Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I promise you - 3. kapitola

15.10.2010 (18:45) • LoveCullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2415×

„Edwarde, Isabellka spinká! Jestli ji probudíš, tak si mě nepřej,“ poslala mi Alice v myšlenkách. Tak oni už ji také pojmenovali? Protočil jsem oči. Rozsvítil jsem si na stole lampičku a šel si vybrat nějakou knihu.Ta malá se zavrtěla a zakňourala. Povzdechl jsem si a zhasl lampičku. Sice jsem si přál na chvilku usnout, ale ne navždy! No, to bude pěkně dlouhá noc. Ani číst jsem si nesměl. A všechno kvůli té...

Přistoupil jsem k postýlce a otevřel pusu. Té malé, krásné, sladké...

Tak dost! Zatřepal jsem hlavou. To tedy ne! Ona si mě neomotá kolem prstu!

A pak se stalo něco velice zvláštního. Nikdy jsem nic takového neviděl, neslyšel...

3. Kapitola: Vtip?

Pohled: Edward Cullen

Celý můj pokoj se rozzářil zářivou barvou, musel jsem dát ruku před oči, abych tu zář alespoň trošku zmírnil. Zář pomalu pohasínala a já konečně mohl vidět, co se to vlastně děje. Ta maličká zářila jako anděl. Podíval jsem se na své ruce a zhrozil se. Zářil jsem stejnou barvou jako ona! Poprvé za můj upírský život jsem pocítil strach, nevěděl jsem, co se to děje. Nic mi nedávalo smysl, bál jsem se jen pohnout, aby se něco nestalo. Jen jsem tam stál a pozoroval ty dva zdroje světla. Isabellu to ani neprobudilo a já tomu byl rád, alespoň nebrečí. Světlo pomalu uhaslo a já – my měli opět normální barvu. Isabella otevřela své oči a usmála se na mě. Byla roztomilá. Dokázal jsem na ni jen s úsměvem zírat. Nemohl jsem se ubránit pocitu, že ona si je vědoma toho, co se stalo.

Přikryl jsem ji peřinkou a vyšel z pokoje. Musel jsem ihned mluvit s Carlislem. Ztuhl jsem uprostřed kroku. Neslyšel jsem ničí myšlenky. Poprvé za celou svou existenci. Sešel jsem dolů, abych se podíval jestli mi někde nenechali lísteček, že si jedou zalovit a mě tu nechávají jako chůvu.

Prošel jsem obývací pokoj, všechny ložnice, jídelnu, kuchyň a dokonce jsem otevřel i ledničku, abych se přesvědčil, jestli si ze mě Emmett opět nevystřelil, ale nikde nic nebylo. Nikdy se nestalo, že by mi nedali vědět, kam se chystají. Opět jsem pocítil strach. Podruhé za tento večer. Stejně za to mohlo to mimino! Uviděl jsem pohyb za oknem, rychlostí blesku jsem se otočil, a pak překvapením otevřel pusu. Celá má rodina byla venku na zahradě a hrála basseball. Okamžitě jsem vyběhl ven.

Postavil jsem se před mou rodinu a postupně si každého měřil. Emmett se za chvíli rozesmál na celé kolo a ani Rosalie ho neuklidnila. Nic jsem nevnímal. Snažil jsem se poslouchat jejich myšlenky – zas a znovu, ale pořád bylo jen to ticho. To tíživé ticho! Chytil jsem se za hlavu a trhal si vlasy. Kolikrát jsem si přál, abych tenhle dar neměl a teď, když se mi to splnilo jsem z toho byl na zhroucení.

Emmett se přestal smát a všichni ke mně přiskočili. Všichni kromě Jaspera. Najednou jsem všechny viděl rozmazaně a všechno kolem mě se začalo točit. Cítil jsem, jak se mi podlamují kolena a já padám do trávy. To poslední, co jsem slyšel, byl něčí výkřik.

Sluneční paprsky dopadaly na mou tvář. Víčka se mi zachvěla a já nad sebou uslyšel rozjařené hlasy.

„Šípková Růženka se probouzí!“ zvolal Emmett a všichni se přemístili k místu, kde jsem ležel. Zabraňovali slunečním paprskům, aby padaly na mou tvář a já mohl otevřít oči. Hlava mi třeštěla jako nikdy. Vlastně nikdy za můj upírský život - mi netřeštěla hlava. Bylo to jakoby mě někdo mlátil do hlavy palicí na maso. Otevřel jsem oči, abych se přesvědčil, že to není Emmettův plán jak mě probrat. Ale bouhžel nebyl. Všichni stáli nade mnou a hleděli na mě s hrůzou v očích. Byl jsem ve svém pokoji, posadil jsem se a hned jsem musel zavřít oči, protože se mi zamotala hlava. Připadal jsem si jak blázen.

„Edwarde, jsi v pořádku?“ ptala se mě Esmé. Snažila se působit klidným dojmem, ale její hlas se třásl. Všiml jsem si i něčeho dalšího – opět slyším jejich myšlenky.

„Jsem,“ odpověděl jsem prostě, abych jí zbytečně nepřidělával starosti. Stejně si nejdříve budu muset promluvit s Carlislem.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se zmateně.

„Edí, ty vypadáš jako kdybys propařil celou noc!“ pochechtával se Emmett.

„Děkuji!“ zašklebil jsem se.

Nehádal jsem se s ním jako obvykle a to i z toho důvodu, že i když opět vtipkoval na můj účet, tak měl o mě skutečnou starost a to že vtipkuje je jen oddechnutí, že mi nic není.

Alice vystoupila z řady i s tím malým uzlíčkem v náručí. Isabella otočila hlavičku a své čokoládové oči upřela na mě a já ihned v místě, kde bych měl mít srdce, pocítil teplo. Chytl jsem se za něj a zamračil se. Teď už jsem si byl tak na 80% jistý, že za to může to malé stvoření! Kéž by ji Carlisle nikdy do tohohle domu nepřinesl!

„Přišel jsi za námi na zahradu a díval jsi se na nás - tak divně. Pak najednou si sebou začal škubat a spadl jsi na zem. Všichni jsme k tobě pohotově přispěchali, ale ty jsi měl zavřené oči a pravidelně jsi dýchal,“ podívala se po všech.

„Nejdříve jsme si mysleli, že si z nás děláš srandu, ale ty jsi nic nevnímal. Ani to, když ti Emmett troubil do ucha jak na lesy. Prostě jsi tam jen tak ležel a oči měl zavřené. Odnesli jsme tě k tobě do pokoje a Carlisle přišel s tím, že spíš.“ Popisovala Alice včerejší situaci a já cítil, jak se mi pusa otvírá víc a víc.

„Spal jsem?“ ptal jsem se zmateně. Nic nedávalo smysl. Připadal jsme si jako ve špatném snu. Zamračil jsem se a podíval se do Aliciny náruče. Isabella se na mě jen usmívala.

„Ano, spal, zlatíčko,“ přišla ke mně Esmé a pohladila mě po vlasech. Zamračila se a povzdechla si. „Co se stalo?“

Pokrčil jsem rameny, sám jsem to nevěděl.

„Nevím, budu moudřejší, až uvidím Carlislea!“ vyšvihl jsem se na nohy a byl rozhodnutý, že za ním půjdu do práce. Ihned jak jsme vyběhl z místnosti se ozval brekot. Píchlo mě u srdce, ale snažil jsem se to ignorovat. Díky té malé... Nemohl jsem jí přijít ani na jméno! Byl jsem z toho tolik zmatený a měl z toho tolik strach! Je se mnou něco hodně - opravdu hodně špatně a já teď musím zjistit proč! I kdyby to mělo být to poslední, co udělám.

Byl jsem myšlenkami tak mimo, že jsem si ani nevšiml, že už jsem před nemocnicí. Vystoupil jsem z auta, ani jsem ho nezamykal a vydal se do nemocnice. Lidé se za mnou otáčeli, ale já je vůbec nevnímal. Zrovna teď jsem byl tak rozčílený, že jsem nedbal na to, že jdu mnohem rychleji, než normální lidé. Měl jsem co dělat, abych se tam nerozletěl svou přirozenou rychlostí.

„Dobrý den, potřeboval bych mluvit s Carlislem Cullenem,“ řekl jsem udýchaně, když jsem došel k recepci.

„Teď má pacienty,“ řekla sestřička a ani nevzhlédla od časopisu, který právě četla. Měl jsem v sobě tolik adrenalinu, že jsem se už neovládl. Vytrhl jsem jí ten časopis z ruky a ona nadskočila.

„Mu – sím okamžitě mlu – vit s Ca - rlislem!“

„A – a kdo jste?“ zeptala se a její srdce tlouklo velice rychle. Měla ze mě strach, ale mně to v tuhle chvíli bylo úplně jedno. Musel jsem dostat odpovědi na své otázky, nebo budu první upír, který skončí ve vypolsterované místnosti!

„Jsem jeho syn, Edward Cullen,“ řekl jsem hrubě. Stačil jeden jediný rozzuřený pohled a pustila mě dál. Carlisle byl zrovna u jedné operace, tak jsem skončil v jeho kanceláři.

Už jsem přecházel po místnosti půl hodiny, když jsem na sobě pocítil únavu a potřebu si sednout. Já! Byl už jsem z toho naprosto zoufalý. Zhroutil jsem se na židli a složil hlavu do svých rukou.

***

Doufám, že se Vám kapitola líbila. LoveCullenka

4. kapitola

Autor: LoveCullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I promise you - 3. kapitola: