Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I vrah chybuje... 3. kapitola

19.05.2012 (15:00) • Naitery • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2866×

3. kapitola - Ano, znám ji

Dveře se rozrazily a dovnitř vletěl jako tajfun muž. Divoce na mě zavrčel.

„Rosalie, běž na stranu. Já se o něj postarám!“ S těmi slovy se na mě vrhl. Slyšel jsem tříštění skla, kterým jsem proletěl, protože mě ten chlap prohodil oknem. Ležel jsem na zemi ve střepech. Pohotově jsem se zvedl. Ten magor vyskočil za mnou. Teď s tebou skoncuji, novorozený.

„O co ti jde?“ vyjel jsem na něj.

„Ohrozil jsi Rosalii, přišel jsi do našeho domu a myslíš si, že tě jen tak nechám?“ zuřivě se na mě podíval.

„Nevím, o co ti jde, ale tu blondýnu jsem neohrozil, to za prvé. Za druhé, k vám domů mě vzala ona, a za třetí, ten dům stejně není váš!“ Má jediná šance byla ho umluvit, aby mě nechal být. Nikdy jsem se neuměl prát a teď s tím rozhodně nebudu začínat, když proti mně stojí vyšinutý člověk. Tedy upír, podle jeho rudých očí.

„Cože?“ vybafl nevěřícně mým směrem.

„Slyšel jsi dobře. Zeptej se jí!“

„Rosalie?“ podíval se na už zmiňovanou, ale byl pořád ostražitý. Jeho myšlenky na mě přímo řvaly. Ani se nehni, nebo je po tobě!

„Má pravdu, Jaspere! To já ho sem přivedla…“ sklopila hlavu.

„Proč jsi to udělala?!“ dožadoval se vysvětlení.

„Má talent, nevšiml sis toho? Navíc, nic o našem světě neví. A co je zajímavé, umí se ovládat vůči lidské krvi.“

„Opravdu? Umíš to?“ otočil se na mě jako úplně jiný člověk. Sakra, kam se poděl ten magor? pomyslel jsem si.

„Prosím?“ vykulil jsem oči a kmital mezi nimi.

„No, nevím, jak jsi starý, ale podle všeho tak čtyři měsíce…“ začala pomalu vysvětlovat.

„Kolikátého je?“ skočil jsem jí do řeči.

„Osmadvacátého června,“ odpověděl za ni Jasper.

„Pak jsou to dva měsíce a šest dní, co mě opustila,“ sklesle jsem jim odpověděl.

„Opustila?“ ptala se Rosalie.

„Jen dva měsíce?“ zděsil se Jasper.

„Pomalu na mě, prosím!“ zvýšil jsem hlas.

„Dobře. Zeptám se tě na pár otázek a pak ti vše vysvětlíme. Ano?“

„Jak myslíš…“ odvětil jsem.

Tak pojď. Šel jsem za ním do obýváku a po cestě ze sebe oprašoval sklo. Posadili se na gauč a já naproti nim na zem.

„Jak se jmenuješ?“

„Mé jméno je Edward Cullen.“

„Cullen? Znáš Carlislea Cullena?“

„Pokud mluvíme o tom stejném, který žil v 17. století, pak je to můj pradědeček. Proč?“ Oba se po sobě koukli.

Takže pravnuk, jak komické, povídal Jasper.

Takže máme naději, oddechla si Rosalie.

„Tím se vysvětluje tvá odolnost vůči lidské krvi. Tvůj pradědeček nikdy neochutnal lidskou krev.“

„Jasper má pravdu, Edwarde. Zabil jsi někdy člověka?“

„Můj pradědeček je upír?! Já jsem taky zabil, ale jen jednou…“ sklopil jsem hlavu.

„Ano, je,“ soucitně se na mě podívala.

„A od té doby jsi nikoho nevysál?“ zajímal se ten blonďatý - podle mého - magor.

„Kromě pár pand či jiné zvěře, nikoli.“

To by vysvětlovalo pár malinkých zrníček v jeho rudých očích…

„No, a teď se představíme my,“ vpadla do rozhoštěného ticha. „Já jsem Rosalie Lilian Hale a on je Jasper Whitlock.“

„Těší mě,“ odpověděl jsem.

„I nás, že, Jaspere?“ pousmála se a svůj loket zaryla do jeho žeber.

„Ano, nás taky,“ zatvářil se, asi jako když šlápnete do psích exkrementů a vaše podrážka je v podobě několika rýh, takže dostat je z ní pryč je nadlidský úkol.

„Řeknu ti teď pár našich pravidel a zákonů, které musíš dodržovat, jinak tě popraví,“ odmlčel se a zhluboka se nadechl. „První a nejzákladnější, nikdy nesmíš nikomu říct a prozradit naši existenci. Druhé, nikdy se nekrm na veřejnosti. Jen tyhle dvě zatím potřebuješ vědět. Je jich více, ale tobě tyhle teď stačí. Rozumíš?“

„Ano.“

„Podle všeho dokážeš číst myšlenky. Takže jsi nadaný. Využívej svou schopnost,“ usmál se na mě.

„Pokud chceš, můžeš zůstat s námi,“ navrhla mi Rose.

„No, nevím. Já se nechci krmit lidskou krví.“

„My bychom tě chtěli požádat, jestli bys nám s tím nepomohl. Nauč nás, jak se ovládat a přežívat jen na zvířecí krvi,“ podívala se na mě s nadějí v očích.

„No, můžu to zkusit, sám nevím, jak na to…“ zasmál jsem se.

„Tak vítej do naší malé rodinky,“ zatrylkovala a skočila mi okolo krku.

„Vítej, ale nečekej nic extra…“

„Neboj, Jaspere, spokojím se s málem…“

Uplynuly už tři měsíce od mého setkání s Rose a Jazzem. Po překonání nejistot jsme se celkem sblížili. Oba mi vyprávěli o své proměně a životě před ní.

Rose byla mladá, talentovaná baletka. Celou kariéru měla před sebou do chvíle, než potkala muže jménem Lucas. Bláznivě se do něj zamilovala a obětovala mu všechno. Včetně své  nevinnosti. Po nádherné společné noci našla vedle sebe místo svého milého jen kus papíru. Na něm jí vše vysvětlil, to, že je upír, že spolu počali dítě, a to, že si pro něj zanedlouho přijde. Rose na nic nečekala, zabalila vše nejnutnější a utekla z města. Jak napsal, tak se taky stalo a po dvou měsících to na ní bylo hodně znát. Lidé se jí začali vyhýbat, šeptali si za jejími zády a někteří muži jí dávali neslušné návrhy. Putovala a nechtěla se zastavit. Bála se o své nenarozené miminko. Dva a půl měsíce nato, když začala rodit, přišel Lucas. Říká, že většinu vzpomínek, jako každý z nás, má v mlze a na některé si vůbec nevzpomíná. Jedna ze vzpomínek, na které si nevzpomíná, je porod. Pamatuje si až strašlivou bolest při proměně, po které, když přišla k sobě, ani Lucase či své dítě nenalezla. Zůstala sama, se svou bolestí. Jednou se seznámila s Jasperem a oba se shodli, že budou putovat společně.

Jazz byl nejmladším majorem Konfederace. Říkal, že se dokonce musel naučit falšovat doklady, aby mohl do armády nastoupit. Bojoval málokdy a byl s vývojem války spokojen. Pak se ale střetl s Gracielou. Tmavé vlasy do půl zad jí spadaly v loknách, oči jako temná noc a úsměv andělů. Dál mi ji nepopisoval, ale v myšlenkách mi ji vykreslil. Prý byl ztracen hned, jak se jejich oči střetly. Skočila po něm a zakousla se mu do hrdla. Pamatuje si svou proměnu, nejhorší zážitek ze všech. Graciela ho pak využívala pro své potěšení a jako svého ochránce. Bála se. A měla proč. Za pár měsíců přišli Volturiovi, královská rodina naší společnosti, a Gracielu měli sprovodit ze světa. Jako bezhlavě zamilovaný muž se jim postavil a měl štěstí, že díky jeho talentu ho jen odklidili stranou. Po skonu Graciely byl odvlečen do Volterry, kde mu navrhli vládci nástup do gardy. Přijal ze strachu. Dnes toho lituje, ale zkušeností ne. Prý mu v odchodu po odsloužení smluvených let nebránili a zas vše špatné tam není.

Musel jsem změnit názor na oba po vyslechnutí jejich příběhů. Ale co řeknou o mně, až si vyslechnou můj? Bál jsem se, že mě odsoudí, či zavrhnou, ale dlužil jsem jim vysvětlení. Zasloužili si ho!

„Můžete na moment?“ zakřičel jsem do domu. Během několik sekund byli oba u mě. „Posaďte se,“ pokynul jsem na sedačku.

„Stalo se něco?“ zajímal se Jazz.

„Chtěl bych vám říct svůj příběh…“

„Opravdu?“ dychtivě vyčkávala Rose.

„Ano…“ začal jsem jim vyprávět vše, co jsem si ze života pamatoval. Vyprávěl jsem jim o Belle. Řekl jsem jim úplně vše. Nepřerušovali mě a jen poslouchali. Když jsem skončil, byli řádnou chvíli zticha.

„Ty mluvíš o Isabelle? O Vlčí záři?“ vyštěkl Jazz.

„Ano, znáte ji?“ nedočkavě jsem čekal na odpověď.

„Ano. Ona je…“

Takže, další díl je na světě.

Omlouvám se za pomalé přidávání, ale tentokrát za to nemohu já, ale korekce. :)

Tento díl je věnován JoheeeCullen, které chci tímto poděkovat za korekci.

Nikdo neuhodl, že to byl Jazz, jen se k tomu přiblížila patulka.

Vaše Naitery

PS: Jak Bellu asi Jazz zná? :)

PPS: Potěšil tě dílek, patulko? 

Autor: Naitery (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I vrah chybuje... 3. kapitola: