Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I sny se někdy plní... 4. kapitolka

01.08.2010 (13:30) • Amicale • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1336×

I sny se někdy plní… 4. kapitolka

Anička

A jsme v řiti, pomyslela jsem si.

„Všechno?“ zavrčel.

„Ahoj Edwarde,“ pípla Bella. Otočil se na ni a na rtech vykouzlil opravdu nádherný úsměv.

„Ahoj, lásko,“ řekl a políbil ji letmo na ústa. To bohužel neodvedlo takovou pozornost od nás. Otočil se zpět na nás. Ještě než stihl něco říct, skočila mu do řeči Bella.

„Edwarde, holky ode mě chtěly pomoct.“

„Jakou pomoc?“ zeptal se. Bella pokrčila rameny a Edward se opět otočil na nás.

„Potřebujeme se nějak dostat domů,“ řekla Katka.

Edward chvíli přemýšlel. „Půjdete s námi, nevadí?“ zamračil se na nás. Vadí, chtěla jsem křičet.

„Ale… my jsme tím všechno… jako… nemyslely… všechno… jako, že všechno… jako, že jste… jako… upíři,“ vypadlo ze mě. Edward, který byl už u dveří, byl v tu ránu u mě. Jeho oči byly černé jako uhel a Katka na mě zírala pohledem typu: Ty jsi snad úplně blbá!

„Ups…,“ zašeptala jsem.

„To je až moc velké ups,“ řekl, téměř zašeptal, Edward a pokynul nám, ať jdeme za ním. Katka svěsila hlavu a šla ven, ale mě se to jako dobrý nápad moc nezdálo.

„No…“ začala jsem. Všichni se na mě podívali a Katka zakoulela očima. „Neobešlo by se to i bez toho?“ couvala jsem.

„Ne neobešlo,“ zavrčel Edward. Trošku jsem sebou trhla při tom zvuku.

„No tak jo no,“ zamumlala jsem. Tak doufám, že nás nesežerou, pomyslela jsem si a byla ráda, že Edward neumí česky. Prudce se na mě otočil a já se na něj, možná až moc přeslazeně, usmála. Ne, nejsem team Edward. Zvlášť když ho mám před sebou a je trošku naštvanější. Před domem stálo nablýskané černé Volvo.

Jako v knize, pomyslela jsem si. Edward se podíval nejprve na mě, pak na Katku a nakonec jen zakroutil hlavou. Bella nastoupila dopředu a já s Katkou jsme si zalezly na zadní sedadla. Motor tiše naskočil a my jsme se rozjeli. Zajeli jsme do lesa a já předpokládala, že zajedeme do nějaké nepřehledné zatáčky. Předpokládala jsem správně. Opravdu to bylo stejné jako v knize. Ale bylo to vůbec možné? Nezbláznila jsem se s toho? Štípla jsem se do ruky. Trochu jsem sebou cukla, ale jinak se nestalo nic. Žádná známka toho, že bych se probouzela. Katka se na mě podívala.

„Co děláš?“ nadzvedla obočí.

„No co by. Zkouším, jestli nespím, protože tohle není možný,“ pokrčila jsem rameny.

„A jak to vypadá?“ zeptal se pobaveně Edward zepředu. Zamračila jsem se.

„Blbě,“ vyštěkla jsem. Jen zakroutil hlavou. To už jsme vjížděli před neskutečně nádherný dům. Překvapením jsem vydechla a myslím, že jsem nebyla jediná. Kdyby nám Edward s pobaveným výrazem nezaťukal na okýnko, seděly bychom tam ještě hodně dlouho. Vystoupily jsme a šly ke dveřím, kde už stála Bella s Edwardem.

„Jsme tady,“ zavolal na celý dům. S Katkou jsme se zastavily hned, jak jsme vkročily do dveří. Jednak protože to tam bylo tak nádherné a my jsme si to mohly v klidu vychutnat. A také, abychom nebyly moc na obtíž. Přece jenom jsme nezvaní hosté.

Jakmile to dořekl, stál před ním Carlisle a Esme.

„Ahoj, Bello,“ řekl Carlisle a usmál se. To už tu byl Emmett s Rosalie a Jazz s Alice. Jasper, pomyslela jsem si, ale hned se začervenala, protože to Edward musel určitě slyšet. Radši jsem se na něj ani nepodívala.

„Ahoj, Bello. Ráda tě poznávám,“ řekla Esme a objala ji. Než se všichni vystřídali, Carlisle se po nás sem tam po očku díval. Nepotřebovala jsem Edwardovu schopnost, abych věděla, na co myslí. Na co myslí všichni. Párkrát, když jsme se střetli pohledem, jsem se na něj nervózně usmála. Většinou jsem sledovala tu dvojici. Alici a Jaspera. Hlavně na Jazze.

„Tak Edwarde,“ řekla Alice, „a holky nám nepředstavíš?“ zašvitořila. V tom se všechny pohledy stočily na nás.

„Rád bych, ale nemám co říct…,“ řekl. Odfrkla jsem si a on se na mě podíval. „… Snad jen to, že o nás vědí něco moc zajímavého,“ dokončil.

Carlisle přišel k nám. „Ahoj, já jsem…“

„… Carlisle a tohle je tvá rodina,“ doplnila jsem. Katka mě šťouchla do žeber. Pokrčila jsem rameny.

„Oh, ano,“ řekl ohromeně, „ale jak to víte?“ zajímal se.

„Nó… to je na dlouhé vyprávění,“ snažila jsem se z toho vyvléknout.

„Jo, to je. Hlavně než to pochopíte,“ zamumlala Bella a Emmett se zasmál.

No jo. Starý dobrý Emmett, pomyslela jsem si.

Ovšem jsem zapomněla na velkou překážku. Alice.

„Ale my máme času dost,“ namítla a už si sedala na pohovku. „Šup, šup. Jedem,“ poklepala na místo vedle sebe. Povzdechla jsem si, ale nic nenamítala. Stejně bychom to někdy musely říct. Sedla jsem si vedle Alice a Jaspera. Vedle mě se usadila Katka. Pořád nemůžu uvěřit, že jsme v domě Cullenů a sedím vedle Alice. Byla jsem, ale přesvědčená, že nespím, protože když jsem seděla vedle ní, cítila jsem, jak z ní vyzařuje chlad. Nedalo mi to a já se otřásla. Mezitím si všichni posedali a výslech mohl začít. Vedle Katky si do křesla sedl Emmett a Rose na klíně, do druhého si sedl Carlisle s Esme a na druhou stranu pohovky se usadil Edward s Bellou.

„Tak povídejte,“ pobídl nás Carlisle. Společně jsme jim povykládaly to, co Belle. Jak jsme se sem dostaly, jestli tu máme rodiče, jak se jmenujeme, kde bydlíme atd. Nezdálo se, že bychom je svým vyprávěním přesvědčily. Nejvíce je, ale zajímalo, co o nich tak báječného víme a jak to, že je známe. Najednou mě něco napadlo. Budu dělat blbou, jako že se nic nestalo.

„Holky vy si myslíte, že vám to budou věřit?“ zasmála se Bella a otočila se na Carlisle. „Mně řekly, že mě znají z knihy.“ Všichni se nejprve zarazili a pak to ticho prolomil Emmettův hlučný smích.

„Je to pravda?“ zeptal se nás Carlisle. Přikývly jsme. „A jak se jmenuje? Je známá?“

„No to bych řekla, že je známá,“ zasmála jsem se, „Jmenuje se Twilight saga. Neznáte?“ Všichni zavrtěli hlavou.

„Tak to si ji potom vyhledáme. Ale co o nás tak zajímavého víte?“ ptal se dál. Edward nasadil triumfální úsměv a založil si ruce na prsou. Usmála jsem se na něj.

„My? No my o vás víme..,“ začala jsem a Katka na mě vykulila oči. Chtěla jsem na ni mrknout, ale zpozorovali by to. „… že se jmenujete Cullenovi, je vás sedm a chodíte na střední školu Forks,“ dokončila jsem, když mě najednou přerušil Edward.

„No jasně. To si myslíte, že jsem vás neslyšel?“ prskal. Oči měl úplně černé a ruce zaťaté v pěst. Musím přiznat, že mě baví ho provokovat.

„To neříkám. Ale asi ses přeslechl,“ odsekla jsem mu. Edward zavrčel a já sebou trochu cukla.

„Holky, on má pravdu,“ kuňkla Bella a Edward nasadil triumfální pohled. Ta aby mu všechno nevyslepičila, povzdechla jsem si.

„Přišli za mnou, protože potřebovaly pomoct,“ dořekla a všichni se dívali na nás. Že Katka zrudla, jsem cítila i já a to jsem nebyla upír.

„A jak potřebujete pomoct?“ zeptal se Carlisle.

„Chceme se nějak dostat domů,“ řekla tiše Katka.

„A rodiče vědí, co se vám stalo a kde jste?“ ptal se dál. A jo, pomyslela jsem si. Ty budou mít starost. Ale jak to, že nezavolali? přemítala jsem v hlavě zatímco jsem v mé tašce hledala mobil. Katčina taška byla trochu přehlednější, takže ho našla dřív. Konečně jsem ho našla i já. Vytočila jsem číslo mamky a odešla do rohu místnosti. Stejně to uslyší, ale je mi to příjemnější. Mobil začal vyzvánět – to bylo dobré znamení.

„Bártlová, prosím,“ ohlásila se svým klidným a vyrovnaným hlasem.

„Ahoj mami. Promiň, že jsem ti nezavolala dřív. Ono to je hrozně složité. My jsme něk…,“ začala jsem rychle drmolit, když mě přerušila.

„Haló? Promiňte, ale asi máte špatné číslo. Já žádnou dceru nemám,“ řekla s pobaveným tónem.

„Cože?“ vydechla jsem. To si myslí, že to je vtip? pomyslela jsem si.

„Promiňte,“ řekla a zavěsila. Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem ani nestačila zareagovat. V hlavě jsem měla prázdno a před očima černo.

„Mami…“ zašeptala jsem a po zdi se sesunula dolů…

SHRNUTÍ

3. kapitolka - 4. kapitolka - 5. kapitolka

Tak co? Líbila? =)