Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I thought you are angel - Prolog

06.04.2010 (14:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1941×

Současnost:

Možná, kdybych tam tehdy nebyla, kdybych domů přišla včas. Možná, kdybych si jen vybrala jinou cestu, kdybych nespadla a neodřela se.. Nikdy bych ho nepotkala. Vše by skončilo šťastně a teď bych nejspíše byla mrtvá.

Kéž by tomu tak bylo. Místo toho hniji na tomto prokletém světě jako zrůda…

O mnoho let dříve:

Rychlejším krokem jsem procházela úzkou uličkou. Spěchala jsem, již byla tma a já ji neměla příliš v lásce. Dnes jsem na trhu strávila hodně času, prodala jsem spoustu květin, to se mi nestávalo často, abych vyprodala vše. Nezbyla mi ani jediná růže, tulipán ani narcis. Dnes jsem si vydělala dost peněz a byla jsem za to ráda.

Procházela jsem kolem poblikávající lampy a když zhasla úplně, přidala ještě více do kroku.

Když jsem chodila takto pozdě a po tmě, litovala jsem, že bydlím tak daleko od trhu, ale nemohu si dovolit chodit dříve, musím se nějak uživit.

Zabočila jsem za roh ulice a pokusila se zrychlit ještě více, protože ulice takto pozdě nebývají bezpečné, zvláště pak ne pro mladé dívky, jako jsem já. Bylo zde ticho, až příliš ticho, nahánělo mi to strach. Bylo slyšet jen tiché bubnování kapek deště, které dopadaly na cestu a zrychlený tep mého srdce.

Ach, jak já jsem nerada chodila takto pozdě po ulicích. Byla mi zima a ulice byly potemnělé. Ano, sice zde bylo pouliční osvětlení, ale jen zřídka opravdu splňovalo svůj účel. Málokterá lampa svítila, některé jen poblikávaly a tím vytvářely strašidelně vyhlížející stíny, některých by se lekl i ten nejstatečnější. Většina světel nesvítila vůbec.

Snažila jsem se ještě více zachumlat do kabátu ve snaze se zahřát, to ovšem nepomáhalo a já cítila, jak se okolní vzduch ochladil ještě o pár dalších stupňů.

Po několika vteřinách jsem za sebou uslyšela hlučnou nevyrovnanou chůzi. Narychlo jsem se otočila, asi padesát metrů za mnou, šel muž, kterého jsem neznala. Zrak jsem hned odvrátila a přidala do kroku, slyšela jsem, že on udělala to samé.

Na sucho jsem polka a snažila svou mysl přesvědčit, že to, že za mnou jde, mi neznámý muž, ještě pro mě nemusí znamenat žádné nebezpečí. Nechce mi nic udělat. Třeba má jen stejnou cestu, určitě za chviličku zabočí do nějaké uličky a půjde si po svých. Co by mi taky chtěl, že? Jsem jen obyčejná holka z nižších vrstev, jen bezvýznamná květinářka, co celé dny tráví nabízením květin na trhu. Jsem bezvýznamná.

Ale jestli po mě nic nechce, proč ještě nikam nezabočil, proč jde pořád za mnou? Co mi chce?

Cítila jsem, jak mi stoupá tep. Ano, teď už jsem se opravdu začínala bát. Dala jsem se do běhu a nevnímala nic jiného než strach, touhu zachránit se a mé srdce, které bilo jako splašené. V rychlosti jsem se ohlédla a on běžel pořád za mnou, byl rychlejší než já. Věděla jsem, že dnes to pro mě špatně skončí. Věděla jsem, co se stává, když dívka potká neznámého muže, který se k ní nechová zrovna nejpřátelštěji. Nikdy to neskončí dobře.

A pak jsem udělala něco, co jsem nikdy udělat neměla… Byla tma a já zabočila do špatné uličky, nebyla to ta, která vede k mému domu, tahle byla slepá a já si připadala jako štvaná zvěř, kterou zahnali do klece.

Věděla jsem, že je to slepá ulice, ale běžela jsem, jak nejdále jsem mohla. V té ulici nebyla žádná lampa a to, že jsem viděla, bylo zásluhou lampy, která poblikávala na druhé straně ulice.

Snažila jsem se utíkat, rychleji, ale to, že jsem si na trh brala boty s podpatkem a šaty, mi běh značně ztěžovalo a nebyla bych to já, kdyby se mi nepodařilo spadnout.

Ucítila jsem prudkou bolest na koleni a na rukou. Štípalo to a bolest nepřestávala.

Věděla jsem, že už je tady, slyšela jsem, jak jeho hlasité kroky ustaly a slyšela jsem jeho tichý smích. Měl radost z toho, že mám strach, že cítím bolest. Ale já nebyla ta slabá, jediný, kdo tu byl slabý, byl on. Jediné někdo tak slabý, se může těšit z utrpení druhých.

Pak jsem ucítila prudkou bolest hlavy, když mě popadl za vlasy a snažil se mě vytáhnout ze země nahoru. Vyjekla jsem a z očí my vyhrkly slzy. Uslyšela jsem hlasité vrčení, bolest polevila a já tvrdě dopadla na špinavou cestu. Asi po půl minutě jsem se z posledních sil a plna strachu odhodlala otočit, abych věděla, co se stalo, kdo mi pomohl, který anděl mě zachránil před jistým utrpením.

Viděla jsem nějakého dalšího muže, spíše ještě chlapce, který se skláněl nad bezvládným tělem toho násilníka. Tušila jsem, že muž je nejspíše mrtvý, ale mě to bylo jedno, on si to zasloužil. Teď jsem myslela jen na toho chlapce, který mi nejspíše zachránil můj bezvýznamný život.

A když se otočil… Byl překrásný, věděla jsem, že to není obyčejný člověk, protože obyčejný člověk nemůže být tak krásný.

„Anděl, zachránil mě anděl,“ zašeptala jsem tiše a jen ho sledovala. Sice jsem mu díky tmě neviděla příliš do tváře, ale já věděla, že je dokonalý. Vysoký, bledý, bronzové vlasy v lehkém rozcuchu. Byl dokonalý. Popošel o pár kroků blíže ke mně a natáhl ke mně ruku, kterou jsem až příliš ochotně přijala.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se a já uslyšela ten nejkrásnější hlas, tu nejkrásnější hudbu.

„Natalia, jmenuji se Natalia,“ zašeptala jsem ještě stále roztřeseně a snažila se přimět své srdce, aby zpomalilo, o což jsem se v jeho přítomnosti snažila marně.

Lehce se ke mně naklonil a světlo z blikající lampy mu na okamžik osvětlilo celý okamžik celý obličej včetně jeho očí, karmínově rudých oči, ze kterých běhal mráz po zádech. Přemýšlela jsem, jestli bych se neměla začít bát, ale byl tak krásný, zachránil mě.

„Je mi to velmi líto, ale příliš mi voníš a já nedokáži odolat,“ zašeptal a naklonil se ještě více. Jeho oči sledovaly můj krk. Ale já se ho nedokázala bát, já mu věřila.

„Snad mi to někdy dokážeš odpustit, Natali,“ zašeptal a pak jsem ucítila prudkou bolest na krku.

Nikdy jsem necítila nic tak bolestivého, bylo to nesnesitelné. Vykřikla jsem bolestí, ten zvuk rval uši, ale já si nedokázala pomoc. Křičela jsem, z očí mi tekly slzy, ale já se mu nedokázala bránit. Ještě před chvílí jsem si myslela, že to byl anděl, teď už vím, že jsem se mýlila, andělé nezabíjí nevinné.

Říkalo se, že když umíráte, promítne se vám před očima celý život, ale opak byl pravdou. Možná kvůli toho, že se mi prostě nemělo co promítnout. Neměla jsem rodinu ani přátele, nikdy jsem nic nedokázala, jen jsem přežívala. Ano, nemělo se mi co promítnout a jediné, co jsem vnímala, co jsem v mysli viděla… byl ten výraz v jeho očích, na který nikdy nezapomenu. Byl tak prázdný… V jeho očích nebylo vůbec nic.

Ten den jsem zemřela a znovu povstala do nové existence, do nového života, který jsem z duše nenáviděla, teda pokud mi ještě nějaká zůstala.

Má cenu pokračovat?

Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I thought you are angel - Prolog: