Další kapitolka, jde v ní o Bellino seznámení s podlahou a...
14.12.2009 (18:00) • Darkhope • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3525×
2. kapitola
Cesta domů byla dlouhá a tichá. Rádio mi Mike rozbil a na nové momentálně nemám. Mike by měl přijít z práce až večer, dnes doufám nenapitý.
Když jsem utřela prach, vysála, vytřela a vyprala, byl už večer. Mike pořád nikde, a tak jsem se šla umýt. Teplá voda byla jako balzám na mě tělo. Svaly se uvolnily a modřiny tolik nebolely.
Ležela jsem ve vaně asi hodinu a usoudila jsem, že je nevyšší čas jít spát. Oblékla jsem si pyžamo a mokré vlasy nechala přes noc usnout.
Mike tu nebyl, takže šel asi spát, bez násilí. Jdu do koupelny a obraz, který spatřím, v zrcadle mě vyděsí. Moje vlasy vypadaly spíš jako dredy. Při pohledu na hodinky jsem viděla jediné řešení… culík.
Vzala jsem si gumičku a sepnula vlasy. Jeden pramen jsem nechala podél obličeje. Rychle jsem si vyčistila zuby a vyběhla jsem z koupelny.
Divný zvuk ode dveří byl děsivý. Mike se vracel… až teď. Čekala jsem u schodů, kdy vejde. Byl opilý a nohy se mu pletly jako copánky.
Šla jsem do svého pokoje a oblékla se. Ch ci jít dolů, ale Mike mě zarazí.
„Bells,“ táhne to z něj jako z popelníku, který zalijete chlastem.
„ani bys nevěřila, co se mi stalo.“ Jen co to dořekl, popostrčil mě a já padala. Bohužel po schodech dolů. Hlava a břicho mi narážely ho hran schodů a Mike mi zezhora mával.
„Ahoj odpoledne Bells, já jdu spát.“ A pak byla tma.
Když jsem otevřela oči, bolel mě sice celý člověk, ale vstala jsem. Do š koly musím. Nevšimla jsem si, že nemám šanci tam být včas, a tak když jsem vešla do třídy, byla jsem překvapena, že hodina už končí.
„Slečno Swanová, děkuji, že jste nás také navštívila. Mohla byste mi prosím odevzdat váš úkol?“ a sakra, na ten jsem úplně zapomněla.
„O- omlouvám se, ale já ho nemám.“
„Tak to se jisto jistě sejdeme o půl čtvrté tady, i s naším novým spolužákem. Pomůžete mu s úkolem, jelikož nastoupil až dnes.“
„Dobře, budu tady.“ To snad není pravda. To si nemohl vybrat jiný den? Proč zrovna dnešek! Myslím, že každou chvílí budu zvracet. A to břicho taky bolí celku dost.
Po čtvrté hodině byl oběd. Nic jsem nesnědla, žaludek mám jako na vodě. Cullenovi se rozrostli. Edward, jak se jmenoval jejich bratranec, seděl s nimi a pozoroval mne. Nejspíš to bude on… můj spolupoškolák.
Sedla jsem si k Angele a poslouchala její zážitky se schůzky s Ericem. Přeju jí to, Eric je fajn a ona taky. Zaslouží si lásku.
První hodina po obědě byla matematika. Nemám jí v lásce, ale zvládám jí, dá se říct bez problémů.
Druhá hodina byl dějepis. To už bylo horší. Bylo mi zle a bolelo mne břicho, ještě víc. Jsem zvědavá, jak zvládnu ještě ten projekt, který jsem zapomněla udělat.
Když jsem došla do třídy, Edward už tam byl a učitel také. Sedla jsem si k Edwardovi. Je nádherný, ale momentálně mne to příliš nezajímá. Už chci být doma a jít si lehnout.
Učitele jsem nevnímala. Až když odešel a my měli vymýšlet, co napíšeme, mě Edward probral. Trvalo to překvapivě krátkou dobu, většinu udělal Edward, protože to už uměl.
Odevzdali jsme projekt a učitel byl spokojený. Pustil nás domů. Na parkovišti už nikdo nebyl. Vyrazila jsem směrem ke svému autu. Moje hlava byla jako na kolotoči, břicho se mi sevřelo stejně jako oči a já se sunula k zemi.
Všude byla tma. Cítila jsem, že mě někdo nese a otevřela jsem oči. V náruči mě držel Edward a nesl mě někam v nemocnici. Za pár sekund jsme byli v ordinaci mladého doktora. Edward a ten doktor si něco říkali, ale já jim nerozuměla.
Když mluvil na mě, nic jsem nevěděla. Jeho slovům jsem nerozuměla, jako by ani nemluvil mým jazykem. Znovu jsem se ponořila do temnoty.
Edward
Isabella… tak se jmenuje ta nádherná dívka. A její zvláštně přitahující vůně. Jako když teče krev, ale jí nic nebylo. I Jasper si toho všiml.
Byla velice bledá, ale jí to slušelo. Slušel by jí i pytel, ale to je snad jasné. Nedokázal jsem od ní odtrhnout oči. Při hodinách, které jsme neměli společně, jsem ji pozoroval přes mysli ostatních. Nejčastěji učitelů. Ti mají nejlepší výhled.
Blížil se konec poslední hodiny před obědem. Nemohl jsem se dočkat, kdy ji znovu uvidím na vlastní oči. Ráno byla tak roztěkaná, že jsem nepostřehl žádnou její myšlenku a přes den také ne.
Přišla, až když jsem seděl se svojí rodinou u stolu. Rozhlédla se po jídelně a její oči se střetly s těma mýma. Nemohl jsem se od nich odtrhnout. Něco mě na ní tak přitahovalo.
Sedla si k Angele. A nic nejedla. Asi drží dietu… i když ona to nepotřebuje. Začínal jsem mít pocit, že na nic nemyslí, ale to přece nejde. I ostatní si všimli, že se se mnou něco děje.
„Opravdu ti to nejde?“ ptala se mě Alice.
Autor: Darkhope (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek I need help... please, 2. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!