Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I po tak dlouhé době? 3. kapitola

25.08.2012 (11:30) • TerryBells • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2098×

Se mnou v kočáru seděly další dvě osoby. Seděly přímo naproti mně. Byly to dvě dívky přibližně v mém věku.

„Ahoj, já jsem Alice,“ řekla dívka s rozježenými vlasy na všechny strany.

„Já jsem Isabella, Bella,“ odpověděla jsem stejně mile jako ona, ale roztřeseně.

„Já jsem Rosalie,“ řekla ta poslední. Měla nádherné, dlouhé blond vlasy. Vypadala úžasně.

Obě dvě byly strašně vyděšené.

„Ty taky jedeš do Itálie?“ zeptala se Alice.

„Ano, ale musím utéct,“ řekla jsem vážně.

„My taky, ale máme strach, že to nebude tak jednoduché,“ řekla Rose velice pochybovačně.

„Já mám velice špatný pocit, že nás tam něco dost zlého čeká. Něco, s čím jsme ještě neměly tu čest. Není to smrt, ale se smrtí to značně souvisí,“ řekla Alice magicky.

„Už zase? Alice, to tvrdíš pořád a o všem!“ napomenula ji Rose.

„To sice ano, ale vždycky to vyšlo,“ řekla Alice naštvaně.

„Odkud jste?“ zeptala jsem se se zájmem.

„Z Texasu, a ty? Ani nevíme, kde jsme,“ pověděla mi Rose.

„Já jsem z Chicaga,“ odpověděla jsem posmutněle.

Byly jsme v přístavu, z kočárů vystupovaly další a další dívky. Měly stejný výraz jako já, Alice a Rose. Všechny jsme nastoupily na loď, já jsem měla kajutu společně s Alice a Rose.

Pro tentokrát, a po celou Itálii to byly mé nejlepší kamarádky.

Naše loď plula celkem týden.

V přístavu už na nás čekaly kočáry, které nás mají dopravit do nějakého města jménem Volterra.

Jely jsme asi tři hodiny, když jsme zahlédly věžičky hradu. Jely jsme dalších patnáct minut, a už jsme vystupovaly.

Vešly jsme do hradu dlouhou chodbou, kde bylo chmurně. Byla tam zima a ze zdí šla smrt a utrpení.

„Alice, já mám strach,“ řekla velice ustrašeně Rose.

Procházely jsme kolem mnoho starožitných chrličů a dalších soch.

Bylo nás celkem patnáct. Všechna děvčata se držela své určité sorty lidí, ale na všech byl vidět strach. Strach, který jsem pociťovala také.

Na konci té chodby na nás čekalo celkem pět mužů.

Nás se ujal jeden muž, byl nádherný. Byl vyšší postavy, měl černé vlasy. A vlastnil nejzvláštnější oči, které jsem kdy viděla.

Byly zlato – žlutě hnědé, ale k jeho olivové pokožce to celkem pasovalo.

„Dámy, vítejte ve v italském městě jménem Volterra. Já jsem Eleazar a pro dnešek budu vašim průvodcem. Hned co vás zavedu do pokoje, si vybalíte a půjdete se přivítat k našim vládcům,“ řekl vypravěčským hlasem.

„Z vás tří budou naši vládci potěšeni, máte v sobě něco magického.“ Nevím proč, ale asi je ten muž blázen.

Zavedl nás do našeho pokoje. I tady to vypadalo hrůzostrašně, ale tak nějak jinak.

Hned naproti byla jedna postel. V jednom rohu další, a v druhém rohu byla poslední postel. Všechno bylo povlečené do saténové látky stejné barvy - krvavě červené. Nahánělo to strach, ale také určitou eleganci. Byl tam mahagonový stůl, a kolem něho byly tři židle ze stejného dřeva.

Zavřel za námi dveře a odešel.

Začaly jsme si vybalovat, skříní tam bylo opravdu hodně.

Asi za hodinu někdo zaklepal.

„Dále,“ řekla roztřeseně Alice.

Otevřely se dveře a v nich stál Eleazar.

„Dámy, můžete mě následovat? Vládci Volterry by si rádi s vámi promluvili,“ řekl velice autoritativním hlasem.

„Jistě,“ promluvila Rose.

Následovaly jsme ho zase po té hnusné chodbě. Zanedlouho jsme tam všichni dorazili.

Dveře byly vysoké z tmavého dřeva. Tento hrad byl prostě celý ponurý.

Vešli jsme dovnitř.

V té místnosti byly tři trůny, na nich seděli ti nejdivnější lidé, které jsem kdy viděla.

Nejvíc bylo na nich podivné, že měli červené oči.

„Aro, vedu ti ty exempláře. Prošel jsem všechny pokoje, ale jenom tady jsem našel dary,“ promluvil Eleazar. O čem to mluví? Přeskočilo mu?

„Výborně, můžete se nám představit?“ zeptal se jeden z vládců.

 „Tak třeba začneme od tebe,“ pokračoval. Při tom ukázal na Alici.

„Jmenuji se Mary Alice Brandonová a je mi devatenáct let,“ řekla velice vystrašeně.

„Eleazare, můžeš nám říct, co bude mít ta maličká za dar?“ zeptal se ten stejný muž.

„Jistě, bude vidět budoucnost,“ řekl vážně.

„Takový dar jsem ještě neviděl, ale slyšel jsem o něm. Teď se mi představ ty!“ Ukázal na Rose.

„Jmenuji se Rosalie Lillian Haleová a je mi osmnáct let,“ představila se s opovržením v hlase.

„Její dar bude veliká síla a krása,“ promluvil Eleazar.

Věděla jsem, že jsem na řadě.

„A teď ty,“ ukázal na mne Aro.

„Jmenuji se Isabella Marie Swanová a je mi sedmnáct let.“

„Ta má ten nejlepší dar, Aro. Má neproniknutelný štít, možná, že bude mít i více schopností, to já ale vědět nemůžu,“ řekl nadšeně Eleazar.

Aro se ke mně blížil, díval se na mne těma červenýma očima. Měla jsem strach.

Podíval se mi do očí, a natáhl svou ruku.

„Mohla bys mi podat ruku?“ zeptal se medovým hlasem.

Nemohla jsem mu jí tam nevložit.

Vložila jsem mu tam ruku. Zavřel oči a něco se snažil udělat, ale marně.

„Báječné. Štít, ten se vždycky hodí. Ty budeš můj poklad. Nesmrtelná Isabella. Tak, běžte se připravit, rychle,“ říkal velice nedočkavě.

Za námi se objevili tři muži, nebylo jim vidět do tváře, ale nějak nápadně připomínali ty hromotluky, kteří si pro mě přijeli.

Každou z nás chytil jeden. Odvlekli nás do tmavé, ponuré místnosti.

Nemohla jsem křičet, nemohla jsem nic. Byla jsem prostě ochromená.

Ani Rose a ani Alice se nebránily. Byly na tom stejně jako já.

V té tmavé místnosti byly tři postele.

Nevěděla jsem, co mám čekat. Zabijí mne? Budou mě mučit?

Vážně by mě zajímalo, co to mělo znamenat s těmi dary. Štít? Vidět budoucnost? Být silný? Co to proboha je? Kam mě to otec poslal! Nenávidím ho, jak mi to mohl udělat. To kvůli Edwardovi?

Nebo kvůli čemu? Nechápu to.

„Tak která chce jít první?“ zeptal se jeden hromotluk. Vypadalo to, že neumí ani dobře anglicky.

„Ani jedna? Proč? Vy se snad netěšíte?“ řekl znovu ten divný chlap.

Najednou se rozrazily dveře, v nich stál kluk s hnědými vlasy a červenýma očima.

I přes ty oči byl nádherný, ale u Edwarda ani neležel.

„Felixi! Aro tě volá, mám to za tebe udělat já,“ řekl. Jeho hlas zněl jako tisíce zvonečků.

„Demetri! Ty můžeš jít s ním. A ty, tebe ani neznám. Ty se prostě ztrať,“ řekl velice důstojně.

„Alecu, jsi si jistý, že to zvládneš sám?“ zeptal se ho, myslím, že Felix.

„Felixi, jsou to tři holky. Já jsem upír, myslíš, že mají šanci?“ zeptal se medově.

Upír? Co to řekl? To není možné… Takové bytosti jsou jenom v knihách.

Ti tři odešli. Rose i Alice měly stejný strach jako já. Všechny tři jsme se dostaly do rohu té místnosti. Alec si toho všiml.

Jeho rudé oči visely na mne. Měl v nich možná něco dobrého, nebo ne? Ne, pouze smrt. A teď už jsem i já věděla, že smrt si jde pro mě.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se se zájmem v hlase.

Nikdo z nás nepromluvil, jak jsem si myslela, tak se Alec usmál.

„Máte strach, co? Já ho měl taky, ale vidíte, kam až jsem se dostal. Bude to bolet, ale brzy to skončí, a pak už vás bolet nebude nic,“ řekl, a bylo vidět, že mu je nás možná trochu líto.

„Jak se teda jmenujete?“ promluvil znovu.

„Já jsem Isabella,“ řekla jsem jako první.

„Já jsem Alice?“ řekla roztřeseně.

„A já jsem Rosalie,“ řekla podrážděně.

„Alice, mohla bys?“ zeptal se.

Alice vystoupila z řady.

„Promiň,“ zašeptal. To co jsem viděla, bylo zvrácené, ale tak nějak jsem to čekala, když jsem zjistila, že to jsou upíři. Alec kousnul Alici do krku, ale Alice nevydala ani hlásku. Alec jí položil na postel, a šel se opřít o stěnu.

„Dává mi to trochu zabrat, však potom pochopíte.“ Šel si pro Rose.

Rose se schovala za mne. Alec se jen znovu usmál, a nabídl jí ruku.

Rose, ač jsem to nečekala, ji přijala.

Vyšla přede mne, a Alec se jí také zabodl tesáky do krku.

Panebože, to není možné! Teď jsem na řadě já. To je jenom zlý sen, proberu se, a budu u Edwarda v objetí. Zavřela jsem oči, chtěla jsem se probrat, ale nic.

„Isabello, teď jsi na řadě,“ promluvil na mne.

„Prosím, pusťte mě ven. Nic jsem vám neprovedla,“ prosila jsem ho.

„Já vím, že ne. Je mi to líto,“ promluvil a blížil se mi tesáky ke krku.

„Edwarde, miluji tě,“ zamumlala jsem.

Odhrnul mi vlasy z krku…

Autor: TerryBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I po tak dlouhé době? 3. kapitola: