Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I tak to mohlo dopadnout 37. díl

06.05.2010 (10:00) • Wickies • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1799×

37. kapitola

Jacob

Ještě pořád se nemůžu vzpamatovat z toho šoku, co mi způsobil vzkaz od Belly. Jen tak jednoduše si řekne, že čeká moje dítě a pak odjede. Celý víkend jsem byl u ní doma a čekal. Sue to bylo divné a pořád mě vyháněla, ale nakonec to vzdala a nechala mě u Setha v pokoji. Sotva se Bella vrátila z letiště, otevřela dveře a hned jsem to na ní vybalil. Asi to bylo moc rychle, protože omdlela. Ani jsem nevěděl jak jí mám pomoct. Přemýšlel jsem, že počkám, až se probudí a budu jí přesvědčovat, ať to dá pryč. Doufal jsem, že její stav je vážnější a o to dítě přijde. Byly to odporné myšlenky, ale přisuzoval jsem je té situaci. Kdyby tam nebyl ten myšlenkový šťoural, tak bych Bellu možná i přesvědčil, ale nakonec on přesvědčil mě.

Prosil, ať si promluvím s Bellou. Hodně mu na tom záleželo. Nechtěl, aby to dítě dala pryč. On si vždycky přál, aby měla normální lidský život, jako třeba dítě.

Dva dny jsem nedělal nic jiného, než vzpomínal na naše společné chvíle. Byly to pěkné vzpomínky. Ale v každé vzpomínce jsem si taky vybavil, že jsem dával pozor. Další možnost, že to dítě je Edwarda jsem nepřekousl, protože upíři děti nemají. Za třetí, že by měla Bella někoho dalšího. A třetí možnost je úplně nemožná.

Bellu odvezli do nemocnice, ale tam jsem nejel. Ten její přítelíček mi sliboval, že se o ně postará. Věřil jsem mu ani nevím proč, ale věřil.

Sedím se svým tátou u televize a rozhoduji se, jestli mu to říct nebo ne. Je to průšvih a já musím nést svou část viny.

„Tati, mám menší problém,“ začal jsem pomalu.

„Čekal jsem, že se to jednou stane. Tak která to je?“ zeptal se bez náznaku překvapení.

„No dovol. To mi věříš tak málo? To jsi můj otec?“ odpověděl jsem otázkou.

„Jacobe, ty nemáš jiné problémy než s holkami. Tak která to je?“

„Bella,“ hlesl jsem. Docela blbě se mi o tom mluvilo.

„Jsi vůbec normální? To neumíš dávat pozor. Na co si přitom myslel?“ přímo po mě řval.

„Já si myslím, že jsem v tu chvíli moc nemyslel. Stejně si myslím, že to není moje. Musela by být těhotná už dávno a není na ní nic vidět,“ bránil jsem se.

„A to ti nedošlo, že když nejsi ty úplně normální, že ani to dítě nemusí být normální?“

Z této debaty, kdy já se bráním a on útočí, jsme byli vyrušeni klepáním na dveře. Dotyčný ani nečekal na pozvání a vtrhnul dovnitř.

„Jacobe Blacku, připrav se na smrt,“ řval pro změnu na mě Charlie.

„Charlie, to je překvapení,“ snažil jsem se odlehčit situaci. Z Charlieho jsem strach neměl, ale spíš by mě mrzelo, kdyby se přestal kamarádit s tátou. Byl to jeho poslední kamarád.

„Pro mě bylo taky překvapení, když jsem se dozvěděl, že ses opovážil mít něco s mou dcerou. A já ti ji tady ještě posílal. Na co si myslel, ty pitomče?“ prskal kolem sebe vzteky. Pomalu jsem před ním couval za vysoké křeslo, kde seděl táta a použil ho jako štít.

„Tohle už tady bylo,“ řekl jsem směrem k mému otci.

„No tak na co?“ řval z plných plic.

„Na nic. Vůbec na nic. Ty snad při tom myslíš, Charlie?“ vmetl jsem mu do tváře. Začínal jsem mít právě dost toho, jak po mě všichni jen řvou. Proč taky někdo neřve po té pijavici. Nebo někdo taky nedá kázání Belle. Ještě že se už umím ovládat natolik, že se neměním na počkání, jinak by tady měli v obýváku hodně těsno.

„Charlie, já nevím, jak se to mohlo stát,“ vysvětloval jsem mu. Zvedl jsem hlavu a podíval se do jeho tváře, která měla výraz: mluv, si kolik chceš, já mám svou pravdu.

„Fajn, vím moc dobře, jak se to mohlo stát, ale co když to byl Edward? To tě nenapadlo?“

„Napadlo. Samozřejmě dřív než ty. On je neplodný nebo tak něco. Říkal to jeho otec.“

Jistě, pán si umí zařídit alibi. To jsem mohl čekat, že to hodí na mě.

„Já bych mu až tak nevěřil,“ procedil jsem skrz zuby. Charlie se začal bavit s tátou a mě už nepotřebovali. Zaběhnul jsem k lesu, tam se proměnil a běžel si pročistit hlavu.

Když jsem se vrátil, bylo už pozdě večer a Charlie už byl pryč. Táta mi řekl, že to dobře dopadlo a na vnouče se těší.

Edward

Seděl jsem s celou svou rodinou doma a pořád dokola jsme diskutovali o Belle. Zvažovali jsme všechny možnosti. Připustil jsem na malý okamžik, že opravdu budu otec. Byla to pro mě krásná představa. Nikdy jsem si nic podobného ani nepředstavoval.

„Edwarde, pokusíš se Bellu přesvědčit, aby se k nám nastěhovala?“ zeptala se mě Esme.

„Ještě jsem neměl čas nad tím přemýšlet.“

„Myslíš, že by to mohlo být nebezpečné?“ zeptala se Rosalie.

„Nevím. Musím připustit, že opravdu nevím. Copak víme, jak budeme reagovat na vlkodlačí děti?“ připustil jsem svou beznaděj.

„Co když to jsou opravdu tvoje děti? Jak to poznáme? Podle toho jestli budou běhat na čtyřech nebo budou pít krev?“ zeptal se Emmett. Všichni jsme se na něho otočili a já chtěl po něm skočit, ale měl tak trochu pravdu.

Rosalie, přemýšlela nad tím, jak mohou mít upíři děti. Alice se snažila v budoucnosti najít, něco co by nám napovědělo čí ty děti jsou, ale bezvýsledně. Po chvilce to vzdala a věnovala se představě dětského pokojíku.

Nechtěl jsem tady více zůstat a šel jsem na lov. Seděl jsem na skále, když za mnou přišel Carlisle.

„Dlužím ti omluvu,“ promluvil na mě.

„Za co?“ zeptal jsem se.

„Že jsem ti to neřekl dřív. Bella se ti to bála říct, protože měla strach, že jí opustíš.“

„Proč bych to dělal?“

„Už jednou jsi to udělal,“ připomenul mi. Jsem hlupák, že jsem si myslel, že už mi věří. Pořád má ke mně takovou nedůvěru. Nebo se spíš bála kvůli tomu, že neví čí to je.

„Carlisle, poraď mi, jak se mám zachovat?“

„Myslím, že jsi se, zachoval správně. Hned když jsem to zjistil, tak jsem jí ujistil, že všichni rádi pomůžeme. Edwarde, ona vážně uvažovala o potratu. Vůbec ti to nechtěla říct. Stále asi není její důvěra v tebe dost velká,“ domluvil, ale na mě se nepodíval.

„Asi jsem ti to neměl vykládat. Omlouvám se. Zítra jí můžeš odvést domů,“ omluvil se mi, ale vůbec neměl za co. Zvedl se a odešel.

Seděl jsem tam až do ráno a pořád si představoval, jaké to bude. Jak bude vypadat Bella za pár měsíců, jaké ty děti budou. Co nás pak ještě potká. Raději jsem toho nechal a běžel domů. Chtěl jsem už být u ní.

V nemocnici mě opět pronásledovala jedna sestřička, ale dneska jsem měl velmi dobrou výmluvu.

„Sestřičko, mohu vás požádat o jednu maličkost?“ cukroval jsem a ona se rozplývala. Její myšlenky byly přímo nechutné.

„O cokoli,“ odpověděla tiše a podle její mysli jsem právě jí chtěl požádat o ruku.

„Dovezte na pokoj mé snoubenky vozík. Má rizikové těhotenství a nechci, aby šla do auta sama. Na rukou jí přece neponesu, to by vypadalo hloupě, ne?“ zeptal jsem se hloupě a mrknul na ní. Kdyby mohla pouštět páru tak by vypadala jako parní lokomotiva. Měl jsem ohromnou radost, že jsem jí naštval. A budu mít klid pro příště.

„Dobré ráno, lásko,“ pozdravil jsem Bellu.

„Dobré,“ odpověděla mi s úsměvem.

„Jak to, že jsi ještě v posteli? Ty nechceš domů?“ domluvil jsem a Bella vystřelila z postele. Chytil jsem jí a posadil zpátky na postel.

„Nemůžeš tak vyvádět. Musíš být opatrná.“

„Jasně, ještě před týdnem ti to bylo jedno, jestli běhám nebo ne,“ rozčilovala se.

„Protože jsem to nevěděl. Už to vím, takže konec běhání,“ rozkázal jsem jí, ale s úsměvem.

Dovezl jsem jí domů a uložil do postele. Zpražila mě škaredým pohledem, ale nic nenamítala, protože to dostala příkazem od Carlislea. Zítra může do školy, ale musí se šetřit.

„Jak je, Bello?“ ozvalo se v okně. Slyšel jsem ho už od lesa, ale co můžu dělat. Pokud je hodný tak ho tady budu muset trpět.

Autor: Wickies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I tak to mohlo dopadnout 37. díl: