Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I to se může stát 2

21.02.2010 (21:30) • Anizek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1412×

EDWARDŮV POHLED

„A nemůžeš jí dát něco proti bolesti?“ zeptal jsem se. Taková bolest mnou projela, když jsem jí viděl, jak křičí bolestí.

Elis se zmítala v křečích a jak jí Carlisle vzal do náruče tak omdlela. Běžel jsem rychle pro auto a Carlisle byl hned za mnou. Jel jsem do nemocnice, co nejrychleji to šlo. Carlisle mezi tím, co jsem řídil, tak volal do nemocnice a dával informace, aby bylo vše přichystáno.

Dojeli jsme do nemocnice a hned Carlisle šel dovnitř a na sál. Chtěl jsem se podívat, jak to vypadá s Elis, ale nemohl jsem.

Po dvou hodinách Carlisle vyšel s kamennou tváří. Bál jsem se, že je mrtvá, ale byla ve vážném stavu.

„Můžu za ní?“ zeptal jsem se Carlislea.

„Jo jen běž za ní. Chudinka malá. Ale neboj se dostane se z toho,“ odpověděl Carlisle svým profesionálním hlasem.

Šel jsem hned za ní. Potichu jsem vstoupil do pokoje a koukal na mého anděla. Nevím, čím mě tolik přitahovala, ale byla úžasná. Byl jsem do ní zamilovaný. Strašně moc. Měla růžovoučké tvářičky, krásný obličej, hnědé vlásky a modré oči, kterých jsem si všimnul v lese. Měla drobné tělíčko. Bylo jí šest let a byla tak okouzlující. Nejraději bych s ní někam daleko utekl.

Začala třepotat očkama. Začala se probouzet. Pohladil jsem jí po hlavičce a usmál jsem se. Začervenala se a podívala se okolo sebe.

„Kde je Pavel?“ zeptala se a chtěla se zvednout.

„Lež. Je na cestě za tebou a strašně se na tebe zlobí, že si mu neřekla o tom bříšku,“ řekl jsem a pohladil jí ho. Mírně s sebou cukla.

V tu chvíli se rozrazily dveře a její bratr vstoupil do pokoje. Objal jí a dal pusu na čelíčko.

„Ty jsi ale zlobidlo. Já měl ale strach,“ řekl jí a usmál se na ní.

„Anděl mě zachránil,“ pověděla a podívala se na mě.

„Oh, moc vám děkuji. Elis jsem ztratil z dohledu, a pak jsem jí nemohl najít. Moc děkuji, pane,“ řekl Pavel, ale měl nějaké zmatené myšlenky.

„Prosím tě, říkej mi Edwarde. Jo a to s tvou sestrou by udělal každý,“ řekl jsem a Elis se na mě usmála.

„Elis, promiň že jsem přijel tak pozdě. Vůbec nestíhám. Máme hodně projektů a já to nestíhám. Nevím, jak se teď o tebe budu starat,“ řekl a dal si hlavu do dlaní.

V jeho myšlenkách bylo vidět, jak pracuje, aby mohl mít peníze pro Elis a pro sebe. Chudáci.

„No a co kdybychom si vás vzali k nám domů. Eliška by tam měla lékařský dohled a klid. A ty by si mohl pracovat s mojí matkou na projektech. Je to projektantka. Pomohla by ti,“ pověděl jsem a zrovna do pokoje vstupoval Carlisle. Ten s tím bude určitě souhlasit.

„Carlisle, myslím si, že bychom si vzali Elis a Pavla dočasně k nám domů. Elis by byla pod dozorem a Pavel by mohl s Esmé pracovat na projektech,“ řekl jsem a Carlisle mě pochválil, že to byl dobrý nápad.

„No jistě a ptal ses hostů?“ Podíval se na Pavla a ten se podíval na Elišku a Eliška na mě.

„No hlavní slovo tady má prcek. Ať rozhodne Elis,“ řekl Pavel a podíval se na mého andílka.

„Jo. Už se těším, jak si budu hrát s Edwardem,“ radovala se a snažila se vstát. Ale já jsem jí jemně zatlačil do polštáře.

„Nemůžeš ještě vstávat,“ zašeptal jsem a pohladil jí a ona si přitáhla mojí ruku a začala si hrát s mými prsty. Bylo příjemné její teplo. Měla tak krásnou vůni. Ale ne. Miluji ji a přece jí neublížím.

„No tak já zajedu pro její věci a za chvilku jsem tady Elčo. A nezlob.“ Pozlobil ji a dal jí pusu do vlásků a odešel.

„Neříkej mi Elčo,“ mračila se. Byla tak okouzlující, když se mračila. Musel jsem se usmát.

„Já se nudím. Chci něco dělat,“ rozčilovala se a chtěla vstát.

Já ji něžně zatlačil zpátky do polštáře.

„Nemůžeš ještě vstávat,“ káral jsem ji a zamračil se na ní. Ona si dala hlavu pod peřinu. Ona si se mnou chce hrát na schovávanou?

Začínala tam být nějak dlouho a bál jsem se že by jí nestačil kyslík. Chtěl jsem odkrýt peřinu a podívat se na mého andílka ale ona tu peřinu držela. Slyšel jsem jak se tiše směje. Tak kouzelný hlas.

„Odkryješ tu peřinu?“ zeptal jsem se naštvaně. Ona se lekla a hned se na mě vykulenýma očima podívala.

„Proč se na mě zlobíš? To byla jenom hra. Promiň. Nechtěla jsem tě naštvat,“ řekla a podívala se dolů.

„Ale já se na tebe nezlobím. Jen jsem chtěl aby ses na mě podívala,“ odpověděl jsem a ona mě praštila do ruky. Ne velkou silou ale musel jsem říct „Au.“

„To máš za to,“ řekla a otočila se ke mně zády. Ona se na mě naštvala.

„Elis ale já jsem tady?!“ řekl jsem a chtěl jsem jí obrátit ale nedala se. To bude asi tvrdohlavá holčička.

„Nemluvím s tebou!“ řekla a neotočila se.

Ležela nehybně asi půl hodiny. Já jsem si myslel, že se zblázním. Díky bohu, že šel Carlisle Elis zkontrolovat. Otevřely se dveře a v nich samozřejmě Carlisle.

„Ahoj Elis. Tak jak ti je?“ zeptal se a začal hledat Eliščiny testy krve.

Elis neodpověděla. Pořád byla v té samé poloze.

„Elis, je ti dobře?“ zeptal se starostlivě Carlisle.

„Jo je mi dobře. Jen mě bolí hlava ale to přejde,“ řekla a mě se ulevilo, že mluví.

„Otoč se prosím na záda, ať ti můžu zkontrolovat bříško,“ řekl a chtěl jí pomoc se otočit, ale ona se chytla kraje postele.

„Edwarde prosím pomůžeš mi ji opatrně přetočit?“ zeptal se Carlisle a já mu s velkou radostí pomohl.

Elis dlouhou dobu vzdorovala, ale pak povolila. Carlisle ji opatrně prohmatal břicho a zkontroloval stehy.

„No vidíš to ani to nebolelo,“ řekl a začal zapisovat něco do papírů. Ale Elis začala brečet a stočila se do klubíčka.

„Co se děje? Co tě bolí?“ ptal se Carlisle a hned jí začal kontrolovat břicho, ale nic nenašel.

„Eliško, co tě bolí? Ukaž mi to.“ Ale ona se pořád svírala v křečích. Ale něco bylo na jejím obličeji divné.

„Hi hi hi!“ začala se smát.

“Vy jste mě na to skočili!“ řekla a začala se ještě víc řehtat. Ale pak jsem ucítil krev. Carlisle taky.

„Tak a teď mi to bříško ukaž,“ řekl a chtěl jí odkrýt peřinu.

„Ááááááá, to moc bolí!“ začala křičet.

„Praskly ti stehy. Musíme to zašít,“ řekl a zmáčkl tlačítko.

„Ano pane doktore?“ řekla sestra a hned jsem dal Elišku na pojízdné lůžko. Sestra Elis odvezla ke Carlisleemu do pracovny.

„Edwarde, Elis bude potřebovat stálý dozor. Tohle dítě je plné překvapení. Až přijede její bratr, tak je oba dva odvezeš k nám domů. Já zavolám Esme, aby udělala něco k jídlu. A ty se postaráš o Elišku,“ řekl a já jsem jen přikývl. Těším se, že ji budu mít doma, ale bojím se, aby jí někdo z rodiny neublížil. Teď si roztrhla stehy pouze tím, že se smála. A když je tam Emmett tak se bojím že si je zase roztrhne.

Carlisle vešel do ordinace. Já jsem zůstal venku, aby ji mohl v klidu ošetřit.

,‚Edwarde, mohl by si na moment. Elis si nechce nechat píchnout injekci," řekl mi v myšlenkách a já vešel do pracovny.

„Edwarde, podívej co mi chce dělat,“ řekla a ukázala na jehlu.

„Neboj, nebolí to. To jsou léky, aby tě nebolelo bříško, až ti ho Carlisle bude zašívat,“ pověděl jsem a usmál se na ní.

„A budeš tady se mnou?“ zeptala se a očička se jí rozsvítily.

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem a chytl ji za ruku. Ona se mě chytla oběma ručičkama a začala mi mačkat ruce.

„Neboj,“ zašeptal jsem. Pokynul jsem hlavou Carlisleovi, aby začal a Eliška pevně zavřela oči.

Carlisle jí dal anestetika a ona sebou cukla. Vyndal jehlu a nasazoval si rukavice.

„Tak co, bylo to tak strašný?“ zeptal jsem se jí škádlivě.

„Je to jak když mě štípne včelka. Takže to tak strašný nebude. Ale nemám ráda komáry. To mám pupínek ještě tři dny a pořád svědí. Maminka mi na to dávala studený obklad. Ale když umřela, tak se o mě můj otec nestaral. Bráška si musí vydělávat sám i když chodí do školy. Nemá nás ráda jeho přítelkyně. Ale já ji taky nemám ráda. Fuj baba je to,“ řekla a posmutněla.

Povídali jsme si o jejích rodičích. Jak měla zlou macechu a jak se o ní bráška hezky stará. Celou dobu mě nepustila ruce a já ty její. A když Carlisle řekl hotovo, Eliška řekla: „No konečně.“

„Tak Elis, až přijede tvůj bratr tak pojedete k nám domů. A tam se o vás postaráme. Ale ty mi musíš něco slíbit,“ řekl s důrazem. Ona přikývla.

„Budeš poslouchat Edwarda na slovo,“ pověděl a usmál se na ní.

„Tak jo, to se mi líbí.“ A začala se radovat.

„Ale já tě budu hlídat ve dne v noci. Nehnu se od tebe ani na krok,“ zasmál jsem se.

„Vždyť to po tobě nikdo nechce.“ A přitiskla se ke mně. Měl jsem takovou radost, že si mě oblíbila a já jí. Byl to můj malý andílek. Strašně se těším, až budeme spolu. Akorát mi dělá starosti, kdy zjistí, že jsme upíři, nebo jí to budeme muset říct sami. Ale na to máme chvilku ještě čas. Neustále se chovala jako malé dítě. Určitě měla dětské myšlenky, ale já jsem jí neslyšel. Tak moc jsem chtěl slyšet její myšlenky jak uvažuje, ale nemohl jsem. Proto je pro mě jak jedno velké překvapení.

Zrovna jsem slyšel Pavla na chodbě. Už je tady. Tak to je super. Vzal jsem Elišku do náruče a ona se mi tam uvelebila. Potkali jsme ho na chodbě a já mu řekl, že ji akorát převléknu. Souhlasil, a tak jsem s ní šel na pokoj.

„Proč mě převlékáš ty a ne můj bráška?“ zeptala se, když jsem jí sundal nemocniční košili.

„Vadí ti to?“ A usmál jsem se.

„Jo strašně. Moc se stydím,“ začervenala se.

„Zvykej si. Budu neustále s tebou. Tak hotovo. Oblečená. No napoprvé jsem to zvládl dobře,“ řekl jsem a ona se zasmála.

„Už můžu jít?“ zeptala se a chtěla se zvednout.

„Ne ještě nemůžeš. Před chvilkou ti to Carlisle zašil a budeš muset počkat tak tři dny, než se ti to trochu zacelí,“ řekl jsem a ona posmutněla.

„A jak teda budu chodit na záchod? Jak se budu mýt?“ zeptala se zděšením.

„Neboj, mám sestry. Ty ti rádi pomůžou,“ odpověděl jsem a zvedl jí do náruče.

„Tak jo,“ řekla a já se musel zasmát.

Došli jsme k Pavlovi a šli jsme k autu.

„No možná by měla jen Elis se mnou. Mám pro ni sedačku,“ řekl Pavel.

„Nemůže jet v sedě. Musí ležet. Máš na zadním sedadle volno?“ zeptal jsem se. Já věděl, že nemá místo, ale slušností je se zeptat.

„No nemám. Tak ať jede s tebou,“ řekl a kroutil hlavou.

Dal jsem Elis do auta a řekl jí, ať se ani nehne. Přikývla. Jel jsem pomaleji než-li normálně. Asi by se Pavel divil, že jezdím jak maniak.

Dojel jsem k domu a zastavil v garáži. Pavel zaparkoval na místo vedle mně. A jejda. Emmett je v garáži. Vylezl jsem z auta a vzal Elis. Mezitím Pavel vyndal věci. No upřímně řečeno moc jich neměli. Docela jsem je litoval. Alice je určitě vytáhne na nákupy. Ale Elis nemůže kvůli operaci, kterou měla. Alespoň ona se z toho vyvlíkne.

„Edwarde ty si hraješ na chůvičku? To až tak si hluboko klesl?!“ řekl Emmett a začal se řehtat na celou garáž.

„Kdo to je?“ zeptal se mě a já se zasmál.

„Emmette, tohle je Pavel a Elis a budou s námi nějaký ten čas bydlet,“ řekl jsem a usmál jsem se.

„A Pavle a Elis, chci vám představit svého otravného bratra Emmetta.“ A Emmett se ještě uklonil. Elis se začala smát, ale taky s sebou cukla.

Šel jsem do domu a Pavel mi byl v patách.

Autor: Anizek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I to se může stát 2: