych líbal ji.

Hluboká rána do mé tváře mě probudila a já se podíval do zrazených očí Helen. „Ty prase,“ prskla na mě a odstrčila mě. „To že si spal s mojí sestrou, to jsem překousla, ale tohle už je i na tebe moc, Paule.“ Zlostně si otřela kalhotkami podbřišek, sebrala svoje džíny a nechala mě tam stát samotného s kalhotami spuštěnými u kolen.

. . .

Svalila jsem se do postele a zhluboka dýchala. Zmatek, to bylo jediné, co jsem dokázala vnímat. Co se to se mnou děje? Proč se chvěju a mám chuť se za ním vrátit a opětovat tu něžnost, zároveň si sevřít hrdlo a plakat? Proč to udělal? Není možné, aby se někdo jako on zamiloval do osoby jako já! Jsem tak špinavá! Copak to nevidí?!

Zároveň jsem si musela položit otázku: Co vlastně cítím já? Nevyznala jsem se v sobě, jako už tolikrát. Snažit se necítit žádné emoce byl nejjednodušší způsob, jak se snažit přežít…

Pohladila jsem si ústa a znovu vychutnala tu chuť jeho rtů, chutnaly jako prve… po koření, hřebíčku a tymiánu. Cítila jsem z jeho kůže les, jako by byl divoké zvíře. Nerada jsem to přiznávala, ale já se s ním cítila v bezpečí. Jeho přítomnost mi dodávala určitý klid, jako by mě mohl zbavit nočních můr, zahnat je.

Bylo to tak nové a nepoznané, zároveň se styděla za to, že jsem byla jako dřevo a nedokázala to opětovat. Něco ve mně mi to nedovolilo.

Připadala jsem si jako puberťačka a toužila mít nějakou kamarádku, které bych se s dnešním zážitkem svěřila, popovídala si s ní o tom a poslechla si její rady a zážitky… ale já žádnou neměla. Těžko bych někomu vysvětlovala, že jsem do svých jednadvaceti byla nepolíbená. Každý by se mi vysmál. Jen Rick by mě pochopil, ale on by se asi v tomhle případě zachoval jako můj ochránce a otec v jednom a to jsem nechtěla riskovat.

Když si přede mnou poklekl a vyslovil svou nabídku, myslela jsem, že se mi to jenom zdá. Vypadal tak napjatě, jako by měl trému a strach, až mi ho bylo líto. I přes svou mohutnou vypracovanou postavu, v ten moment vypadal jako malé dítě, ustrašené, toužící po tom, aby mu někdo pofoukal koleno. Nikdy bych neřekla, že ve mně dokáže vzbudit takový pocit, jako je touha. Tužba po dalším doteku. Neznala jsem to. Neměla jsem ráda jakoukoliv blízkost, ale s ním, jako by to bylo pryč a to mě naprosto děsilo!

„Ne! Přestaň na to myslet!“ okřikla jsem se tiše. „On není pro tebe a ty nejsi pro něj!“ A opakovala si to, dokud mě nepolapil spánek.

„No tak, šípková princezno, co to má znamenat?!“ budil mě nějaký otrava, který tu se mnou bydlel. „Je pomalu dvanáct.“

„Ještě chvíli,“ zamručela jsem na Ricka a přetočila do pohodlnější polohy.

„To jsi šla spát, tak jak jsi přišla? Dokonce máš na sobě i boty,“ povzdychl si, zabavil mi peřinu a vyhnal do sprchy.

Další den jsem hledala po lese svého vlka a bylo mi čím dál tím víc smutno, při představě, že se s ním musím rozloučit - dát mu sbohem. On byl symbol tohoto místa. Něco tajemného, co mě tu nutilo zůstat. Na internetu jsem o něm hledala sebemenší zmínky, ale nic než na vlkodlaky, upíry a mutanty jsem nenarazila. Povzdychla jsem si, takové povídačky.

On byl můj přítel, zachránil mě, přesto něco mi říkalo, že už na mě nejspíš zapomněl, tak dlouho jsme se neviděli…

Prodírala jsem se houští a na očích mě pálily slzy, volala jsem ho, ale nepřišel. Přesto jsem měla pocit, že tu je, že mě sleduje… Cítila jsem to, ten pocit bezpečí. Tak proč se mi neukáže? Zlobí se snad, že jsem ho zanedbávala anebo ze mě cítí Falca?

„No tak, ukaž se mi. Vím, že jsi tady!“ Nic.

Po pár hodinách jsem se zklamaně vrátila domů. Falco už škrábal na dveře a kňučel. Nelíbilo se mu, že je doma sám, tak mě přivítal s další loužičkou a s okousanou mojí botaskou.

„Kdepak jsi ji zase vzal?“ kárala jsem ho. Vždyť všechny boty byly schované nad botníkem. Zbytečně, teď se do jedné válely po zemi. Rick zase odjel zařídit věci na cestu a já si měla pomalu balit, ale ještě jsem si ani nevyndala kufr zpod postele. Těžko se mi to přiznávalo, ale já odtud nechtěla.

Nemohla jsem odjet bez rozloučení, potřebovala ho naposledy vidět, zajet prsty do jeho srsti, přitulit se k jeho teplu a podívat se do jeho téměř lidských očí. Co když se mu něco stalo? Hrklo ve mně. Ale pak jsem tu myšlenku zahnala, vždyť tam byl, cítila jsem to. Byl v tom lese, schovával se mezi stromy… Anebo to byl někdo jiný?

„Ach, Falco, co s námi bude?“ povzdychla jsem si a vzala to nevychované štěně do náruče, jen by jedlo, spalo a tulilo se. Rick trochu nadával, že si ho chci vzít sebou, ale on byl můj a já si ho chtěla nechat, i když s ním bude náročné cestovat. Tolik jsem se z něho těšila. Jeho blbosti mě rozesmávaly, měl neuvěřitelný vztah ke hmyzu. Lapal po včelách a snažil se je chytit do tlamičky, zato před mouchou a jejím bzučením stáhl ocas a utíkal se schovat do nejbližšího tmavého koutu.

„Máš hlad?“ pohladila jsem ho po bříšku a vzala ho do kuchyně. I já ho měla…

„Annie, mohla bys toho psa přestat krmit vidličkou, ze které jíš? Pes má žrát z misky, příbor k tomu nepotřebuje!“ Při zvuku jeho hlasu jsem sebou škubla, vůbec jsem ho neslyšela přicházet.

Nějak jsem si neuvědomila, že jedno sousto strkám do úst a další Falcovi. Ostudně jsem ji položila z ruky a talíř dala na podlahu, aby ho to malé chůdě mohlo vylízat.

„Říkal jsem z misky. A nekrm ho bramborami, od toho tu má ten čokl konzervy.“

„Ricku, co se stalo?“ Měřila jsem si ho pohledem. Byl nervózní a utrhoval se na mě, to nikdy nedělal. „Tak povíš mi, co se stalo?!“ vyjela jsem na něj, když se k ničemu neměl.

„Posaď se, prosím…“

Chtěla jsem odseknout, že postojím, ale něco v jeho obličeji mě donutilo poslechnout. „Povídej.“

Přešlápl z jedné nohy na druhou a nadechl se. „Byl jsem teď v nakladatelství, šéf mi pozměnil trasu a téma, o kterém mám napsat. Chtěl jsem to odmítnout, ale už jsem podepsal smlouvu a podmínky pro její odřeknutí nejsou moc dobré…“

„Proč jsi to chtěl zrušit?“

„Annie, jedna ze zastávek bude New York…“

„New York? My jedeme do New Yorku?! Sakra, Ricku, tam já nemůžu, někdo mě tam uvidí a…“ nedokázala jsem dopovědět větu a zhluboka se nadechla, abych se uklidnila.

„Já vím, ale je to jedna ze zastávek, kam musím jet. Pokud všechno dobře půjde, nebudu tam ani čtrnáct dnů a ty se pak ke mně můžeš připojit anebo si tě tu vyzvednu. Poprosím Sama s Emily, jestli bys tu dobu nemohla zůstat u nich, abys tu nebyla sama. Tedy, jestli budeš chtít. Domek je zaplacený ještě na měsíc.“

„Ale co když tam najdou tebe, Ricku? Co pak?!“

„Annie.“ Poklekl si přede mnou a sevřel mi dlaně. „Mně se nic nestane, umím se o sebe postarat a ty to moc dobře víš.“ Pohladil mě po vlasech. „A já zase vím, že ty tady budeš v bezpečí, taky se o sebe dokážeš postarat, vím to. Moc dobře si pamatuju, jak jsi toho opilce v té zapadlé kavárně praštila talířem, když tě otravoval,“ zasmál se.

„J-jo, střep-p mu roz-zsekl t-tvář…“ vzlykala jsem a zároveň se smála.

„Tak vidíš.“ Přitáhl si mě k sobě a sevřel v náručí. „Ty to tu zvládneš. Nechal jsem prodloužit pronájem tvého auta, tak tu nebudeš bez prostředků, a kdyby něco, tak tu bude Sam. Věřím mu.“ Pokývala jsem hlavou, že rozumím a nechala ho dobalit si poslední věci.

Ještě ten večer byl pryč a já osaměla. Bez něho byl ten dům tak prázdný… Falco, jako by vycítil mou frustraci, se se mnou snažil mazlit, tedy, spíš chtěl, aby ho někdo podrbal za ušima a dal mu pamlsek. Zůstali jsme tu jen mi dva a já v tu chvíli byla za něj tolik ráda.

Probudilo mě zašustění a já si uvědomila, že se mi blbě dýchá, jako by mě někdo škrtil. Na krku mě hřálo teplo s mým potem, Falco mi ležel mi pod bradou a sípavě odfukoval. Sundala jsem ho a položila si ho k nohám, ten jen zazíval, přetočil se na záda a chrápal dál. Napadlo mě, jestli bych ho neměla vzít ven, aby mi tu zase neudělal loužičku, ale znovu se ozval ten zvuk vycházející z obývacího pokoje.

Falco to být nemohl, hned mě napadlo, že by se vrátil Rick? Zavolala jsem ho jménem, ale nikdo se mi neozval. „Ricku?“ zkusila jsem to znovu a nahlédla do obýváku. Nikde nikdo nebyl, jen pootevřeným oknem pronikal průvan. Rychle jsem ho zavřela a strnula v pohybu. Já to okno přeci zavírala, tím jsem si byla naprosto jistá. Vždy, když jdu spát, kontroluju všechny pojistky!

Projel mnou neblahý pocit. Za mnou zavrzala podlaha a já bála jsem se otočit. Všude byla tma, že mi ani stín nedokázal napovědět případné nebezpečí, ale já ho cítila, bylo přímo za mnou. Srdce v hrudi mi splašeně tlouklo a já měla strach, že mi vyletí z hrudi ven.

V rychlosti jsem popadla vázu ze stolku a prudce se s ní otočila. Zamžikala jsem víčky, ale nikdo tam nebyl, jen na zemi seděl Falco a se zájmem mě pozoroval, zívl a olízl si čumák. Jako by mi najednou spadl kámen ze srdce, položila jsem vázu a vzala štěně do náruče.

„Chceš jít ven?“ Pohladila jsem po chrbátu, ale neměla jsem po tom prožitku sílu otevřít dveře a vyjít do noci. Místo toho jsem se zhroutila, opřela se o zeď a do očí se mi nahrnuly slzy. „Už bude dobře,“ uklidňovala jsem Falca, ale spíš jsem si ta slova říkala sama sobě.

Z mého rozjímání mě vyrušil tmavý stín před okýnkem v kuchyni. On byl vevnitř! Jen pár metrů/kroků ode mě.

„Panenko Annie…“ zachraptěl. Odpovědí mu byl výkřik, který se mi vydral z hrdla.

<-- -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola jedenáctá: