Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Inferno - 1. kapitola

08.09.2010 (15:00) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1191×

1. KAPITOLA - SETKÁNÍ
Nevím, zda bych měla vyprávět, co nebo kdo mě čekal vevnitř. Nejspíš by vás to nudilo, nebo by vás to naopak zajímalo, ale posoudit to musíte nejspíše sami. Proto není jiná možnost, než vyprávět dále…

Babičku jsem doběhla těsně u vchodu a její pohled naznačoval, že přesně věděla o tom, že má zvědavost vyhraje, tak jako vždy. 
Prošly jsme kolem recepce, kde babička jen přikývla na pozdrav, jakoby tu byla každodenně. Pokračovaly jsme dlouhou úzkou chodbou, kde byly po levé straně dveře a po pravé… naprosto nic. Žádný obraz nebo malba, jen holá zeď.
Nešly jsme dlouho a došly jsme na konec této chodby a před námi se rozprostíraly velké světlé dveře. Něco na nich mi přišlo zvláštní až tajemné, ale jsou to přece jenom dveře… asi už vážně z toho všeho šílím, ale kdo by se mi mohl divit. Podívala jsem se na babičku, která zůstala nehybně stát a dívala se na mě.
„Děje se něco?” zeptala jsem se jí zmateně.
„Vše v pořádku, ale dál už musíš jít sama.“
„Proč?” Nechápala jsem to. Nechápala jsem nic. Asi to, co mělo být zřejmé, mi unikalo mezi prsty.
„To pochopíš sama. Jen běž a neboj se ptát. Počkám na tebe doma, ano?” řekla, a aniž by čekala na odpověď, vydala se pryč. Nechala mě tam stát samotnou a zmatenou. 
Řekla jsem, že nemám co ztratit a zatlačila jsem na velké dveře, které se se zaskřípáním otevřely a já vešla do světlé místnosti.
To, co jsem spatřila, mi nepřišlo nijak nápomocné na mou bolavou duši. Přede mnou v křesle seděl mladý kluk s havraními vlasy a díval se skrze zamřížované okno ven.
„Ahoj,” promluvil z ničeho nic do ticha. Jeho hlas zněl trochu chraplavě, ale přesto příjemně.
„Ahoj, nejspíš jsem si spletla dveře,” vykoktala jsem ze sebe a chtěla se otočit k odchodu, když v tom mě zastavil.
„Poslala tě sem Bella, že ano?” 
„Jak… jak to můžeš vědět?” dostala jsem ze sebe zmateně. 
„To teď není důležité. Důležitější je, proč jsi tady vlastně ty…“ nechal větu schválně nedokončenou.
„No, to kdybych věděla,“ zamručela jsem si pro sebe a nervózně sebou ošila.
„Ty to vlastně víš, jen si to sama nechceš přiznat.“ Tak teď už jsem vážně ničemu nerozuměla. Buď to jsem blázen já, nebo on. Ale podle toho, že to on seděl v zamřížovaném pokoji a já sem přišla po svých, tak odpověď snad znám.
„Popravdě vůbec nevím, o čem to vlastně mluvíte a ani nevím, kdo jste,“ odpověděla jsem už poněkud klidnějším hlasem.
„Mé jméno není tak důležité, ale důležitější je, co pro tebe mohu udělat… to proč jsi sem přišla.“
„Mohl byste přestat mluvit v hádankách a přejít rovnou k věci?“ byla jsem celkem rozčilená, protože to byla jen ztráta času. I když je fakt, že bych nic kreativního ani nedělala, pokud nepočítám probrečené hodiny do polštáře nebo tupé zírání z okna.
„Nebuď tak netrpělivá, všechno jednou přijde. Stejně tak, jako přišla smrt tvé matky. Na každého člověka se dostane… dřív nebo později. Otázka proč tu jsi není těžká, ale ani jednoduchá. Bella tě sem poslala, protože ztrácíš víru v život jako takový, stejně tak jako kdysi ona.“
„Babička?“ vydechla jsem zmateně. Ona někdy přemýšlela nad smrtí?
„Pořád asi nechápu,“ odpověděla jsem popravdě.
„I tvou babičku kdysi opustili milovaní… a ne jednou… a nebylo jich málo. Zhroutila se a tak jsme se poznali. Nejednou se pokusila skoncovat se životem a jednou se jí to dokonce málem povedlo, nebýt jedné osoby. Ona osoba ji z toho dostala. Celou dobu jsem jí říkal, že se objeví, ale ona mi nevěřila. Říkala mi, že blouzním a jsem blázen stejně jako ona, ale pletla se. On ji z toho dostal a tvá babička začala žít normální život, nikdy sice nezapomněla na ty, kteří ji opustili, ale naučila se s tím žít a vzpomínat na ně jen v dobrém. Vzpomínky jsou občas to jediné, co nám zůstane, nemyslíš?“ dokončil svůj projev a poprvé se na mě podíval a já zůstala hledět do jeho očí. Jejich temnota mě naprosto přikovala k zemi. Ty tmavé oči se do téhle světlé místnosti vůbec nehodily. Plály v nich jiskřičky vzrušení a kdoví čeho ještě, ten jeho pohled byl něčím strašidelný, ale přes to všechno vypadal jeho výraz upřímně a on čekal, co řeknu.
„To… to jsem vážně nevěděla…“ nezmohla jsem se na nic jiného. Hlavou mi hýřilo tolik myšlenek, které by měly být směřovány babičce.
„Myslím, že pro dnešek toho bylo dost,“ řekl po chvíli ticha a otočil se zpět k oknu.
„Co jste zač?“
„Řeknu ti to třeba někdy jindy, měla bys už jít domů a nedělat žádný hlouposti.“ Jakmile to dořekl, nechtěla jsem ho už víc otravovat a tak jsem se vydala domů…

Tento rozhovor si pamatuji, jako by se udál včera. Možná vám nepřijde nijak zvláštní, ale mně svým způsobem tak nějak pomohl. Ale abych pravdu řekla, dodnes nevím co je zač, jen tuším, ale prozatím si to nechám pro sebe.

Víte vůbec, co to znamená inferno? Je to italsky a znamená to…

<< SHRNUTÍ >>

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Inferno - 1. kapitola: