Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I thought you are angel - 1. kapitola

20.09.2010 (16:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1303×

Pohled nikoho:

„Jdi, Sethe!“ zašeptal naléhavě bronzovlasý upír k vlkovi. Za okamžik se vlk otočil a zmizel hluboko ve stínu lesa.

Dívka stojící vedle upíra byla zmatená. Myslela si, že se někomu v boji s novorozenými něco stalo, něco strašného. Pootevřela ústa, chtěla upíra poprosit, aby ji vzal za ostatními… Podle ní potřebovali Edwardovu pomoc a ona tam musela být taky… chtěla tam být a pomoct – i kdyby měla vykrvácet, aby rozptýlila nepřátele. Umřela by, aby zachránila svou rodinu.

Ale než ze sebe vypravila první hlásku, ocitla se přitisknutá ke skále. Upír ji v rychlosti přesunul a stoupl si před ni; chránil ji vlastním tělem. Byl přikrčený, připravený ji ochránit před hrozbou, která se nemilosrdně blížila. Skrz jeho zuby uniklo tiché vrčení.

A pak to dívce teprve došlo, spletla se a celé to pochopila špatně. Pocítila úlevu – její rodina na mýtině byla v pořádku, ale po úlevě ihned následoval strach – to nebezpečí bylo tady, blížilo se.

Upír se ještě více přikrčil a opět tiše zavrčel.

„Kdo?“ zašeptala dívka otázku, na kterou by nejradši neznala odpověď.  Neodpověděl jí, jen zavrčel ještě hlasitěji než před tím. Při tom zvuku sebou dívka lehce škubla. Došlo jí, že již je pozdě se schovávat.

„Victoria,“ vyrazil se sebe nakonec jméno, které při jeho tónu zněla jako nadávka.

„Není sama. Narazila na můj pach, když se vydala za novorozenými pro podívanou – vůbec neměla v úmyslu zapojit se s nimi do boje. V tu chvíli se rozhodla, že mě půjde hledat, protože usoudila, že kde budu já, budeš i ty. Měla pravdu. Ty jsi měla pravdu. Pokaždé za tím stála Victoria,“ řekl tiše k lidské dívce, aniž by se na ni podíval. Místo toho pozorně očima prohledával okolí. Byla už příliš blízko – mohl slyšet její myšlenky.

Dívce se ulevilo, když je to Victoria, nemusí nutně zemřít oba dva… stačí, když zemře ona a její upír – Edward - přežije, bude v pořádku a vrátí se ke své rodině. On byl dobrý bojovník, mohl by si probojovat cestu ven a utéct. Ona pro něj chtěla to nejlepší, ale on by neutekl, nenechal by ji zabít, aby sám mohl žít. Nikdy takový nebyl.

Upír se nepatrně posunul, napověděl tak dívce, kam se dívat. Nyní její a jeho pohled směřoval do černých stínů lesa.

Dívka byla ráda, že Edward poslal vlka pryč, alespoň on teď byl v bezpečí. Vždyť to byl jen patnáctiletý kluk, on neměl bojovat.

A pak, jakoby postavy z dívčiných nočních můr ožily; dvě tmavé postavy vykročily ze stínu a jim naproti. Na slunci zářily jako diamanty; rudýma očima pozorně vše sledovaly, aby jim nic neuniklo.

Na toho blonďatého chlapce se lidská dívka nedokázala skoro ani podívat. Byl mladý, mohlo mu být sotva osmnáct, možná ještě méně. A jeho oči, ty zářily tím nejjasnějším odstínem červené. Nedokázala to, protože její zrak upoutala ta druhá upírka, která stála pak kroků za ním. Jejich pohled se na okamžik střetl. Výraz v očích od lidské dívky byl vyděšený, naopak v očích upírky byla vidět jen a pouze čistá nenávist.

Victoria… Její rudé vlasy byly jasnější a ohnivější, než si je dívka pamatovala. Oči měla černé žízní, neusmívala se jako v dívčiných nočních můrách – rty měla pevně semknuté do tenké linky a držení jejího těla připomínalo kočkovitou šelmu, která čeká jen na signál, aby zaútočila.

Pohledem těkala mezi dívkou a upírem, který ji chránil. Ta její touha zabít ji, byla téměř hmatatelná. Upírka byla tak blízko svého cíle, téměř se nedokázala ovládnout. Měla jednoduchý plán, její společníka pošle k Edwardovi na smrt a pak ji zabije – jednoduché, ale účinné. Bude to rychlé, nenapravitelné ani upířím jedem.

Dívce zuřivě tlouklo srdce, všichni na tom místě to slyšeli.

Kdesi v dáli, daleko za černým lesem, se ozvalo vlčí zavití. Vlk byl pryč, proto nebyl způsob, jak tento zvuk přeložit.

Blonďatý společník Victorie se na ni po očku podíval, čekal na její příkaz. Dívka doufala, že Edward najde způsob, jak ho porazit. Upír ji připadal mladý nezkušený, přála si, aby byl v boji nešikovný.

O vteřinu později Victoria bradou ukázala k Edwardovi, a tak dala upírovi jasný rozkaz.

„Riley,“ oslovil ho tichým prosebným hlasem Edward. Blonďatý upír, Riley, ztuhnul a vykulil své rudé oči.

„Ona ti lže, Riley,“ pokračoval k němu. „Poslouchej mě. Ona ti lže, stejně jako lhala těm ostatním, kteří teď umírají tam na mýtině. Víš, že jim lhala, že tebe nutila, abys jim lhal. Vy jste nikdy neměli v úmyslu přijít jim na pomoc. Je opravdu tak těžké uvěřit, že lhala i tobě?“

Rilyemu po tváři přeběhl zmatený výraz.

Edward se posunul kousek stranou a on se mu přizpůsobil.

„Ona tě nemiluje, Riley.“ Upírův tichý hlas byl vábivý, skoro až hypnotizující.

„Nikdy tě nemilovala. Milovala někoho, kdo se jmenoval James. a ty jsi pro ni jen nástroj.“ Při vyslovení jména James Victoria vycenila zuby, ale její pohled zůstával na lidské dívce.

Riley k upírce vrhl nervózní pohled.

„Riley?“ řekl Edward a jeho pohled se opět soustředil jen a jen na něj.

„Ona ví, že tě zabiju, Riley. Ona chce, abys umřel, aby už nemusela nic předstírat. Ano – tys to pochopil, viď? Vyčetl jsi v jejích očích zdráhavost, tušil jsi falešnou notu v jejích slibech. Měl jsi pravdu. Nikdy tě nechtěla. Každý polibek, každý dotyk byla lež.“

Brovnovlasý upír se o pár centimetrů posunul blíže k Rilieymu a stále ho hypnotizoval očima. Blíže k němu, ale dál od dívky, kterou chránil.

Pohled upírky ustrnul na mezeře mezi nimi, trvalo by jí jen zlomek okamžiku jí zlomit vaz, jen hledala vhodný okamžik. Riley se opět přizpůsobil Edwardovi, ale tentokrát pomaleji.

„Nemusíš zemřít,“ opět pravil bronzovlasý upír; ujišťoval ho.

„Jsou i jiné způsoby, jak žít, než ten, který ti ukázala ona. Nejsou to jenom samé lži a krev, Riley. Můžeš hned teď odejít. Nemusíš zemřít pro její lži,“ dopověděl a posunul se o kousek dopředu a do strany. Mezi ním a dívkou byl nyní třiceti centimetrový odstup.

Victoria přenesla své těžiště dopředu na bříška prstů u nohou.

„Poslední šance, Riley,“ ozval se opět Edwardův tichý hlas. Riley začínal být zoufalý a už to bylo znát i na jeho obličeji; podíval se na upírku, o které si myslel, že je jeho družka, ale nyní o tom začínal pochybovat.

„To on je lhář, Riliey. Ty víš, že miluji jenom tebe,“ ujišťovala ho upírka. Když dívka uslyšela její hlas, pootevřela ústa údivem. Její hlas se ani z daleka nepodobal tomu, který by k ní seděl – silnému kočičímu vrčení. Spíše zněl jako hlas dítěte, takové cinkání. Bylo podivné, že opravdu patří jí.

Riley zaťal čelist a narovnal ramena. Jeho výraz byl čistý, žádné zmatení ani nedůvěra.

Napjal se ke skoku; chtěl zaútočit. Victoriino tělo se třáslo, byla připravená vyrazit, jen vyčkávala, až od dívky upír ještě o centimetr poodstoupí.

Ozvalo se silné zavrčení, které nepatřilo žádnému z upírů. Středem mýtiny proběhla šmouha barvy písku a srazila Rileyho k zemi.

„Ne!“ vykřikla upírka, ale jinak pro něj nehnula ani prstem.

V mezeře, která dělila rudovlasou upírku a lidskou dívku obrovský vlk trhal Rileyho na kusy. Čelistmi ho chytil za trup a odtáhl blíže k lesu, kde boj pokračoval. Byl vyrovnaný a ani jeden z nich neměl na vrch.

„Ne,“ zopakavala upírka, která Rileymu nevěnovala ani jediný pohled.

Edward a Victoria se začali pohybovat, zatím co dívka se tiskla ke skále. Nekroužili, protože on nemohl dovolit, aby se k jeho milované upírka přiblížila. Začala ustupovat zpátky, přesunovala se ze strany na stranu. Edward se každému jejímu pohybu přizpůsobil dříve, než ho vůbec provedla, měl výhodu – četl jí myšlenky a dopředu znal každý její pohyb. Victoria se proplétala mezi kameny a stromy, v duchu si připravovala plán na útěk. Instinkt přežití byl silnější než touha po pomstě.

„Nechoď, Victorie,“ zašeptal Edward stejným hypnotizujícím tónem jako před tím.

„Podobnou šanci už nedostaneš.“ Victoria na něj zavrčela…

„Utéct můžeš klidně později…“

A tak rozhovor pokračoval dál, ale oni nevěděli jedinou věc. Nebyli tam sami, někdo je celou dobu pozoroval. Na vrchu skály, která se nad nimi tyčila, se krčila drobná bytost. Nemohli ji cítit, ona neměla pach. Shlížela dolů, sledovala každý pohyb rudovlasé ženy; soustředila se jen a pouze na ni.

Byla velmi krásná a bledá, bledší než jakýkoli upír. Byla oděna v cárech bílé látky a dlouhé jemné sněhově bílé vlasy jí vlály ve větru, vzdáleně připomínaly oblak mlhy. Jako kočka seděla nahoře a své dlouhé prsty zarývala do kamene. Na okamžik zavřela své velké mandlové oči a poslouchala okolí; hlasy, které ji vábily za upírkou, slyšela její zoufalství a žal, to ji přivedlo až k ní. Věděla, že již dlouho neodolá, již brzy bude její. Otevřela své oči, které každému naháněly hrůzu, protože když je uviděl, viděl v nich svou smrt. Několikrát zamrkala a očima bez panenek se opět zaměřila na upírku.

Byl čas…

Postava se napřímila; její pohled nevyjadřoval žádné emoce, a poslouchajíc její žal udělala dlouhý skok do prázdna. Její skok, možná by se to dalo nazvat i pádem, byl nesmírně rychlý jako letící kulka, která nemine svůj cíl.

Tiše dopadla mezi Edwarda a Victorii. Narovnala se a jako duch se přesunula před Victorii, která ze sebe nedokázala vypravit ani hlásku, jen té postavě před sebe tiše hleděla do oči neschopná se pohnout... Dívka zvedla svou chladnou ruku a položila ji Victorii na tvář. Pak pootevřela ústa a promluvila.

„Vím, jak se cítíš. Cítím tvůj žal. Všechno bude dobré, brzy neucítíš vůbec nic,“ ozval se hlas, který jako by ani nebyl její. Byl příliš obyčejný na to, aby patřil někomu tak krásnému, jako je ona. Ovšem když ho bronzovlasý upír uslyšel, lehce sebou škubnul – on ho znal.

Bělovlasá dívka se naklonila k Victorii a u jejího ucha otevřela ústa, ze kterých vyšel nesnesitelný jekot. Jak Edward, tak i lidská dívka si k uším silně přitiskli ruce ve snaze tón utlumit, ale Victoria neudělala nic, než že vytřeštila bolesti oči.

V jejích očích se začaly tvořit drobné prasklinky, které se rozšiřovaly přes obličej na celé tělo. Začínalo jich být více a prohlubovaly se – bylo to jen tiché bolestivé praskání, které upírku zabíjelo… přes to však nebyla schopna pohybu. A pak se ozvalo poslední prasknutí, které přes vysoký tón mohla slyšet pouze bělovlasá bytost; tón utichl a ihned po té se tělo upírky rozsypalo na tisíce drobounkých kousků, vypadaly jako střepy. Letmo nad ním mávla rukou a střepy vzplanuly malým, sotva viditelným ohněm.

Osoba se od svého díla odvrátila a udělala několik kroků směrem k lesu, chystala se utéct, nechat se vábit žalem dalších… Ale v polovině osmého kroku se zastavila. Bronzovlasý upír jí byl povědomý. Zkoumavě otočila hlavu směrem k němu, pak natočila i zbytek těla.

Nemýlila se, znala ho. Už to bylo mnoho let. Jedním skokem překonala vzdálenost mezi nimi. Stála sotva metr od upíra, zpoza jehož ramena na ni ve strachu, ale zároveň zvědavě hleděla hnědovlasá dívka.

Bytost si mlčky prohlížela upíra a v jejím obličeji se střídalo hned několik emocí.

Zvědavost, nevěřícnost, zmatenost, překvapení a nenávist. Z koutku jejího oka vyklouzla uhlově černá slza.

Má cenu pokračovat?

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I thought you are angel - 1. kapitola: