Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Iluzionista

02.11.2009 (16:45) • Mnaaau • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2039×

Abyste měli správnou atmosféru ke čtení mé povídky, poslechněte si tuhle píseň a podívejte se i na video.

http://www.youtube.com/watch?v=zdSVO8q5KWo&feature=fvst

Ještě dnes si vzpomínám, jak v ten den voněl vzduch, jemně tlumené barvy opadaných stromů provoněly okolí. Pamatuji si, jaká byla všude kolem nás melancholická atmosféra protkaná nadějí a očekáváním. Vybavím si i všechny tváře lidí, které jsem tehdy míjela. Vzpomínám si i na jiskřičky v očích dětí, které si hrály u oprýskaných cirkusových maringotek. Ten den se mělo všechno změnit, a tak se také stalo…

Psal se rok 1919 a já jsem si žila svým klidným kočovným životem. Můj otec vlastnil cirkus a i já jsem v něm měla svou roli. Jsem tanečnicí. Poznala už jsem spoustu zajímavých zákoutí světa a viděla mnoho neuvěřitelných věcí, avšak na to, co se tenkrát stalo, mě nemohl nikdo připravit. Když nad tím dnes přemýšlím, asi bych stejně neuvěřila.

„Všechno se změní…“ mumlal si nervózně otec už od rána, vstával tak jako já, za svítání. Měl všechny vlastnosti, které byste očekávali, že bude mít cirkusový principál. Byl to přísný, zásadový, uzavřený a velmi chytrý člověk. Dokonce i jako ředitel cirkusu vypadal, nosil červeno černý kabátek a jeho tmavý napomádovaný knír se mu točil po tvářích. „Isabello!“ volal na mě. „Prosím tě, mohla bys zkontrolovat zvířata? Franco je zraněný a já se musím jít domluvit s tím novým iluzionistou…“ Vydala jsem se tedy spíše neochotně směrem ke klecím. Naše zvířata se poslední dobou chovala velmi zvláštně a neklidně. Lev, jindy krotký jako beránek, dokonce pokousal svého krotitele Franca. Vlastně, když nad tím tak dumám, bylo to přesně v ten den, kdy otec přijal  kouzelníka… ještě jsem ho ani neviděla a ani o to nestojím. Lidé tvrdí, že je překrásný, ale mají z něho strach a radši se mu vyhýbají. Opravdu je na něm něco magického. „El mágico“ tak si říká…“hmmm jak originální“ brumlala jsem si. Otec ho nedávno přijal, je to prý světová špička a našemu pomalu skomírajícímu cirkusu by měl velmi pomoci. Dnes je první představení, a proto je vzduch všude kolem protkán nervozitou, napětím, ale také nadějí a očekáváním.

Pomalu se blížil večer. Šapitó bylo přeplněné k prasknutí, lidé se dokonce tísnili i venku před stanem. Jako vždy jsem si oblékla lehké bílé šaty, které překrásně kontrastovaly s mojí opálenou kůží. Jemně jsem se namalovala, tmavé dlouhé vlasy se mi vlnily kolem obličeje a vyrazila jsem do společné místnosti, kde už mě všichni napjatě očekávali. Jsem ta, kdo zahajuje představení. Obvyklý šum, který panuje před každým výstupem utichne jakmile mě všichni spatří. Už jsem si zvykla, že působím na lidi velmi omamujícím dojmem, a když tančím, dostává se mé okolí do stavu téměř hypnotického. Nebyl ani čas se se všemi pozdravit.

Představení začalo a já jsem vtančila do plného šapitó. Radostné očekávání zračící se ve všech tvářích v publiku zmizelo a vystřídalo ho okouzlení, jakmile jsem vešla. Tančila jsem na melancholickou tesknou melodii. Všichni sledovali mé ladné pohyby, každý detail a krok. V úžasu ani nedýchali a já se vznášela podle not klavíru. Srostla jsem s každým tónem písně a prožívala ji každým kouskem své bytosti. Tančila jsem a moje duše se na tento nekonečný okamžik odpoutala od těla. Vlnila jsem se v neskutečném souladu s touto melodií a jako z obrovské dálky ke mně doléhaly obdivné výdechy. Píseň se pomalu blížila ke konci a já se začala vracet zpět do reality. Bylo to, jako bych se probudila z překrásného snu.

Prohlížela jsem si tváře v publiku. V některých jsem viděla závist, chtíč i touhu, v jiných bylo dojetí, ale i čirá radost. Bloudila jsem očima a snažila jsem se s lehkým úsměvem na rtech rozpoznávat všechny rozdílné emoce, když jsem narazila na tvář, ze které jsem nemohla nic vyčíst. Byla to tvář mladého, velmi krásného muže. V jeho pohledu bylo, tak jako v tom mém, cosi magnetizujícího. Nemohla jsem se od jeho očí odpoutat. V tomto krátkém prchavém okamžiku jsem se já, která okouzlovala všechny kolem, nechala sama naprosto omámit. Neexistoval pro mě čas, prostor, lidé kolem ani můj otec ohlašující další výstup. Rostly ve mně pocity, které jsem dosud nepoznala. S každou další vteřinou jsem dál a dál propadala jeho moci. Věděla jsem, že mu patřím. Chtěla jsem jít blíž, dotknout se ho, ale bála jsem se, že by se pod mým dotekem mohl rozplynout a já ho nechtěla ztratit. Tato chvíle byla příliš kouzelná a intimní na to, aby to byla skutečnost. Pomalu ke mně začal doléhat šum stovek hlasů v sále a cítila jsem jen ruce, které mě táhnou pryč z pódia. Jakmile jsem byla z dosahu těch magnetizujících očí, vystřízlivěla jsem.

Komu patřil ten ochromující pohled? Kdo byl ten, který mě dokázal odpoutat od reality? Ptala jsem se sebe sama stále dokola. Roky plynuly. Nedokázala jsem z myšlenek ani z fantazií vymazat tu chvíli. Ten pár hypnotizujících očí se mi sále vracel ve snech a ve dne mě pronásledovala touha je znovu spatřit. Byla to marná touha. Zmizel. Ve stejný den jako odešel i nově najatý kouzelník.

Autor: Mnaaau (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Iluzionista: