Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I have to go... fortunately

17.01.2010 (10:00) • RosalieRose • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1828×

Písnička

Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jestli moji praví rodiče ještě žijí. Ano, jsem adoptovaná a svoje rodiče jsem v životě neviděla. Občas jsem přemýšlela nad tím, jestli mám ještě nějakého sourozence, ale o tom jsem pochybovala.

Hned po narození se mě ujali Teneseyovi. Elizabeth a Wiliam byli celkem normální až na to, že… Wiliam mě znásilňuje každou druhou noc a Elizabeth o tom neví. Elizabeth a Wiliam mají ještě syna Jacoba a ten na tom byl úplně stejně jako Wiliam. Jacob je o tři roky starší než já a také mě po nocích chodí navštěvovat. Není ale tak surový, dělá to většinou v podnapilém stavu a druhé ráno o tom už ani neví. Jinak se ke mně chová celkem mile.

„Bello! Pojď se najíst, nebo ti to jídlo vystydne!“ zavolala na mě ze zdola Elizabeth. Nikdy jsem se nenaučila ji oslovovat “mami“, ale ona si na to už zvykla. Seběhla jsem schody a sedla jsem si na své místo. Snědla jsem jídlo a potom jsem vyběhla po schodech zpátky do mého pokoje a dodělala jsem si domácí úkoly.

Zalehla jsem do postele a snažila jsem se usnout. Tušila jsem, že dnes v noci přijde Jacob, protože říkal, že půjde dnes na nějákou párty. A když je nějaká párty, tak to znamená, že tak kolem druhé hodiny v noci mě Jacob navštíví si trochu užít. Po tváři mi stekla slza a hned za ní druhá a třetí. Nemělo valný smysl utírat slzy z tváře, protože bych ji za chvíli měla stejně zmáčenou slzami neštěstí.

Konečně jsem přestala brečet a asi deset minut na to zavrzaly dveře. Objevil se v nich Jacob a hned za sebou zavřel, aby nevzbudil Elizabeth, která měla velmi slabý spánek. Nevím, co to Jacob držel v ruce, ale moc se mi to nelíbilo a tak jsem se zasunula víc pod deku, ale stejně mi to bylo naprosto na nic.

Jacob ke mně přišel a odkryl ze mě deku. Konečně jsem poznala, co to drží v ruce. Byl to nějaký kus latexu a pouta. No to snad ne! Tohle si s sebou nikdy nenosil. „Víš Bello, koupil jsem tohle, abychom si to spolu mohli víc užít.“ Jako kdybych si to někdy užila!

Jeho ruce putovaly po mém těle a když doputovaly až ke stehnům, tak mi svlékl teda spíš serval noční košili. Ležela jsem tam jen tak v kalhotkách a byla jsem naprosto nehybná. Stejně by mi nic nepomohlo a to už jsem taky měla řádně vyzkoušené. Serval ze mě i kalhotky a natáhl na mě ten kousek latexu. Roztáhl mi nohy a ruce mi dal za hlavu a potom je přivázal pouty k posteli.

Líbal mě po celém těle, ale k líbání se to přirovnat nedalo, spíš jen tak slintal. Potom mě svlékl ještě víc mi roztáhl nohy a lehl si na mě. Ještě tak deset minut po mě jen tak slintal a potom jsem ucítila, jak do mě surově vniká. Připadala jsem si tak ponížená.

Když konečně usoudil, že to dnes stačilo, tak si sebral svoje věci a já jsem se šla jako obvykle osprchovat, abych ze sebe smyla ten humus. Potom jsem si konečně šla lehnout, abych se aspoň trochu vyspala do školy.

Spala jsem bezesně a klidně, když mě opět vzbudil ten otravný budík. Vzbudila jsem se do jednoho z mála zamračených deštivých letních dnů. Vyhrabala jsem se z postele a byla jsem ráda, že ostatní členové “rodiny“ ještě spí. Šla jsem si udělat snídani a když jsem se najedla, tak jsem si to namířila k šatníku a oblékla jsem si upnuté křiklavě růžové tílko, které jsem vždy nosila pod tričkem.

Najednou se ozval zvonek a já jsem se malinko lekla a rychle jsem si oblékla volné kalhoty a čapla jsem cestou hřeben, abych se aspoň trochu učesala. Otevřela jsem dveře a tam stál nablýskaný černý mercedes, velký jeep a stříbrné volvo. Párkrát jsem zamrkala a náhle se ke mně už řítila překrásná černovláska. Objala mě a já jsem z šoku udělala to samé.

„Bello!“ řekla a já jsem pořád nechápala, co se děje a kdo je tato krásná černovláska.

„Alice! vždyť ani neví, kdo jsme!“ okřikla tu Alice nějaká blondýna. A když jsem říkala, že je Alice nádherná tak nevím, co bych řekla o této blondýně. K oběma kráskám přistoupil nějaký blonďák a ujmul se slova.

„Ahoj Bello, omlovám se za Alice, ale ona je ráda, že tě vidí.“ Pořád jsem nic nechápala a na všechny tři jsem zírala. Jsou tak překrásní a potom jsem si všimla čtyřech dalších postav za těmito. Byla to jedna žena a tři další muži.

„Jsem Carlisle Cullen a Alice jsme adoptovali, když byla malá a před nějakou dobou, jsem zjistil, že má Alice ještě sourozence a tak jsme po té záhadné osobě pátrali a došli jsme až k tobě, protože to s Alice bylo skoro nesnesitelné, když do nás pořád hučela kdy už uvidí svojí sestřičku a tak jsem přišel s dalším nápadem,“ Usmál se na mě ten blonďák a můj mozek teď pracoval na plné obrátky, aby zpracoval to, co jsem teď slyšela.

„Takže… já mám sestru?“ vykoktala jsem a pořád jsem hleděla na Alice která se na mě culila a jen přikyvovala.

„Ano, už je to tak,“ řekla mi také krásná hnědovláska, která doposud stála v pozadí s těmi třemi ostatními muži. Pořád jsem nějak nemohla zpracovat ten šok.

„A nechcete jít dovnitř? Tohle bude asi na dlouho, že?“ ukázala jsem rukou ke dveřím a na tváři se mi začal rýsovat úsměv.

„Ano, to asi bude a děkujeme, rádi půjdeme,“ ozvala se opět ta milá hnědovlasá žena a přivinula se ke Carlisleovi. Všichni se usadili na pohovky a já jsem si sedla vedle Alice.

„Takže jsme ti přišli nabídnout, pokud by jsi o to stála, jestli by jste s Alice nechtěli bydlet společně, tedy že bys jsi mohla bydlet u nás.“ Tak, a teď jsem byla naprosto mimo a musela jsem si šáhnout do hlavy, abych si vzpomněla, jak se dýchá. Cullenovi mě neznají víc než pět minut a už mi nabízejí, že s nimi můžu bydlet.

Ale potom mi došlo, že jestli by to šlo, tak bych to brala, protože v tomhle domě nehodlám hnít s Jacobem a Wiliamem. Alice se v očích objevily jiskřičky a mně taky.

„Tohle mi nabízíte?“ zeptala jsem se ještě jednou překvapeně a všichni ostatní jen přikývli.

Následující kapitolka

Autor: RosalieRose (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I have to go... fortunately: