Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Iluzionista 3. díl

22.11.2009 (09:30) • Mnaaau • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1280×

Třetí díl

(Z Edwardova pohledu)

Mám si vybrat srdcovou? Nebo radši to kárový eso? Neee sakra to eso snadno uhádne? Jak to jen dělá? Má ty karty určitě nějak označený, jinak je to fakt  hustý… nějakej telepat nebo co? Ale jestli má fakt nějakou nadpřirozenou sílu a já tu na něj čumim a sem tak blízko… ještě mě uhrane… radši si rychle vyberu… hmmm tak třeba… srdcová dáma! Přetočil jsem oči v sloup. Mysl některých lidí je opravdu velmi zvláštní. Pokud však žijete celou věčnost, tak jako já, už se nestává často, že by vás někdo překvapil svou originalitou. Vzal jsem si od toho tlusťocha jeho pečlivě vybranou kartu v předem nacvičeném gestu tak, abych ji neviděl a předstíral jsem, jak urputně přemýšlím a vzývám magické síly. „Pane, pečlivě se prosím soustřeďte na svou kartu.“ Věděl jsem už dávno jakou si vybral, ale proč to trochu nezdramatizovat, že? Co kdybych řekl schválně jinou? To by bylo povyku… neomylný mistr „el magico“ se spletl… ha ha… „Karta, kterou jste si vybral, je srdcová dáma!“ Ano. Hudba hraje dramaticky. Publikum jásá a já se klaním. Tohle byl poslední trik a konec show. Uff…

Pokud víte, že budete žít navěky, musíte se nějak zabavit a mojí každodenní náplní bylo kouzlení. K takovýmto neškodným trikům se čtení myšlenek náramně hodí a upíří smysly taky nejsou na škodu. Ze začátku to byla zábava sledovat všechny ty ohromené a zkoumavé myšlenky. Jak to jen udělal? Podvodník! Nebo jen… Mohl by vykouzlit sebe a mě s ním v posteli, to by byla teprve správná magie! Magie by pro mě byla tak maximálně loknout si tvojí krve, krásko. Tento druh myšlenek jsem radši s radostí ignoroval, byl na denním pořádku. Jsem se svou přitažlivostí sžitý, ale spíš než aby mě takové myšlenky žen těšily, jsem byl otrávený.

Po čase se stala i z cirkusové zábavy nudná rutina. Jel jsem ve vlaku své existence, který nezastavuje, nikdy nevykolejí a ani nenabourá. Ano, měl jsem spolucestující, ale ve skutečnosti jsem byl sám. Celá má rodina byla spárovaná a já stále nenašel tu pravou. No, upřímně, asi ani nikdy nenajdu. Zamilovat se do člověka by byla holá sebevražda, upírky už jsem viděl skoro všechny, žádná mě neokouzlila a po pravdě jak často nějakou novou někdo přemění? Pomalu jsem přestával doufat a smiřoval se s pocitem prázdnoty a osamění.

Je na čase znovu změnit působiště. Když nestárnete, musíte se opravdu často přesouvat z místa na místo. Nový cirkus, stále stejné myšlenky lidí kolem. Přijal jsem pozvání od principála jednoho pomalu skomírajícího cirkusu. Hned jak jsem přijel, zvířata se mě jako obvykle bála. Lev dokonce pokousal svého krotitele, když jsem se přiblížil k jeho kleci. Ucítil jsem krev. Byla mužská a nevoněla mi nijak zvlášť sladce, ale radši jsem se zavřel do své maringotky a nevycházel ven. Už takhle má tenhle cirkus problémů až nad hlavu a já nechci zbytečně přidělávat další. Zavřený ve svém novém domově jsem myslel na rodinu. Žijí všichni nedaleko. Mohl bych je někdy zajít navštívit. Esme i Alice se zblázní radostí.

Ležel jsem na posteli a automaticky prohlížel každou mysl, na kterou jsem narazil. Všichni už byli připraveni na svá představení a čekali na dívku, která celou show zahajuje. Nikdy jsem v mysli lidí neviděl nikoho tak málo zřetelně jako ji. Jakoby po ni všichni toužili. Každý ji viděl jinak a po svém. Všichni ji obdivovali i se jí stranili stejnou měrou. Divné. Co je zač? Vstupovala zrovna do šapitó a najednou byly všechny myšlenky těch co se na ni dívali naprosto stejné. Nebylo v nich nic, než pouhé okouzlení. Chtěl jsem tu dívku vidět. Přemohla mne zvědavost, tak jsem vstal z postele a šel jsem se podívat. Nepozorovaně jsem vklouzl mezi diváky a to co jsem spatřil mi dočista vyrazilo dech. Byla překrásná. Tančila, jako by byla pro tanec zrozena. Kouzelná víla, vnímající pouze noty klavíru. Zbytek světa pro ni v tu chvíli neexistoval. Mé smysly zbystřily. Slyšel jsem její tichý dech a pravidelný tlukot srdce. Neunikla mi ani její sladká vůně, která mě přitahovala i sžírala zevnitř zároveň. Věděl jsem, že bych jí mohl ublížit. Zabít to krásné a křehké stvoření přede mnou. Uvědomoval jsem si, že jsou moje myšlenky najednou naprosto totožné se všemi kolem. Nemyslel jsem na nic jiného než na ni. Na její ladné pohyby, vlasy vlnící se do tajuplného rytmu písně, na dokonalé křivky jejího těla…  

Přestala tančit a mne najednou zachvátil nevysvětlitelný smutek, který jakoby vycházel z mého nitra. Chtěl jsem aby pokračovala a já mohl sledovat znovu ten malý zázrak. Zkoumavě se rozhlížela kolem sebe a snažila se rozšifrovat cosi z tváří lidí. Putovala svým pohledem od jednoho k druhému, až se naše oči setkali. Cítil jsem, jako by mezi námi byly magnetické síly, které nás neúprosně táhly k sobě. Nebyl jsem schopen se pohnout, odtrhnout oči od té krásy, nebyl jsem schopen vlastně vůbec ničeho. Jen jsem na ni zíral. Co to se mnou je? Byl jsem lapen do pasti. Věděl jsem, že pokud se něco nestane, budu takhle stát, s pohledem upřeným na ni, až do konce věčnosti. Probouzely se ve mně nikdy nepoznané pocity. Touha, něha a dokonce i láska? Chtěl bych s ní teď a tady dělat všechny ty věci, co jsem viděl v mysli ostatních. Možná, že… počkat! Já neslyším její myšlenky! Co je to za dívku? Tak zvláštní, tak neobyčejná. Já věděl, že jsem ztracen. Navěky.

V tomto jedinečném prchavém okamžiku jsem se do ní zamiloval. Bylo to tak nečekané, tak najednou. Přál jsem si takhle stát s pohledem upřeným na ni navždy, když najednou zmizela. Bylo to tak rychle pro mé zpomalené smysly, když jí někdo odtáhl z pódia. Já jsem se, jako by mne někdo polil studenou vodou, probral z naprostého komatu. Najednou jsem začal vnímat okolí, lidi kolem sebe, jejich myšlenky, které se postupně začaly navracet k normálu. Jen moje mysl se stále soustředila na onu tajuplnou bytost.

Musel jsem něco udělat. Rozhodnout se co dál. Nemohl jsem odejít ani zůstat. Byl jsem jako v pasti. Toužil jsem po její blízkosti, ale jsem přeci zrůda sající lidskou krev. Hlavou mi bleskl obrázek té kouzelné bytosti, mrtvé, bezkrvé a mě se naježily hrůzou všechny chlupy na těle. To nemohu nikdy dopustit. Musím okamžitě odejít. Co kdyby se do mě také zamilovala, to by byl náš konec. Otočil jsem se a pomalým krokem odcházel, čím víc jsem se vzdaloval od své nové lásky, tím jsem zrychloval, až jsem běžel svou upíří rychlostí. Bylo mi jedno, že mě může někdo spatřit. Musel jsem co nejrychleji pryč, jinak bych se mohl vrátit a to už nikdy nesmím, kdybych ji znovu viděl, neodešel bych. Musím na ni zapomenout. Zapomenout? Je to vůbec možné? Musím ji nechat žít svůj vlastní život. Beze mne.

Autor: Mnaaau (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Iluzionista 3. díl: