Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Iluzionista 2. díl

06.11.2009 (19:30) • Mnaaau • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1505×

Druhý díl

Další léta uplynula a já jsem stále nepřestávala myslet na svého kouzelníka. Později jsem se dozvěděla, že to byl on, krásný a tajemný mistr „el mágico“. Nedokázala jsem si vybavit jeho tvář, barvu vlasů ani nic jiného. Jediné co se mi navěky vrylo do paměti a sžíralo mě do morku kostí, byly ty černé hluboké oči, které se tenkrát vpíjeli do mých. Pronásledovali mě na každém kroku. Plíživě se stále vkrádali do mých snů a způsobovaly můj neklidný spánek. Pokaždé, když jsem je spatřila v myšlenkách, mě jeho pohled znovu okouzlil a pohltil.

Cestovali jsme po Evropě. Nikdy jsme se na žádném místě dlouho nezdrželi. Jeli jsme zrovna do Francie, když jsme potkali u cesty tu překrásnou dívku. Věštkyni. Cestovala stejným směrem a rozhodla se pokračovat s námi. Byla tak nádherná, tmavé vlasy, bílá pleť a zvláštní oči jantarové barvy. Díky mým „čarovným“ schopnostem, ošálení všeho co se hýbe, jsem měla jako jediná maringotku pro sebe. Neváhala a ihned přijala mojí nabídku noclehu. Stačila jen krátká doba a já si ji velmi oblíbila. Byla milá a příjemná. Vyhovovala mé introvertní povaze, když jsem potřebovala být sama, nerušila mě. Často jsme jen mlčky seděli a pozorovaly ubíhající krajinu kolem nás. Jindy jsme si celé noci povídaly a postupem času se z nás staly opravdové přítelkyně. Jako jedna z mála se mě nebála. Ostatní se v mé přítomnosti necítili ve své kůži, asi předpokládali, že se na ně podívám, okouzlím je a donutím skočit ze skály…

„Věštím budoucnost z ruky, mohla bych ti říct, co tě čeká?“ proč ne, řekla jsem si, to co bych si ze srdce nejvíc přála mi nikdo stejně nikdy nemůže dát, a tak jsem k ní natáhla svou hladkou ruku. Opatrně ji chytila. Cítila jsem se vedle ní velmi křehce. S nepřítomným pohledem se nadlouho zahleděla do dálky a potom se podívala do mé dlaně. „Vidím v tvé budoucnosti mnoho lásky, bolesti i tajemství…tvá čára života je přerušená, nerada to říkám, ale vidím tmu, možná i smrt. Budeš velmi nadaná a ještě více okouzlující, pokud to jde…v tvém životě existují jen dvě cesty, jedna je věčná a je s ním. Ta druhá bez něho, je plná tmy…“  když skončila zmateně jsem vydechla. „Jak…?“ jak mohla tušit. „Jak to? Alice? Tohle mi musíš vysvětlit! Co to má znamenat?“ nemohla jsem tomu uvěřit. Nikdo nevěděl o mých nejtajnějších touhách. Nikomu jsem neřekla o něm ani o jeho očích, díky kterým se v noci probouzím. Jak jen mohla vědět… „Moje proroctví prostě přicházejí, neumím a ani nemohu vysvětlovat detaily… musíš se smířit s tím co jsem ti předpověděla. Má proroctví jsou pravdivá.“ Celou noc jsem nespala a přemýšlela o tom, co mi řekla. Ještě ho spatřím a jestli ne, znamená to můj konec?

Druhý den jsem jako duše bez těla bloudila loukou, která se měla stát naší další zastávkou. Chtěla jsem přemýšlet o tom, co mi Alice předpověděla, ale mé tělo mělo jiné plány. Ucítila jsem najednou nepoznanou touhu. Bylo to proto, že vím, že budu žít s ním? Ano. Pokud s ním nebudu stejně zemřu a život bez něho pro mne už nemá smysl. Bylo časně ráno a studený vítr si pohrával s mými vlasy. Bloumala jsem vlhkou trávou a kapičky rosy lesknoucí se na každém stéblu, mě příjemně chladily na nohou. Horko mnou prostupovalo jako spalující záplava ohně. Lehla jsem si, abych se ochladila. Jinovatka byla po ránu jako svěží pohlazení. Myslela jsem na něho. Na jeho zářivé oči vpíjející se do mých. Představovala jsem si, jaké by bylo, kdyby se mě dotýkal, něžně mě hladil po celém těle, líbal pomalu každý kousek mé rozžhavené kůže. Nořila jsem se stále hlouběji do svých hříšných myšlenek. Spalovala mě vášeň. Kapky studené vody stékaly po mém horkém těle a hned se na něm vypařovaly v páru. Byla jsem naprosto lapená a pohlcená svými představami. Jemně jsem se dotýkala svých rtů, prsou, boků… topila jsem se v moři rozkoše, naskakovala mi po celém těle husí kůže a můj chtíč rostl tak, jako odvážnost mých dotyků a představ. Jediný kdo mě mohl zachránit, byl on. Chtěla jsem ho. Byla jsem ztracená. Až tady, po všech těch letech, jsem si konečně uvědomila, že ho celou tu dobu bezhlavě miluji a opravdu bez něho nemohu žít, dýchat, existovat…  „miluji tě“ šeptala jsem do větru, zatímco jsem si dále užívala hladké a toužebné dotyky svých rukou.

Když jsem se konečně probudila ze svého zasnění, zatoužila jsem po přítomnosti Alice, která mě vždy dokázala uklidnit. Chtěla jsem ji donutit, aby mi upřesnila svou věštbu i za cenu toho, že na ni použiji své omamující schopnosti, abych to z ní dostala. Přece to nemohu nechat jen tak. Potřebuji… musím znát pravdu a všechny detaily! Zamířila jsem tedy k naší maringotce, ale jakmile jsem vešla dovnitř, zarazila jsem se. Něco bylo špatně. Po Alici nebylo nikde ani stopy, jen na její posteli ležel dopis, jediná památka toho, že tu kdy byla. Zavřela jsem oči a počítala do deseti, abych se uklidnila. Nevěřila jsem, že by mě  takhle opustila. Ona, která mi jako jedna z mála rozumí? Slzy mi začaly samovolně stékat po tváři. Roztřesenýma rukama jsem vzala psaní, které po sobě zanechala a začala jsem číst. „Bello, musím odejít, nemohu ti teď nic vysvětlovat a nemohu už se s tebou ani rozloučit. Nehledej mne, slibuji ti, že se brzy setkáme. Alice“

Dny bez mé nové přítelkyně ubíhaly jeden za druhým neuvěřitelně stejně a vlekly se líně minutu po minutě. Často jsem na ni myslela, přemýšlela o tom, jak mi změnila život. Dala mi naději nebo mi ji vzala? Ani sama nevím… Každý den jsem vyhlížela, už ne jen jednu, ale dvě tváře.

Francie byla plná senzacechtivých lidí a my se tu na nějaký čas s celým cirkusem zabydleli. Představení jsme hrály každý den a za chvíli o nás vědělo celé okolí. Večer co večer se louka zaplnila a šapitó obdivně vydechlo vždy, když jsem dotančila. Ani zdaleka už jsem nebyla tak nadšená, ze všech těch emocí zračící se ve tvářích lidí, jako dříve. Stále jsem je pečlivě zkoumala, ale už ne ze zvědavosti z toho, co bych z nich vyčetla. Teď jsem pozorovala publikum, jestli nezahlédnu obličej těch, které očekávám. Bylo to zničující, nevědět kdy. Stále jsem s nadějí doufala… až jednoho dne… „Bože“ vydechla jsem.

Autor: Mnaaau (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Iluzionista 2. díl: