Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I po tak dlouhé době? 2. kapitola

03.08.2012 (18:30) • TerryBells • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1640×

Do mého pokoje se vřítil otec, ani nezaklepal. Nebral vůbec žádný ohled na to, že ještě spím.

„Isabello! Vstávej, musím si s tebou promluvit,“ řekl celkem medovým a poklidným hlasem.

Odešel, vstala jsem a začala jsem se česat.

Do mého pokoje přišla matka, byla celá bílá a měla kruhy pod očima. Na lícní kosti se ji rýsovala velká modřina.

„Bells, promiň!“ S tím odešla.

Nechápala jsem to… Už mi to došlo. Do Itálie asi pojedu.

Nemůžu, to prostě nejde!

Rozčesala jsem si vlasy. Vytáhla jsem ze své skříně šaty a oblékla jsem si je.

Na zápraží jsem se setkala s Narcisou. Měla velkou modřinu pod okem.

„Narciso, co se ti stalo?“ zeptala jsem se. Byla jsem vyděšená. Nejdříve maminka a teď Narcisa?

„To je jedno, Isabell, je mi to líto,“ řekla ustaraně, potom utekla.

„Počkej, co je ti líto?“ ptala jsem se roztřeseně.

Narcisa se jen ohlédla, spadla jí slza z líce a odešla pryč.

Byla jsem velice nesvá, co můžu čekat? Uhodí mě? Pošle mě do Itálie?

Postavila jsem se k tomu silně, opustila jsem svůj pokoj a šla jsem dolů do obývacího pokoje.

Otec už tam čekal. Přecházel od jednoho rohu k druhému s rukama za zády.

Chtěla jsem vzít nohy na ramena a utéct, ale s mými šaty to nebylo možné.

Sešla jsem poslední schod a zamířila jsem si to k otci.

„Přál sis mne, otče?“ řekla jsem s hranou slušností, jinak bych mu už dávno plivla do tváře.

Zničehonic přistála jeho ruka na mém líci. Byla jsem silná, udržela jsem se. Nezačala jsem brečet, i když jsem měla na krajíčku.

„Ty víš, co jsi provedla, že? Řekl jsem ti jasně, že se s ním už nesejdeš!“ řekl potěšeně. Jako by ho těšilo, že mne může uhodit.

 Znovu začal mluvit, tak, jako by se nic nestalo. Tak, jako by vůbec neuhodil mne, mou matku a služebnou.

„Zítra odjíždíš do Itálie,“ oznámil.

„Proč?“ ptala jsem se, jako bych to už dávno nevěděla.

„Na takový tábor, tam přečkáš válku,“ řekl.

„Ne, nikam nejedu,“ začala jsem se vzpouzet.

„Tvá matka na to reagovala stejně, potom jsem jí ale vysvětlil, že není jiná možnost. Souhlasila!“ řekl opět tím medovým hlasem.

Vážně? Co jsi jí udělal, zkopal? myslela jsem si, říct to nahlas, tak bych dopadla jako máma i Narcisa dohromady.

„Pokud není zbytí,“ řekla jsem monotónně.

„A ať tě nenapadne utéct! To by už neskončilo jen Itálií,“ řekl tvrdě.

„Otče, prosím, můžu se rozloučit s Edwardem?“ prosila jsem.

„Ano, ale se služebnou!“ přikázal.

„Jistě.“ Při těchto slovech jsem odešla. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela už za chůze.

V pokoji jsem se skácela na postel a začala jsem brečet do polštáře.

Mého breku nebyl konec, když někdo zaklepal na dveře.

„Dále,“ řekla jsem velice kostrbatě, ale šlo mi rozumět.

Ve dveřích stála Narcisa.

„Slečno, můžeme vyrazit za panem Edwardem?“ zeptala se jakoby vystrašeně.

„Ano, Narciso, co ti můj otec provedl?“ zeptala jsem se.

„To nestojí za řeč.“ Na dlouho se odmlčela.

„Ale vaše matka si protrpěla své,“ řekla a čekala, jak se k tomu vyjádřím.

„Všechno je to moje vina.“ Znovu jsem se rozbrečela.

Narcisa vytáhla ze své zástěry čistý kapesník a podala mi ho.

„Váš otec je velice krutý. Za to vy nemůžete,“ řekla kurážně, ale tak, abych to slyšela jen já.

„Slečno, zítra jedete do Itálie, mohu vás mít u balení vašich věcí? Ráda bych se s vámi rozloučila,“ řekla prosebně.

„Ráda,“ odvětila jsem.

Byly jsme před domem, když mi řekla, že až půjdu za Edwardem, tak si zajde na nákup, abychom měli soukromí.

Vyrazila jsem tedy k Edwardovu domu sama.

Zaklepala jsem a čekala jsem na odezvu. Přišla mi otevřít Edwardova matka.

„Dobrý den, paní Masenová, je Edward doma?“ zeptala jsem se co nejpřívětivěji.

„Dobrý den, Bello, jistě, hned ti ho zavolám.“ Jeho mamka byla velice milá paní, Elizabeth Masenová. Měla jsem ji velice ráda.

Edward přišel za chvíli, měl jako by hrůzu v očích.

„Bells, co tady děláš? Co kdyby nás viděl tvůj otec?“ ptal se se strachem v hlase.

„Mám to dovoleno, půjdeš se projít?“

Už z mého obličeje poznal, že je něco špatně.

Spolu jsme vyšli před dům a šli jsme rovnou do lesa.

„Edwarde, odjíždím. Musím jet do Itálie,“ řekla jsem klidným tónem.

„Něco vymyslím, utečeme. Musím jenom něco říct mámě,“ řekl odhodlaně.

„Ne, Edwarde, já tam pojedu. Musím. Naše zasnoubení ale platí, takže až se vrátím, tak se vezmeme. Nezajímá mě otcův názor,“ mluvila jsem velice rychle.

„Ale, já to bez tebe nevydržím! Nemůžu bez tebe být!“

„Já bez tebe taky, ale co můžu dělat?“

„Tak spolu utečeme.“

„Já nemůžu, má matka. On by jí něco udělal. Promiň!“

„Ale až skončí válka, tak si tě najdu! I kdyby to mělo trvat sto let.“

„Já, tě budu taky hledat.“

Tím jsem uzavřela náš rozhovor, ale vlastně uzavřel ho Edward. Dlouhým polibkem na rozloučenou.

Odvedl mě domů, chvíli jsem čekala na svou služebnou.

Během té chvíle jsem brečela pořád dokola.

Nakonec přišla, nesla nějaký košík.

Vešly jsme do domu a rozhlídly jsme se kolem.

Mé věci už byly sbalené. Kufry stály u dveří, můj otec se smál s cigaretou v ruce.

Má matka stála za ním, byla celá bílá a po celém obličeji byly samé modřiny. Už jsem se neudržela.

„Co jsi jí to udělal?!“ Při tom jsem ukázala prstem na mou matku.

„Musí vědět, že mě má poslouchat! A ty bys měla taky, Isabell!“ křičel.

„Do žádné Itálie nejedu!“ křičela jsem taky.

„Že ne? Pánové, můžete naložit mou dceru do kočáru?“ zeptal se opět tím medovým hlasem.

Z každé strany ke mně přišel nějaký hromotluk. Bála jsem se, nevyhlíželi zrovna láskyplně.

Popadli mě za ramena.

„Pusťte mě! Slyšíte? Nechte mě být! Mami, mami. Nedovol to! Prosím! Mám tě ráda, pomoz mi! Narciso!“

Narcisa byla spalována pohledem mého otce. Matku držel u země další hromotluk.

Mezitím jsem už byla v kočáře připravena k odjezdu. Mé věci už byly nabalené. Měla jsem strach, měla jsem strach o Edwarda. O všechny a taky o sebe.

Věděla jsem, že tam zemřu.

Věděla jsem, že Edwarda už nikdy neuvidím.

Věděla jsem, že můj otec moji matku nenechá už dlouho žít.

A věděla jsem, že s tím nemůžu nic udělat.

Se mnou v kočáru seděly další dvě osoby.

Autor: TerryBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I po tak dlouhé době? 2. kapitola: