Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I promise you - 1. kapitola

03.09.2010 (16:00) • LoveCullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2570×

I promise you

1. kapitola: Lidské pudy

Pohled: Carlisle Cullen

„Carlisle, dnes už nemáme žádné pacienty," oznámil mi můj nejlepší, lidský přítel a kolega Charlie Ashton. Odvrátil jsem se od své práce a podíval se na něj. Bylo na něm vidět, že přišel rovnou z operačního sálu, kde trávil poslední čtyři hodiny. Byl to velice těžký případ. Přivezli ženu a muže, kteří měli autonehodu. Prý dostali smyk a narazili přímo do stromu, který s zlomil. Byl to nepříjemný pohled - dokonce i na mě a to už jsem zažil řadu a řadu vážných úrazů.

„Jak to dopadlo?" zeptal jsem se ho. Podíval se na mě ustaranýma očima a utřel si stopu krve z obličeje.

Zakroutil hlavou ze strany na stranu, a pak si povzdechl.

„Operace dopadla vcelku dobře, i když v jednu dobu nastaly komplikace. Teď záleží na tom, jak se s tím popere. Slyšel jsem, že ta jeho žena umřela?"

„Bohužel ano," přitakal jsem. Zemřela již před hodinou.

„No, myslím, že kdybych na jeho místě ležel já, tak bych raději umřel. Než abych si celý zbytek života dával za vinu její smrt."

Zamračil jsem se.

„Ale to by nebyla tvá chyba!"

Pokrčil rameny a odešel. Charlie mi dělal starosti. Už dva týdny je nějaký divný. To od té doby, kdy se vrátil z té dovolené. Něco se tam muselo stát. Jen doufám, že to není nic vážného.

„Pane Cullene, nezapomeňte, že dnes musíte jet domů dříve," usmála se na mě zrzavá sestřička.

„Ah, děkuji. Jen to tady dopíšu a jedu domů. Hezký víkend,, Dolores," opětoval jsem jí úsměv. Ještě chvilku se na mě díval, a pak zmizela za prosklenými dveřmi. Ještěže mi to připomněla. Dočista jsem na to zapomněl. To bych opět nahrál do karet Emmettovi. Už slyším ty jeho prupovídky. Zasmál jsem se a zklidil ze stolu svou práci. Vložil jsem desky do své aktovky a byl jsem připraven odejít.

Nakoukl jsem ještě do vedlejší místnosti a viděl Charlieho, jak sedí na židli a hledí na prázdnou zeď.

„Děje se něco, Charlie?" zeptal jsem se ho rovnou. Nejspíše se mě lekl, protože nadskočil na židli.

Zamračeně se na mě podíval a zakroutil hlavou.

„Tak já mizím. Hezký víkend." Věděl jsem, že to zněj nedostanu, a tak jsem se raději rozloučil. Přeměřil si mě skeptickým pohledem. Nestává se často, že bych jel domů ještě za světla.

„Tobě také hezký víkend, Carlisle. Pozdravuj ty svoje děti a roztomilou Esmé." Mrkl na mě.

„Jistě," kývl jsem. Ignoroval jsem jeho poznámku o Esmé. Nikdy netajil jeho obdiv k ní.

Vzpomínka na mou nádhernou ženu popohnala můj krok. Tolik jsem se těšil, až ji budu moci sevřít ve své náruči. Ukázat, jak moc ji miluji a jak moc po ní toužím. I přesto jak dlouhou dobu spolu jsme. Láska k této nádherné ženě se nikdy nezmenšila. Řekl bych, že spíše naopak. Čím dál více roste.

Vždycky jsem byl a jsem pyšný na to, jakou mám rodinu. Je to to nejlepší, co jsem si kdy mohl přát. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, jak se můj život vyvine.

Nevím, co by se mnou bylo, jaký život bych vedl, kdybych se tenkrát vydal jinou cestou. Stál jsem na velkém rozcestí a každá cesta znamenala něco jiného. Každá znamenala jiné dobrodružství a také nebezpečí.

Má rodina je jiná než ostatní. Tedy když pominu fakt, že jsme upíři. Neživíme se lovem lidí, ale zvířaty. Když jsem se stal tím, čím teď jsem, tak jsem se zkoušel sprovodit ze světa. Všemi možnými způsoby. Neúspěšně. Neměl jsem tu být. Bylo to proti všem zákonům přírody. Od té doby nebylo nic jednoduché. I ta nejobyčejnější věc - jak se mi jevila za mého lidského života - se stala obrovskou zkouškou. Byl jsem odsouzen k životu, který jsme nechtěl. K životu, který jsem proklínal. Musel jsem se s tím poprat sám. Úplně sám.

A když jsem konečně přišel na způsob, jak zmizet z povrchu zemského, tak jsem se ocitl na té křižovatce. Byly tam tři cesty. Mohl jsem se nechat zabít - to byla ta první cesta. Ta druhá znamenala smířit se se svým osudem a stát se krvežíznivou bestií. Být jedním ze zatracených. Ta třetí, ta kterou jsem si nakonec vybral, se zdála tou nejlepší, ale také nejtěžší. Rozhodl jsem se využít toho, co mám, pro záchranu lidských životů. Naučil jsem se odolávat lidské krvi. A žil z krve zvířat. Vystudoval jsem medicínu a stal se lékařem.

Stal jsem se jím, a tak se vymykal "našim zákonům". Upírským zákonům, pravidlům.

Nikdy jsem nelitoval toho, že jsem potlačil to zvíře ve mně. Nyní jsem velice šťastný. Všechno mé úsilí a víra se mi vyplatila. Mám velkou milující rodinu - co víc bych si mohl přát.

Mám tři "syny" Edwarda, Jaspera a Emmetta. A dvě nádherné "dcery" Alice a Rosalie. A v neposlední řadě Esmé - svou milovanou ženu.

„Pane Cullene!" Z mých vzpomínek mě vytrhl naléhavý hlas.

„Ano, Elizabeth?" ptal jsem se poplašeně. Nestávalo se tak často, aby mě někdo vylekal.

Drobná žena se zhluboka nadechla, a pak ukazovala roztřesenu rukou na chodbu.

„Na chodbě nám omdlela mladá dívka a má v náručí dítě."

„Už běžím." Vzal jsme si na sebe svůj plášť a odložil aktovku. Už jsem na nic nečekal a rozeběhl jsem se dlouhou chodbou.

„Tady," křikla na mě Elizabeth a ukazovala za neveliký bílý pult. Na podlaze ležela skutečně mladá dívka s hnědými slepenými vlasy. Nejspíše od krve. V náručí držela malý, plačící uzlíček. Řekl bych, že tomu miminku nebude více jak tři týdny.

„Nosítka," zakřičel jsem na celou nemocnici. Všichni hleděli na tu dívku - neschopni se pohnout.

„Řekl jsem nosítka!" zakřičel jsem ještě jednou. Nemohl jsem si dovolit mařit čas. Ta dívka na tom byla skutečně špatně. A to malé bude svou maminku ještě potřebovat.

O dvě hodiny později, kdy já i celý tým dělali vše možné i nemožné, abychom mladou ženu zachránili. Stabilizovali jsme její stav. Nyní nebyla v ohrožení života. Ale to se může kdykoliv změnit. Teď je to jen na ní a na Bohovi.

„Dobrá práce." Poplácal mě Lukas po rameni. Byl to ten typ člověka, který by vás pochválil úplně za všechno, třeba i za to, jak jste si zavázali tkaničky od bot, a to jen proto, aby se dostal do vaší přízně. U jiných by se to možná povedlo, ale já jsem ho prokoukl.

„Nemyslím si," řekl jsem prostě a odešel jsem zadními dveřmi. Neměl jsem náladu a ani čas na jeho pochlebování a zdvořilostní fráze. Nyní mě zajímalo to miminko. Dívka u sebe neměla nic, co by dokazovalo jejich totožnost. Ani nevíme, jestli je to vůbec její miminko.

„Je to holčička," oznámila mi Elizabeth s úsměvem na rtech.

„Zajdu se za ní podívat."

„Jak je na tom ta dívka?"

„Uvidíme." Spěchal jsem se podívat za tou malinkou. Musel jsem ji vidět. Nevím, co mě na ní tak učarovalo. Byla tak nádherná. Doslova jako porcelánová panenka. Došel jsem k velkému prosklenému oknu.

Nemusel jsem po ní dlouho pátrat. Uviděl jsem ji hned. Nedala se přehlédnout. Za celou svou lékařskou kariéru jsem nikdy neviděl tak krásnou holčičku.

„Nepatří sem," zašeptal hlas vedle mě. Nadskočil jsem. Už mě zase někdo vylekal. Co to se mnou dnes je?

Podíval jsem se tím směrem a zjistil, že je to další hodná duše našeho týmu. Susan. Měl jsem ji moc rád. Byla dobrota sama. Nikomu by nikdy nepřála nic zlého.

Z jejího postoje jsem usoudil, že vedle mě stojí delší dobu.

Podíval jsem se do těch jejích velkých, hnědých očí a povzdechl si. Byla v nich starost, jako jsem pociťoval já.

„Ne, nepatří. Měla by být doma se svými rodiči, kteří by jí dávali najevo svou lásku," povzdechl jsem si. Život je tak nefér. Byla tak malinká, tak zranitelná.

„Carlisle, měl by jsi ji vzít k sobě domů." Dívala se na mě vážným pohledem. Usmál jsem se. Byla to lákavá představa, ale nebylo by to morální a ani profesionální. Váhavě jsem zakroutil hlavou.

Zamračila se na mě. Ale ona to nevzdala. Musela na mně jasně vidět mé váhání.

„Esmé té malinké dá lásku, kterou za těmito chladnými, nemocničními zdmi nepocítí," usmála se.

Znala mou ženu velice dobře. Tohle řešení mě už napadlo. Nejsem si jistý, jestli je to správné. Mé váhání není z důvodu, že bych se bál, abychom té malinké neublížili. Ale spíše z opačného. Bál jsem se toho, abychom se na ni moc neupnuli. Esmé s Rosalie si tolik přáli miminko. Ale náš druh i přesto, že je mnohem dokonalejší než-li ten lidský, je velice omezený. Nikdy se nepohneme dopředu. Zůstaneme zamrzlí ve své upíří dokonalosti.

Cítil jsem na své tváři upřený pohled. Ale nepodíval jsem se tím směrem. Vím ,co bych viděl. Byla to Susan, která pozorovala můj vnitřní boj. Zatím zvítězila morálně uvažující stránka mého já, nad lidským pudem ochraňovat tu malou.

Znovu jsem zakroutil hlavou. „Nebylo by to správné. Má tu maminku, která ji bude potřebovat,"

„Myslíš tu holčičku, která vypadá, že ji je sotva sedmnáct?" V jejím hlase znělo opovržení.

„Ano, tu."

„Carlisle, vždyť ani nevíš, jestli je to vůbec její matka!" Podíval jsem se na ni a její jindy laskavé oči vřely nesouhlasem.

„Nesuď, Susan. Nevíš, co se té dívce stalo."

„Carlisle, nevíme, kdy se ta dívka probudí. Té malé bude lépe u vás doma. A uvidíš, ta dívka ti bude vděčná. Jakmile se probere, tak holčičku můžeš přivést zpět," přemlouvala mě. Začala se usmívat. Věděla, že vyhrála. Já prohrál svůj malý vnitřní boj.

O hodinu později jsem seděl v autě a byl na cestě domů.

„Je to šílenství!" opakoval jsem si zas a znovu. Už asi po sté. A po sté jsem hodil starostlivý pohled na zadní sedačku, kde v dětské sedačce klidně spinkal můj svěřenec.

Pohled: Esmé Cullenová

Právě jsem dodělávala návrhy domu, u kterého si majitelé přáli rekonstrukci. Vždy jsem milovala a budu milovat svou práci. Bylo to něco, co vyplňovalo dlouhé chvíle bez svých milovaných dětí a zbožňovaného manžela. Manžela, který se měl už před dvěmi hodinami vrátit z práce. Kolikrát jsem se přistihla, že těkám pohledem od nákresů k hodinám a příjezdové cestě. Bylo to absurdní. Věděla jsem, kolik je hodin i bez toho, abych se na ně musela dívat. A auto svého manžela bych slyšela dávno předtím, než by přijel na příjezdovou cestu.

Dnes jsme měli důležitou poradu. Zanedlouho přijde čas, kdy se naše rodina bude muset přestěhovat. A Carlisle jako hlava rodiny musí být u této porady. Vždy ví, co dělat a má ty nejlepší nápady.

Jiná manželka by mu měla za zlé, že má takové zdržení, ale já ne. Věděla jsem, že ho zdržel nějaký důležitý případ. Byl tak lidský. Ale přesto jsem se nemohla dočkat, až budu v jeho silné náruči. Mám milující děti a manžela - to mi k mé věčnosti stačí. Nejsou to mé vlastní děti, ale je tak těžké se nechovat jako jejich matka. Téměř vyplnily tu mezeru v mém smutném lidském životě. Nikdy nebudu schopna zapomenout. Nikdy si nepřestanu představovat, jaké by to bylo, kdyby mi neumřelo miminko a já ho mohla vychovat.

Ze smutných vzpomínek mě vytrhl zvuk auta, na který jsem tolik čekala. Carlisle. Mé mrtvé srdce se zachvělo radostí a láskou. I po těch letech.

„Táta přijel a má překvapení," zajásala Alice. Naše malá jasnovidka. Alice měla od své přeměny dar. Viděla budoucnost. Říkáme tomu vize.

„Alice! Co nechceš, abych viděl!" zabručel Edward, který byl také obdařen darem, i když on tomu spíše říká trest. Umí číst myšlenky. Přesto že si na to tak stěžuje, tak ve chvíli, kdy něco neví, je strašně nabručený.

Zrovna scházel ze schodů a hněvivě hleděl na Alice, která byla samý úsměv.

„Náš milý, Edwarde, říká ti něco slovo "překvapení"?" Zatvářila se kysele. Edward se na ni zamračil. Najednou se domem rozlehl smích. Všichni ihned věděli, kdo to je. Byl to Emmett. Naše věčné sluníčko. Až s tím někdy leze na nervy.

„Edí a překvapení?" zeptal se, a pak se znovu zasmál. Rosalie ho bouchla do hrudi.

Z Edwardovi hrudi se ozývalo vrčení. Zakoulela jsem očima. A takhle to končí vždycky!

„Ale copak? Eďí se špatně vys..." zarazil se. Doslova zkameněl a hleděl ke dveřím. Všichni jsme se otočili. A rázem jsme všichni zkameněli. Carlisle stál na prahu s malým uzlíčkem v náručí.

Jako první se vzpamatoval Emmett. Jak jinak!

„Tati? No nekeceeeej! Ty jsi porušil..." zasekl se.

„No nějaké to přikázání?" zeptal se se smíchem a už stál u Carlislea.

„Ňo ahoj, plcku! Neboj še. Poštaráme še o ťebe jako o vlaštního," šišlal na něj.

Carlisle se na něj hněvivě podíval.

„Emmette! Ona spí!" zašeptal

„A narozdíl od tebe, ne!" oplatil mu to. Emmett opět zkameněl. Tentokrát strachy. Po očku se díval po Rosalie, jestli to zaregistrovala. Asi si myslel, že bude vedle jako my ostatní, že to nepostřehne. Ale opak byl pravdou. Rosalie se postavila do bojovné pozice.

„Emmette?!" zavrčela Rose.

Emmett se podrbal za uchem a hledal výmluvu. Jako obvykle.

„Ale, Rose, já-já jsem v tom docela nevinně, ehm, víš..." Zkoušel ji uklidňovat, ale Rosalie zatím jen více a více vrčela.

„Rose, prosím tady ne. Zabij ho když tak venku, jo?" navrhl Carlisle a díval se na ten uzlíček ve své náruči.

Přikývla jsem a dále hypnotizovala Carlisleovo náručí. Soustředila jsem se na dech toho miminka.

„Carlisle, to nemyslíš vážně!" zaburácel Edward, kterého jsem až dosud nezaregistrovala. Stál na druhém konci místnosti a s panikou v očích hleděl na Carlislea.

Příšerně mě zajímalo, co si přečetl v Carlisleově mysli, že ho to tak rozčílili. No jo, jak Edward, tak Alice byli opět napřed před ostatními. A to se evidentně nelíbilo Emmettovi, který se nenápadně sunul za ostatní od Rose a jejích zubů.

„Edwarde, nemohl jsem si pomoci. A navíc tady jí bude lépe!" osočil se Carlisle. Bylo na něm vidět, jak je zmatený z tónu, kterým na něj Edward promluvil. Stejně jako my ostatní bez daru. Alice jen kroutila hlavou a pokoušela se ho uklidnit. Což u Edwarda nikdy nevyšlo. Má svou hlavu a na nic jiného se nespoléhá.

Jasper si odfrknul. Vystoupil dopředu, aby viděl více.

„Tak vysvětlí nám někdo konečně o co tu jde? Nebo je to nějaké tajemství?" vložil se do toho první. Emmett ho bouchnul do ramene.

„Hele, to je moje práce!" zamračil se na něj. Jasper jen protočil oči. Jeho zrak přejížděl každého člena naší rodiny, až se nakonec zastavil na Rose, která vypadala, že každou chvilku exploduje. Kdo by tušil, že ji to tak vezme. No chudák Emmett.

„Haló!" zamával Emmett na Carlisle, který byl zjevně zaneprázdněný.

Podíval se po nás a až po chvíli si to uvědomil. To miminko ho muselo skutečně učarovat.

„No já, končil jsem směnu a najednou se tam objevila mladičká dívka - zatím je v kómatu." Zamračil se. „... a tuhle princeznu měla s sebou," usmál se na ni.

„Nevíme, kdo je ta dívka a ani jejich totožnost. Neměla nic u sebe." Zamračil se. Trápilo ho to.

„Pane Bože, dostane se z toho?" promluvila jsem poprvé od doby, kdy přijel domů.

„Doufám, že ano. Už kvůli té malé." Jak jsem říkala, omotala si ho kolem prstu.

Carlisle vypadal jako někdo úplně jiný. Vypadal tak šťastně. Už teď si tu maličkou zamiloval. I já jsem to věděla a nemusela jsem mít Jasperův dar pociťovat emoce.

„Měli bychom ji nakrmit a uložit do postýlky. Ta je u Edwarda v pokoji," řekla Alice, která vesele skotačila, a pak se podívala na Edwarda.  Ale on jakoby tu nebyl.

„A náhradní mléko už je v kuchyni," hlásila Alice.

Carlisle se na ni vděčně usmál. „Děkuji," řekl němě.

Pomalinku jsem přistupovala ke Carlisleovi. Velmi pomalu a váhavě, nechtěla jsem tu malinkou vyplašit. Hořela jsem nedočkavostí. A i když je u nás jen díky tomu, že je ta dívka - nejspíše její matka v nemocnici, tak jsem byla šťastná. Je to sobecké. Ale nemůžu si pomoci. Ať už chtě nebo nechtě, tahle dívka ovlivní naše životy.

2. kapitola

Autor: LoveCullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I promise you - 1. kapitola: