Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I tak to mohlo dopadnout 44. díl

15.09.2010 (09:00) • Wickies • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1631×

44. kapitola

„Bello, okamžitě vylez z postele nebo tě tam odnesu,“ vyhrožoval jsem Belle. Pořád se mi ještě mstila za návštěvu její matky.

Cestou z ostrova jsme letěli jiným letadlem než ostatní. Chtěl jsem Bellu překvapit, že navštívíme Renée, ale ona mým nápadem až tak nadšená nebyla. Došlo jí to až před domem, ze kterého vyběhla Renée. Bella v tu chvíli hrozně zbledla a zpražila mě výhružným pohledem. Renée si vůbec neuvědomila, co jí Bella oznamuje, až když jí konečně ukázala své bříško, tak jí to došlo. Zprvu moc nadšená nebyla, že bude babičkou, ale nakonec radost měla. Bella byla naštvaná až domů a je naštvaná ještě pořád.

„Nikam nejdu. Nic mi není, až budu rodit, tak půjdu. To bude stačit,“ bručela do polštáře Bella.

„Co jste včera s tím Jacobem dělali, že tě nejde probudit. Raději tě budu nechávat s Alici, když pojedu na lov.“

„Kdyby si mě vzal sebou, tak by mě nikdo hlídat nemusel.“ Protočil jsem očima a vzal jsem Bellu do náruče. Zase jsem měl o ni strach. Sice jedla, ale vůbec nepřibírala.

Donesl jsem ji dolů, kde ji čekala Sue s oblečením.

„Dobře, dobře. Půjdu, ale nechci, abys šel se mnou. Sue, půjdeš se mnou?“

Bella

Věděla jsem, že mě Sue neodmítne. Nechtěla jsem, aby šel se mnou Edward, protože jsem byla ještě stále naštvaná. Neměla jsem v plánu říkat Renée, že jsem těhotná. Třeba jednou by se dozvěděla, ale ne teď.

V nemocnici už Carlisle na mě čekal a hned mi huboval, že jsem měla dorazit už včera. Cestou jsem si v automatu koupila pět čokoládových tyčinek a se vztyčenou hlavou jsem procházela nemocniční chodbou. Sue se mi smála, že jsem jako otesánek a za chvíli, že sním i tátu a mámu a celou chalupu.

„Bello, děláš mi starosti. Tvoje váha jde dolu a děti pořád nepřibírají. Tak mě napadlo, že když je tady Sue, tak bych se jí mohl zeptat, jestli třeba u vlkodlaků tohle není normální. Souhlasíš, Bello?“

„Hmm, asi jo,“ souhlasila jsem. Musela jsem. Byla jsem rozhodnutá, že dneska řeknu Carlisleovi pravdu.

„Sue, chtěl jsem se zeptat, jestli bys mi trochu nepomohla. Ty už máš zkušenosti s vlkodlaky. Jak probíhalo tvé těhotenství?“ zeptal se Carlisle a čekal.

Sue se podívala na mě a čekala, jestli jí dám nějaké znamení, co říct.

„Je na čase říct pravdu,“ začala jsem mluvit sama.

„Nerozumím ti, Bello,“ nechápavě kroutil hlavou Carlisle.

„Ty děti jsou Edwarda. Než mě odsoudíš, že jsem to neřekla dřív, tak zvaž to, že nám to zachránilo život před Volterrou. Nedokážu si představit, že budu bez Jacoba, i když miluji Edwarda.“

„Ale jak je to možné? Tomu nemohu uvěřit. Sue, tys to věděla?“

„Vyprávěla jsem Belle, jaké historky kolují v našem kmeni. Nikdy jsem se s tím nesetkala, ale taky jsem neznala žádné upíry až vás. Jedna legenda o tom vypráví, ale nikdy neměla žádný konec. Těhotenství bylo přerušeno šamany. Jestli, Carlisle, pomůže aspoň něco z mého těhotenství, tak prosím. Už jsem to vyprávěla Belle. Celkově probíhá všechno normálně až na to, že dítě s vlčím genem je plně vyvinuto už ve třicátém týdnu. Tak si myslím, že Bellino by mohlo trvat o těch deset týdnů déle. Víc toho nevím,“ domluvila Sue.

Carlisle seděl zamyšlený za svým stolem. Dělal si poznámky do mé karty, ale pochybuji, že by tam poznamenal - otcem je upír.

„Já budu opravdu děda?“ zeptal se Carlisle. Se Sue jsme se obě usmály a přikývly.

„Není tady někde k jídlu to zelené želé, co se podává pacientům v nemocnici?“ zeptala jsem se.

„Určitě, ale proč?“ zeptal se Carlisle.

„Protože mám na něho hroznou chuť. Něco tady krásně voní,“ řekla jsem a jako pes jsem čichala kolem sebe.

„Bello, to je krev. Vedle dělají odběry. Že by děti chtěly krev?“ zeptal se spíš sám sebe.

I kdyby krev chtěly, nebylo by se čemu divit. Přece jen to jsou poloviční upíři.

„Bello, počkej tady. Mám nápad,“ oznámil mi Carlisle.

„Carlisle, a to želé?“

Usmál se a odešel. Po chvilce přišla sestra a donesla mi plný tác zeleného želé. Sledovala mě jako blázna, že to chci jíst dobrovolně, ale já prostě měla na to chuť. Carlisleovi to trvalo trochu déle, ale když dorazil, tak mě překvapil ještě víc.

Nesl sebou pytlík s krví. Sue se trochu zhrozila, ale mě to ani nepolekalo. Když jsem ji ucítila, nemohla jsem odolat.

„Bello, máš na to chuť?“ zeptal se mě Carlisle.

„Hroznou,“ opověděla jsem nadšeně.

„Sue, pokud se ti to hnusí, tak jdi na chodbu. Dám to Belle okusit,“ řekl s upřímností Carlsile. Nevím, jestli Sue měla pocit, že to bude tak hrozný pohled nebo by se jí udělalo špatně, ale odešla.

Carlisle otevřel ten pytlík a přelil polovinu obsahu do hrnku. Podal mi ho a čekal, co budu dělat. Přičichla jsem si k tomu a normálně by se mi zvedl žaludek, ale teď mi to vonělo. Napila jsem se a překvapivě mi to opravdu chutnalo. Vypila jsem celý obsah a chtěla další, ale Carlisle řekl, že mi další nedá, protože jsem člověk.

Měl radost, že konečně přišel na to, co potřebuji. Domluvili jsme se, že zatím budeme mít tajemství a nikomu neřekneme, na co jsme přišli. Sue si ze mě dělala srandu, že Edwardovi bude podezřelé, že od teď budu chodit na kontroly i dvakrát týdně, dobrovolně a hlavně sama.

„Jak jste se měli?“ zeptal se Edward mě a mého břicha.

„Úžasně. Carlisle mi sehnal zelené želé,“ chlubila jsem se, ale ve skutečnosti jsem spíš měla na mysli krev.

***

Po dlouhé době jsem vyrazila s Alicí na nákupy. Přidala se k nám i Rosalie. Čekala jsem, že budu trpět v obchodech s těhotenským zbožím, ale Alice mě překvapila.

„Je na čase zařídit pokoj dětem. Bello, opravdu se nechceš nastěhovat k nám? Je tam víc místa,“ žadonila Alice.

„Ale zapomeň na to, že tam bude chodit ten čokl,“ dodala Rosalie.

Už dávno jsem přemýšlela, že se budu muset odstěhovat. První důvod bylo málo místa a druhý, že nikdo neví, co budou ti malí upírci zač.

„Alice, přemýšlela jsem nad tím. Ale chtěla bych to jako překvapení.“

„Já umím tajemství udržet. A kdy jsi myslela, že se nastěhuješ?“ vyzvídala Alice.

„Na vánoce. Zatím můžeš říct, že zařizuješ pokoj, abychom mohli jezdit na návštěvy.“

Prvně jsem se nákupů bála, ale když mě nechaly v čínské restauraci a samy šly nakupovat, hned jsem byla spokojena. Objednala jsem si takovou hromadu jídla, že i kuchař se přišel podívat pro koho to je. Přišla jsem na to, že k těhotné jsou všichni ochotnější. Škoda, že nechodím na vysokou, mohla jsem mít výhody u zkoušek. Usmála jsem se nad svými nápady.

Čekala mě další návštěva u lékaře. Všichni až na Sue koukali, co se to stalo, že jdu dobrovolně a ráda. Rychle jsem už chtěla mít za sebou měření a vážení, jen abych se mohla napít krve. Carlisle byl připravený a už měl pro mě nachystaný hrnek.

„Tak, Bello, myslím, že jsme na to přišli. Opravdu rostou, ale moc se mi nelíbí to pití krve. Příště ti donesu zvířecí. Co na to říkáš?“ zeptal se mě Carlisle.

„Ta lidská je dobrá. Ale asi to bude lepší. Tak zase příště.“

Autor: Wickies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I tak to mohlo dopadnout 44. díl: