Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I tak to mohlo dopadnout 34. díl

21.04.2010 (19:15) • Wickies • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1942×

34. kapitola

Ve škole jsem samozřejmě narazila na Jassicu. Snažila jsem se jí vysvětlit, jak to s Jacobem je. O otisku jsem jí zrovna neřekla, ale i tak mě nejspíš pochopila. Nakonec mi prozradila, že někoho má a už za Jacobem nepojede. Na oplátku jsem jí prozradila, proč nepůjdu v pátek do školy. Ráno letíme s Edwardem do Anglie.

Své druhé tajemství jsem si nechala pro sebe. Teda zatím to vím jen já a Carlisle, ale je mi jasné, že to už dlouho neutajím. Jediné co mi v tom pomáhá, že nemám třeba ranní nevolnosti. Bohužel jsem si všimla, že i když jsem na začátku, tak už mám malou podprsenku. To na oplátku nahrává Alici. Zítra s ní musím nakupovat. Od té doby, co nevidí mojí budoucnost, není schopná nakupovat sama, aby viděla, jak v tom budu vypadat.

„Edwarde, pojedeš s námi?“ zeptala jsem se. Zrovna jsme seděli v jídelně a já se cpala stejně jako Seth.

„Alice mi to zakázala, ale večer přijdu. Budu se těšit,“ řekl sladce.

Na konci vyučování jsme se na parkovišti rozloučili a já nasedla do auta k Alici.

„Bello, potřebuješ něco určitého? Nebo to vezmu podle svého plánu?“ zeptala se mě.

„Potřebuji spodní prádlo.“

„To je Edward takový divoch?“ mrkla na mě. Neodpověděla jsem a nechala ji přitom. Je pravda, že pár kousků roztrhnul.

Dojely jsme do nákupního centra a rovnou jely výtahem do druhého patra. Alice mi sdělila, že v Londýně půjdeme na divadla a musím si pořídit večerní šaty. Z toho jsem moc nadšená nebyla. Procházely jsme se kolem obchodu s dětským oblečením a já se zastavila. Stála jsem a koukala do výlohy. Jako omámená jsem pozorovala co všechno takové dítě potřebuje. Oblečení bylo doslova titěrné, ale strašně nádherné.

„Bello, neříkej mi, že jsi zatoužila po dítěti,“ drcla do mě Alice, aby mě probrala.

„Cože? Promiň, zamyslela jsem se,“ omlouvala jsem se. Snad ji nic nenapadlo.

Pokračovaly jsme v chůzi až jsme došly k obchůdku se spodním prádlem. Kupodivu jsme tam strávily jen dvacet minut a bylo nakoupeno. Při výběru šatů už to tak rychlé nebylo. Zabralo nám to celou hodinu. Sice dlouho času, ale výsledek stál zato.

Bála jsem se šatů, které těsně přiléhaly, protože jsem měla strach, aby Edward něco nepoznal. Sice podle všeho by si myslel, že jsem přibrala, ale i tak. Nakonec jsem zvolila šaty vypasované přes prsa a s dlouho šifonovou sukní. Byly tmavě modré a lehce se leskly. Musela jsem uznat, že byly krásné.

Večer jsem doma čekala na Edwarda, ale moc dlouho, protože jsem usnula. Jen jsem ve spánku cítila, jak se ke mně přitulil.

Ve středu jsem musela nenápadně Edwardovi sdělit, že jdu opět za Carlislem. Už teď jsem věděla, že to bude zase problém.

„Edwarde, dneska jdu zase na kontrolu.“

„Zase? Bello, děje se něco vážného? Mám tě doprovodit?“ dělal si starosti.

„Neděje se nic vážného. Edwarde, nechci, abys se mnou chodil. Jsem nemocná, ale není to nic vážného. Slibuji, že ti to řeknu,“ vykrucovala jsem se, jak to jen šlo. Moc dobře nechápu, jak jsem mohla říct takovou hloupost, že jsem nemocná, ale zabralo to.

Po škole jsem jela rovnou do nemocnice a šla za Carlislem. Říkal, že mě bude čekat. Zaklepala jsem, ale nic. Čekala jsem na chodbě. Blížila se ke mně sestřička.

„Slečna Swan?“ Kývla jsem na souhlas.

„Pan doktor Cullen vám vzkazuje, že vás čeká v ordinaci, jako posledně,“ sdělila mi a zase odešla. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla.

„Bello,“ volal na mě Carlisle.

„Tak jsem tady,“ řekla jsem nesměle. Zase jsem měla ten nepříjemný pocit.

„Jak se cítíš?“ zeptal se a ukázal na židli, abych se posadila.

„Dobře.“

„To je dobře. Jdi si odložit a pak se polož na lehátko.“

Tak zase se musím svlékat. Tenhle druh vyšetření je snad nejhorší. Ne, myslím, že ne. Jsou i podstatně horší. A obvykle se jedná o hadičky různých průměrů, které se zavádějí do různých otvorů. Proboha nad čím to tu přemýšlím? Tak rychle, ať to mám za sebou.

„Tak se obleč a sepíšeme to.“ Oblečená jsem byla podstatně rychleji než svlečená.

„Bello, už jsi to řekla Jacobovi?“ zeptal se mě podezřívavě a právem.

„Neřekla. Chtěla jsem, ale nebyla příležitost. Celý týden jsem nedělala nic jiného, než jsem počítala a vzpomínala kdy jsem měla s Jakem, však víš,“ odmlčela jsem se, protože se mi o tom hloupě mluvilo. Carlisle kývl, že rozumí.

„Jenže jsem na nic nepřišla. Vždycky jsme se chránili. S Edwardem nás to ani nenapadlo. Proč taky, že? A navíc jsme měli tak málo příležitostí, že bych musela být těhotná už od února,“ dořekla jsem své úvahy.

„Bello, něco se mi na tom plodu nezdá. Je to sice týden od posledního ultrazvuku, ale vůbec se nezvětšilo, jak by mělo,“ řekl velice zamyšleně.

„Carlisle, čeká nás s Edwardem víkend v Londýně. Je bezpečné létat? V tomhle stavu, když ani nevíš, jestli je živé?“ starostlivě jsem se zeptala.

„Takže to mám chápat, že už ses rozhodla?“

„Ano, to dítě si nechám. Ikdyž si myslím, že mě Edward opustí, ale je to přece jen nový život a já nejsem vrah.“ Chvíli mě tiše pozoroval, ale pak se na mě usmál.

„Bello, jsem velice rád, že jsi se tak rozhodla. Nemohu mluvit za Edwarda, ale pochybuji, že by tě v téhle situaci opustil. Nezapomeň, kdo ho vychoval,“ lehce si polichotil na svůj účet.

Rozloučili jsme se a já odjela domů.

V kuchyni jsem vzala telefon a vytočila číslo Jakova mobilu. Ani jednou se neozval signál vyzvánění, ale rovnou se zapnula hlasová schránka.

„Jacobe, chtěla jsem ti to říct o víkendu, ale nebyla příležitost. Čekám dítě a podle všeho tvoje. Jo a nechám si ho. V pátek letím do Londýna, tak se ozvi. Ahoj, Bella,“ ukončila jsem svůj monolog na záznamník.

Autor: Wickies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I tak to mohlo dopadnout 34. díl: