Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I tak to mohlo dopadnout 15. díl

29.01.2010 (07:30) • Wickies • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1959×

15.kapitola

Bella

Seděla jsem u stolu sama s nohou na židli. Nepřipadala jsem si sama, protože se pořád u mě někdo střídal.

„Bell, tady máš ještě drink a jestli ti to nebude vadit tak si půjdeme zatančit, tuhle písničku přímo zbožňujeme.“ Holky se chichotaly a já jen kývla, že to tu sama na chvíli vydržím.

Najednou mi někdo zakryl oči dlaněmi. Hrozně jsem se lekla. Hlavně toho, jak byly ty ruce studené. Chytla jsem ty dlaně a stáhla si je z obličeje.

„Ahoj Bello!“

„Alice! Co tady děláš?!“ vyprskla jsem na ní. Než mi stačila odpovědět, tak nás přerušil někdo jiný.

„Bello! Jsem tak hrozně rád, že tě vidím.“ A už na mě visel taky. Emmett. Kdo jiný.

„Fajn, už jste mě přivítali, tak už ze mě můžete slézt.“ Snažila jsem se dostat z jejich spárů.

Konečně mě pustili. Nevěděla jsem co mám vlastně dělat. Jestli jsem ráda, že je vidím nebo ne. To, že jsou tady znamenalo, že tady může být i Edward.

„Bello, koukám, že u tebe vše při starém. Teď je to zase noha.“ Kroutil hlavou, jako by tomu nevěřil.

„To nebylo tak úplně mou vinou.“ Začínala jsem být vytočená. Oni si prostě jen tak přijdou a budou si zase hrát na nejlepší kamarády?

„A čí? Slyšel jsem, že ty teď kamarádíš s těmi psisky z rezervace.“

„Tak takhle jim říkat nebudeš. Jen diky nim jsem ještě naživu.“ Koukali na mě, ale nevěděli co říct.

„No, já si raději odskočím.“ Snažila jsem se postavit, ale bránil  mi v tom Emmett.

„Nechceš pomoci? Nebo ten pes, co s tebou chodí, přiběhne na zapískání?“ Přišlo mu to velice vtipné, ale mě ne. Už jsem byla vážně naštvaná.

„Emmette, můžeš být klidný my spolu nechodíme, jen spolu kamarádíme.“ Neviděla jsem důvod jim to vysvětlovat.

„A vůbec, kde se bere tolik zájmu o mou osobu? Když jste mě opustili, tak si na mě ani jeden z vás nevzpomněl. Nechte mě na pokoji.“ Vydala jsem se k záchodům. Nešli za mnou. Asi nevěděli co mi říct.

Než jsem stihla dojít na záchod odchytil mě Mike.

„Ahoj Bello! Slíbila jsi mi tanec a teď utíkáš?“ Zase na mě cenil zuby. Asi si připadal hezký. Měla jsem tak špatnou náladu, že normálně bych byla milá. Ale dneska ne.

„Sice slíbila. Ale sliby se nemusí plnit.“ Sprostě jsem ho odbyla  a pokračovala v cestě.

V malé chodbičce vedoucí k záchodům jsem uviděla dvě osoby. Bylo vidět, že jim nechybí moc, aby si to tady rozdali. Ta žárovka v mé hlavě, co se rozsvítila, mi dala jasně najevo, kdo to je. Edward s nějakou holkou. Nejspíš mě slyšeli. Najednou se od ní odtrhl. Hned jsem poznala, že je upírka. Byla krásná, jako ostatní.

„Bello.“ To je jako všechno? To mi nemá co říct?

„Ahoj.“ Taky jsem mohla ze sebe dostat něco chytlavějšího. Zmizela jsem, jako pára nad hrncem na záchod a snažila se rozdýchat to setkání.

Skoro půl hodiny jsem byla zavřená na záchodě a přemýšlela jestli mám vyjít nebo ne. Pak jsem usoudila, že se tomu stejně nevyhnu a vyšla jsem ven. Samozřejmě, že tam stál a čekal na mě.

„Bello, můžeme si promluvit?“

Po těch lovech co řekl, jsem necítila bolest v srdci, ale zlost a nenávist. Nenáviděla jsem ho za to, že mě opustil.

„Co máš na srdci? Šelest to ve tvém případě nebude.“ Rozhlídla jsem se kolem sebe, tak aby si toho všiml.

„Koukám, že tě přítelkyně opustila.“ Dodala jsem a dala si záležet, aby to vyznělo ironicky.

„Bello dáš mi šanci ti to vysvětlit?“

„Já nevím co mi chceš vysvětlovat. To proč si mě přestal milovat? Nebo, že jsi mě nikdy nemiloval? Nebo jestli myslíš svou přítelkyni, tak do toho mi nic není.“ Otočila jsem se a vydala se k odchodu. Usoudila jsem, že tady nemám co dělat a vydala se na cestu domů.

Sotva jsem vyšla ze dveří, už byl vedle mě Edward. Chytil mě za ruku a zastavil.

„Mohla by jsi mi věnovat pár minut a poslechnout si co ti chci říct? Prosím, potřebuji abys to věděla.“

Opřela jsem se o zídku u které jsem stála. Ruce jsem si složila na prsou a se znuděným výrazem jsem čekala co mi chce. Ve skutečnosti jsem hořela zvědavostí. Byla jsem napnutá, jako struna.

„Bello, celou dobu si nadávám jaký jsem hlupák, že jsem tě opustil. Stále tě miluji. Strašně moc bych si přál abys mi odpustila, ale to bych chtěl příliš.“ Vypadal, že to myslí vážně, ale copak mu ještě můžu věřit?

„To by si chtěl opravdu hodně. Konečně jsem se naučila žít tak, abych lidem odpovídala na jejich otázky, abych se najedla a nevyzvracela to, teď dokážu spát a nekřičím na celé město. A teď si tady klidně stojíš a tvrdíš, že mě miluješ? Já ti to nevěřím. Promiň.“ Z ničeho nic padl na kolena.

„Bello, já netušil, jak ti ublížím. Chtěl jsem tě chránit. Myslel jsem si, že tak je to správné. Jen mi dej naději. Řekni mi, že mám alespoň malinkou šanci. Budu o tebe bojovat. Ale pokud už máš někoho jiného, tak mi to řekni.“ Lidi po nás koukali, jako po bláznech. Mělo mi dojít, že někdo pomyslí na mě a na Jakoba, když uvidí Edwarda.

„Přestaň tady hrát divadlo. Postav se prosím.“ Podala jsem mu ruku. Chytil mi jí a mnou projel malý elektrický šok, jako vždycky předtím. Byla jsem přesně tam kde předtím. Už zase jsem si nedokázala představit svůj život bez něho. Ale teď jsem byla silnější a nedala jsem na sobě hned všechno znát.

„Edwarde já se nemůžu k tobě jen tak vrátit. Prostě to nejde.“ Hlas se mi zlomil ze strachu. Ze strachu, že ho pak zase ztratím. Teď tady byl Jacob, který mě podržel a dostal z nejhoršího. Nebo to taky byl strach z táty, který mě chtěl poslat pryč. Ale co když tu pak nebude ani táta ani Jacob. Co když si pak řeknou, že když jsem byla tak hloupá a znovu mu naletěla, ať si pomůžu sama.

Jacob mi ukázal něco, co mi dokázalo přivodit živé představy Edwarda. Kdyby nebylo jeho, nikdy bych se nedozvěděla co se mnou sex dokáže. Jen přitom jsem si dokázala představit Edwarda tak živě.

„Tak mi dej jen tu šanci. Malý náznak naděje. O nic víc tě nežádám. Dám ti všechno co budeš chtít.“ Té nabídky jsem využila a hned mu připomněla můj jediný požadavek.

„Tak mě proměn. Konečně si budeme rovni. Nebo mi budeš jen tvrdit jak mě miluješ a když budu chtít něco víc tak mě budeš jen odmítat?“ Tuhle otázku jsem si nemohla odpustit.

„Takže můžu doufat, že mi jednou odpustíš?“ Zvedl jedno obočí a na mou otázku mi odpověděl otázkou. Schválně vynechal odpověď.

„Edwarde nech toho. Budeme kamarádi. Stejně se ve škole budeme vídat, tak ať nechodíme kolem sebe jako cizí. Nemůžu ti víc dát.“

Lhala jsem sama sobě, chtěla jsem mu dát úplně všechno na světě. Kdyby mě teď požádal o ruku, tak souhlasím a sama objednám letenky do Vegas, ať jsme svoji co nejdříve. Naštěstí jsem měla pevnou vůli a hrdě se zdviženou hlavou jsem se otočila a šla pryč.

Až na cestě mi došlo, že jsem tady zůstala sama a musím pěšky.

„Sakra,“ ulevila jsem si pro sebe. Vyšla jsem cestou, která se mi moc nezamlouvala, protože vedla lesem, ale byla nejkratší. Najednou vedle mě zastavilo auto.

Od příštího týdne budou kapitoly přibývat pomaleji. Začíná mi škola a v práci toho taky přibývá.  Ale budu mít počitač v pořádku tak se nebudu hádat s chlapem o noťas. A děkuji všem co tuhle povíddku čtou a zanechají komentík.

Autor: Wickies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I tak to mohlo dopadnout 15. díl: