Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Iluzionista 4. díl

23.11.2009 (16:30) • Mnaaau • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1174×

Čtvrtý díl

(z Edwardova pohledu)

Neměl jsem ani to nejmenší ponětí, o tom, kam běžím. Krajina kolem mě mihotavě ubíhala, až jsem zastavil na prahu domu. Nevědomky jsem dorazil na místo, kde mé srdce právě teď toužilo být. Doběhl jsem si pro útěchu a pochopení svých nejbližších. Doběhl jsem „domů“. Alice už na mě čekala s otevřenou náručí. Z její mysli jsem vyčetl, že samozřejmě všechno viděla. Dívala se na mě smutným, avšak chápavým pohledem. Chudinka, pomyslela si. Lítost? Nechtěl jsem být litován! Ale co jsem vlastně chtěl? Ano, být člověk a rozběhnout se zase zpět za svou láskou, nebo hned na místě zemřít, pokud by mne nechtěla.

Se všemi jsem se přivítal. Vyptávali se mě co jsem dělal celou tu dlouhou dobu, co jsem od nich odešel. Ptali se samozřejmě i na důvod mého náhlého návratu a já věděl, že jsou všichni velice dobře obeznámeni se vším co se stalo. Zatracená Alice. Po záplavě nekončících otázek jsem se konečně ocitl sám. Velice rád jsem je všechny znovu viděl, ale domů jsem přišel snad jen proto, abych našel aspoň nějaké útočiště ve svém smutku. Teď ke mně doléhaly ze zdola hlasy a myšlenky těch, které mám nadevše rád a já bych je nejradši uškrtil (kdyby to šlo), protože živě diskutovali, jestli jsem udělal správnou věc atd. atd.

Zavřel jsem se ve svém pokoji a nevycházel ven. Léta plynula. Jeden rok líně míjel druhý. Nechodil jsem na lov, pokud to nebylo naprosto nutné. S nikým jsem nemluvil, vyhýbal jsem se celé rodině, a dokonce jsem s nimi nevyhledával ani oční kontakt. Pokud se mnou chtěl někdo komunikovat, byl to pouze jednostranný rozhovor a jen prostřednictvím myšlenek, které jsem chtě nechtě musel vnímat. Ležel jsem už takovou dobu bez hnutí, že se ze mě snad nadobro stala kamenná, ledová socha. Pomalu jsem chátral zvenku i zevnitř a jediné co udržovalo mou mysl aspoň trochu bdělou, bylo vědomí, že ona tam někde venku je.

Edwarde? Edwarde slyšíš mě? Viděla jsem ji. Byla jsem ji navštívit. Jmenuje se Bella.

 Dolehly ke mně jednoho dne myšlenky Alice, které mne probraly z mého každodenního snění. Co? Cože? Ani jsem si nevšiml, že by byla moje sestra pryč, natolik jsem byl mimo. Ona ji viděla? Ozvalo se zaklepání na dveře.

Edwarde prosím, můžu dál? Potřebuji s tebou mluvit. Vstoupila.

„Alice jak si mohla! Dobře víš, že je tahle bitva předem prohraná, tak proč mě sakra takhle mučíš? Teď jí vidím v tvých myšlenkách a to mě ničí ještě víc… proč si to SAKRA udělala? Hm!“ křičel jsem na ni.

Podívala se na mě smutnýma očima. Já jsem nemohla snést pohled na tebe. Vidět tě takhle ztrápeného. Hrozně mě to mučilo, a když mi Jasper pověděl, že i po tak dlouhé době ji stále tolik miluješ… musela jsem se s ní setkat. Zjistit, jestli je nějaká šance… vzlykla.

„Alice, žádná šance není, pochop to, pokud ji znovu spatřím znamená to pro ni smrt!“

„Ne Edwarde, ty to pochop! Právě to, že to, že ses rozhodl ji už nikdy nevidět pro ni znamená smrt!!!“ křičela na mě teď už ne v myšlenkách.

„Cože? Co to má zase znamenat?“

„O tom jsem s tebou chtěla právě mluvit, když jsem s ní byla, když jsem jí konečně poznala, mohla jsem sledovat její budoucnost. Ona zemře Edwarde!! Ale ne tvojí rukou. Má před sebou jen dvě možné cesty, buď zemře  nebo jí zachráníš a stráví věčnost po tvém boku jako upír. Řekla jsem jí to.“

„Co že si? Tys jí to řekla? Copak ses zbláznila?“

„Neboj nejsem pitomá, nejen ty si umíš hrát na cirkusovou postavičku, ze mě se stala Alice, paní věštkyně… riskla jsem to a předpověděla jí, že buď zemře a nebo bude navždy s tím na koho stále myslí (což jsem opravdu viděla)… a ona se začala zmateně vyptávat… takže tě má stále v hlavě, tak jako ty ji.“

„Ona ti řekla, že myslí na mě? Tys viděla v té vizi konkrétně mě?“

„No…. to zrovna ne, ale to je jasný ne?“

„To vůbec není jasný Alice, sakra Bella je člověk a lidé zapomínají, vždyť jsme se viděli před lety a ona už si na mě dávno ani nevzpomene!“

„Tobě už vážně přeskočilo. Ano, lidé zapomínají, ale ona přece nikdy nebyla obyčejný člověk! Je něčím výjimečná a ty ji prostě musíš zachránit!!!“ Naposledy se na mě podívala a při odchodu za sebou práskla dveřmi.   

Alice dnes viděla Bellu, ale vyčetl jsem z její mysli, že se s ní ani nemohla rozloučit. Ona na ni chtěla použít své omamující „schopnosti“ a moje sestra by jí o nás všechno řekla…Bella. Samozřejmě, že má i krásné jméno, nejen, že ona sama je vtělená krása. Bella. Bella. Bella… vířilo mi hlavou. Když jsem ji znovu spatřil v Aličině mysli jako by láska, která ve mne stále zůstávala stejně silná, ještě vzrostla. Nebyl jsem si jistý, že ten na koho myslela, jsem opravdu já, ale pokud by to byla pravda… mé srdce se tetelilo blahem. Opravdu jsem  ten, kdo ji má zachránit? Přece ji nemohu odsoudit k té ledové věčnosti, kterou sám prožívám? Pokud má ale zemřít… Znovu jsem jako socha ulehl do své postele. Snil jsem a přemýšlel, avšak tentokrát to bylo jiné. Alice ve mně zažehla novou jiskřičku naděje. Sice malou, ale byl jsem jí svým způsobem vděčný. Pokud opravdu existuje naděje, že by mne má láska chtěla a mohly bychom být spolu…

Z mého usilovného přemýšlení mě opět vytrhla Alice. Tentokrát však nevědomky. Měla totiž vizi, kterou jsem nemohl v jejích myšlenkách přehlédnout. Dokonce, když jsem ji viděl, jsem s otevřenou pusou a slinou na rtu vyskočil z postele tak rychle, že jsem zakopl a upadl. Já jsem upadl! Po sto letech poprvé jsem ztratil pevnou půdu pod nohama. Viděl jsem ji, svoji kouzelnou Bellu. Ležela na louce v trávě, studená rosa se srážela o její rozpálené tělo a vypařovala se do vzduchu. Pot stékal po jejích dokonalých křivkách. Její ruka jí toužebně putovala po obličeji, krku, ňadrech, bříšku stále níž a níž až… achhhh… Lásko, co mi to proboha děláš?  Má touha rosta neuvěřitelnou rychlostí. Viděl jsem ji, jak se dotýká na místech, kde jí to působí největší rozkoš. Chtěl jsem být její rukou, jejími rty, jejím tělem nebo aspoň stéblem trávy, které ji neustále šimralo na chodidle. Chtěl bych být u ní. Dotýkat se jí po celém těle. Nevynechal bych jediné místo. Vychutnával jsem si tu nádheru ve své mysli a zakoušel nové pocity. Rozplýval jsem se a můj svět se scvrkl s jedinou myšlenkou. Chci ji.

Vtom ona najednou zašeptala. Byla to sladká  dvě slova „miluji tě“, která se vryla pod mou ocelovou kůži. Z jejích úst  zněly jako rajská hudba. Projelo mnou příjemné mrazení. Bože, kéž bych ležel vedle ní a ona tato slova šeptala mě do vlasů. Slastně by se při tom svíjela, protože bych vedle ní nedokázal jen tak ležet a nedotýkat se jí. Jenže co když její „miluji tě“ nepatří mě? Ouu to bolí. Tato myšlenka jakoby mě uvrhla zpět do neúprosné reality. Co když její touha, doteky a slastné výdechy nepatří mě? Co když myslí na někoho jiného? Začala mnou proudit vlna obrovské žárlivosti, kterou jsem cítil od hluboko ve svém nitru i v konečcích prstů.

Od té chvíle, kdy jsem poprvé okusil ten sžíravý pocit, že by moje Bella mohla myslet na někoho jiného, když vyslovila ta dvě kouzelná slůvka. Od té chvíle, kdy jsem si uvědomil, že někoho miluje a možná to nejsem já, jsem nemohl vydržet na jednom místě ani minutu. Jaká změna od doby, kdy jsem jen nehnutě  ležel a přemýšlel. Teď jsem byl rozčarovaný, naštvaný sám na sebe i na celý svět. Chtěl jsem najednou znát odpovědi na všechny své otázky. Miluje mě? Mám jí přeměnit? Mám zasahovat do jejího života? Budeme spolu?… Vteřina střídala vteřinu, minuta se honila za minutou a dny neuvěřitelně rychle utíkaly stále vpřed. Až do té chvíle, než jsem se rozhodl. Musím ji vidět. Chci své odpovědi. Alice byla neuvěřitelně šťastná a s ní i celá rodina. Zdálo se mi, že už mě opravdu někdy nemohli vystát. Vydal jsem se tedy na cestu. Ironií bylo, že mě k rozhodnutí vrátit se k Belle nepřiměla ani obrovská láska, kterou jsem k ní cítil ani Aličina vize možné budoucnosti, ale čistá a spalující žárlivost.   

Autor: Mnaaau (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Iluzionista 4. díl: