Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I need help... please, 4. kapitola


I need help... please, 4. kapitolaTák je tu další dílek... omlouvám se, že to tak trvalo, ale brácha mne vytáhl na fotbálek (s fakt pěknejma klukama) kdo by odolal:D Prosím o komentya přeji pěkné počtení.

4. kapitola

Bella

Všude byla temnota, jen líbezný hlas, který se mi motal kolem hlavy, mě uklidňoval. Hlásek se zesiloval, až jsem mu konečně rozuměla.

„Bello… co tu děláš? Ty musíš žít, okamžitě naklusej zpět tam dolů. Já tě tu nechci a děda taky ne. Že ne Joshi?“

„Babi? Jsi to ty? Kde to jsem? A co tu děláš ty? Já myslela, že jsi…“ tázavě se na mě podívala.

„Ano jsem to já, ty jsi nyní v nebi a musíš se vrátit, dokud je čas. A ano jsem po smrti.“ Cože? Tak já jsem v nebi? To ne… já nechci umřít.

„Ale jak se mám dostat zpět?“ zeptala jsem se.

„Zavři oči a mysli na to, co se ti přihodilo.“

Zavřela jsem oči a první, co jsem viděla, byl Edward. Otevřela jsem oči, ale znovu byla všude jen tma. Ta temnota mnou prostupovala dlouho, ale to co mě čekalo potom, mi za čekání stálo.

Z ničeho nic jsem necítila nutnost být v té temnotě. Cítila jsem potřebu otevřít oči. Šlo to ztuha, ale nakonec se mi to podařilo. Viděla jsem hodně rozostřeně, ale slyšela jsem dobře. A to co jsem slyšela nikdy nezapomenu. Ten zvuk byl dokonalý, ten hlas byl bezchybný. Jemný jako samet, hebký jako hedvábí, zkrátka to je ten nejkásnější hlas, který jsem slyšela.

Podívala jsem se směrem, od kterého pocházel ten hlas, ale viděla jsem jen rozmazaný obrys.

„Isabello?“ slyšela jsem z druhé strany.

„Ano?“ zeptala jsem se k druhému barevnému fleku.

„Je všechno v pořádku ? Není ti nevolno, nebo něco divného?“

„Ne, jen špatně vidím…“ odpověděla jsem po pravdě.

„Dobře tak se na to podíváme, myslím, že bude nejlepší vzít tě rovnou na sono.“

„Dobře.“

„Edwarde mohl bys na chvilku…?“ Tak Edward? Ten ze školy?

„Jistě.“

Slyšela jsem, jak se otevírají dveře a následně znovu zavírají. Ten druhý, nejspíš doktor, ke mně přistoupil a zasvítil mi krátce do očí. Něco si mumlal, ale nebylo mu rozumět.

Pak odešel a sotva minutu poté, přišla nějaká žena a pomohla mi na vozíček. Jela se mnou chodbami a stále někoho zdravila. Několikrát jsme i zastavili, ale neviděla jsem důvod proč.

Konečná byla až v tmavé místnosti, kde jsem si znovu lehla. Něco studeného mi kapalo na břicho a mě došlo, že jsem na to sonu. Bylo to na mé bolavé břicho příjemné, ale zároveň naopak. Nevěděla jsem co se děje. Rozrušené hlasy se přesunuly za dveře a já jim nerozuměla.

Bezvládně jsem ležela do doby, než mě studené ruce neposadily zpět na vozík. Zase ticho a jízda. A opět následovalo zastavení.

„Isabello, teď nemrkej, ano?“ mluvil na mě hluboký hlas.

„Dobře…“ souhlasila jsem.

Něco mi kapalo do očí a trochu to štípalo.

„Měj je alespoň hodinu zavřené, pak by to mělo být už dobré, kdyby ne, tak mě zase navštivte. Jen jsem kývla a neznámé ruce mě znovu tlačily pryč.

Majitel oněch studených rukou mi pomohl na postel a já nejspíš usnula. Probudila jsem se a už viděla lépe. Ležela jsem v bílém pokoji s holým vybavením. Jen televize tu byla z tohoto století. Jasně… nemocnice už jsou prostě takové. Nikdo tu nebyl, tak jsem se pokoušela vzpomenout, proč tu jsem.

Asi po pěti minutách se mi vše vybavilo. Všechno, krom toho, jak jsem se dostala do nemocnice. Věděla jsem, že jsem na parkovišti omdlela a pak mě někdo nesl, ale nevím kdo. Z mého přemýšlení mne vytrhlo ťukání na dveře a následné otevření.

Stál v nich mladý doktor. Blond vlasy, krásný, a někoho mi připomínal. Nejspíš je to ten, co mě ošetřoval, když jsem přišla.

„Zdravím Isabello, tak co oči?“ zeptal se milým hlasem.

„Dobrý den, už vidím dobře.“ Odpověděla jsem popravdě.

„Dobře… vezmu tě na vyšetřovnu, prohlídnu tě, ale pak bych si s tebou potřeboval promluvit.“ Trochu se mu při těch slovech svraštilo obočí a mě vrtalo hlavou, proč se mnou chce mluvit.

„OK…“ pomohl mi na vozík, abych nezatěžovala břicho a odvezl mě na vyšetřovnu.

Lehla jsem si na lehátko a sestra mi přišla vzít krev. Bylo to nepříjemné, ale dalo se to vydržet. Ten pach na tom byl nejhorší. Hned jak mi vzala krev, odešla.

„Co se vlastně stalo?“ zeptala jsem se doktora, když mne vyšetřoval.

„V břiše jsi měla uvolněnou krev, museli jsme tě operovat. Naštěstí tě můj syn přivezl včas.“

„Asi bych mu měla poděkovat, mohl by jste mu to vyřídit? Než mu to budu moci říct sama.“

„V tom nevidím problém.“ Usmál se na mě.

„Děkuji. A o čem jste se mnou chtěl mluvit?“ zeptala jsem se potichu.

„Když tě sem přinesl a já tě vyšetřoval…

 


 

PŘEDCHOZÍ

SHRNUTÍ

NÁSLEDUJÍCÍ



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek I need help... please, 4. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!