Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I hate - No, I love you - 4. kapitola

31.10.2010 (17:30) • AliceJazz • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1319×

I hate - No, I love you

4. kapitola

Pohled Jasper Cullen

Otevřela oči a já se v nich začal topit, byla jako zrcadla. Stejně jako na louce začala rychle tmavnout, až dostala barvu noci bez hvězd. Pocítil jsem podivné déjà vu.

K mému nevýslovnému zklamání upřela svůj nádherný pohled na  Carlislea a naneštěstí se netvářila vůbec přátelsky. Prudce jsem se nadechl a vyrazil směrem k ní. Jeden by řekl, že už jsem se poučil, ale já jsem si připadal, jako bych se díval na svoje tělo, které vede někdo jiný. Skoro jsem se jí bál, ale když jsem si uvědomil, že je to má krásná neznámá, strach ze mě opadl.

„Může mi sakra někdo vysvětlit, co se tu k sakru děje?“ zeptal jsem se naštvaně a přitom upíral pohled na ni. Nervózně zatínala ruce v pěsti a pěvně tiskla víčka k sobě. Nevypadala, že by měla náladu něco vysvětlovat, proto jsem se obrátil na Carlislea.

„Víš, Jaspere, my se už známe,“ odpověděl Carlisle potichu a odměřeně. Nedávalo mi to smysl, pokud se už znají, proč si ji tedy prohlíží jako zjevení boží? Nechápal jsem to. Zavrtěl jsem hlavou, až se mi vlasy rozletěly.

„Jazzi, momentálně to pro nás opravdu není bezpečné. Pomalu ustupuj, nedělej velký hluk a potichu řekni všem dole, že pokud nechtějí přijít o krk, tak ať rychle zmizí. Řekni jim to a odejdi. Já za vámi za chvíli dorazím,“ přikázal mi Carlisle. Neodmlouval jsem, věděl jsem, že když mluví takhle, tak ví, co dělá. Skoro jsem se bál. Postupoval jsem tedy přesně podle jeho instrukcí a nenápadně opustil pokoj. Příčilo se mi vědomí, že tam ho tam nechám samotného – Ok, příčilo se mi hlavně pomyšlení, že tam nechám ji samotnou – když se evidentně staral jen o bezpečí moje a rodiny, ale on neudělá žádnou neuváženost, na to jsem musel spoléhat.

Sešel jsem dolů a potichu, ale zato důrazně prohlásil: „Potřebuji vám něco důležitého říct.“ Sice jsem netušil, jak jim to potom vysvětlím, ale bude jim muset stačit vysvětlení, že jim to řekne Carlisle. Nechtěl jsem ani myslet, jak by mi bylo, kdyby neměl možnost to nikomu vysvětlit. Při tom pomyšlení se mi usídlil v žaludku ledový kámen a v krku knedlík. Polkl jsem, abych ho zahnal, ale nebylo mi to nic platné. Stále tam byl.

Vyvedl jsem všechny do lesa a přitom velmi nenápadně v mysli překládal hebrejskou hymnu do portugalštiny. Edward po mně vrhl nedůvěřivý pohled, ale dál to nekomentoval. Poodešel jsem s nimi v těsném závěsu o několik desítek metrů od domu, hluboko do lesa. Zvláštní, ani se na nic neptali, to se k nim nehodí. Rozběhl jsem se a předběhl všechny, tedy ne že bych už předtím nebyl vepředu. Nečekali to, tak jsem zpomalil, aby mě mohli dohnat. Edward mi běžel po boku, ale stále se na nic neptali. Velmi jsem to oceňoval.

Úspěšně jsem je zavedl na druhý konec lesa, nedaleko od Seattlu. Stále ještě po mně vrhali zmatené a zkoumavé pohledy, ale já je okázale ignoroval. Najednou to Alice už nevydržela a začala se ptát.

„Tak dost, Jaspere. Proč jsi nás sem zavedl, co se tam vevnitř děje, co je ta dívka zač? Vysvětli nám to!“ vyjela na mě Alice. Viděla dobře, jak jsem sebou trhl, když řekla „ta dívka“. Podrážděně jsem se na ni zatvářil. Proč se tak blbě ptá, když to všechno stejně viděla? Ještě než stihl svou myšlenku zformulovat do slov, ozval se Edward.

„Nic nevidí, Jazzi, to je právě to. Ohledně ní je slepá, vůbec neví, co se tam děje,“ pravil téměř zoufale. Evidentně ho štvalo stejně jako Alice, že nic neví. Ani jsem se ho nemusel ptát, jestli neslyší jejich myšlenky. Byla by to zbytečná práce, byli jsme minimálně 5 kilometrů od domu a jeho schopnost fungovala maximálně na jednu míli. Smutně se na mě podíval, slyšel moje myšlenky i to jak jsem si sám odpověděl. Nešťastně jsem zavrtěl hlavou a sedl si na pařez. Takže ta neznámá dívka, kterou s největší pravděpodobností miluji, je ode mě momentálně vzdálena několik kilometrů a je v jediné místnosti s mým adoptivním otcem, který je na ni nejspíš parádně naštvaný. Bylo sice neskutečně hloupé, myslet si, že by jí Carlisle ublížil, ale láska mi nedovolila uvažovat jinak. Prudce jsem se nadechl. A samozřejmě abych nezapomněl, vůbec jsem nevěděl, o co tu jde. Měl jsem co dělat, abych potlačil zavrčení.

Vyskočil jsem zpět na nohy a pro změnu začal nervózně přecházet sem a tam, sem a tam. Začínal jsem se připadat jako lev v kleci.

„Jazzi,“ ozvala se Alice. Podrážděně jsem na ni zavrčel. Vytřeštila na mě oči, pokud jsem si dobře všiml. Bylo to jediné slovo, ale bylo v něm obsaženo tolik citu, veškerá sourozenecká láska a porozumění. Když jsem byla Alice malá, nastoupil jsem do armády. Ji necelý rok po mé přeměně zavřeli do blázince a následně přeměnili. Já byl tou dobou už novorozený. Chtěli jsme se kontaktovat, ale měli jsme za to, že je ten druhý po smrti. Prakticky vzato jsme měli pravdu oba a přitom ani jeden.

Se zamžikáním jsem se vrátil zpět do přítomnosti. Věděl jsem, že nebude trvat dlouho, než vybuchnu. Cítil jsem se jako nadopovaný závislák. Toužil jsem ji vidět, opět pohlédnout do těch jejích kouzelných očí, opět ji pohladit po těch krásných vlasech. Edward si mě znepokojeně prohlížel, nejspíš se mu nelíbil můj vztah k ní. Zašklebil jsem se na něj. Takhle nějak on uvažoval o Belle. Naštěstí přestal, jeho pocity byly jako na houpačce. Láska - nenávist - žárlivost, láska - nenávist - žárlivost. Doteď jsem nechápal, jak se jeho pocity mohly tak měnit, ale teď mi to bylo jasné, za to mohla láska.

„Jazzi,“ zkusila to znovu Alice. To slovo bylo jako zápalka. Vybuchl jsem.

„Tak, a já toho mám dost! Půjdu tam, kašlu na to, co řekl Carlisle, kašlu na to, co je bezpečné, já tam jdu a je mi jedno, jestli vy taky,“ téměř jsem vykřikl. Všichni se zatvářili ohromeně. Jako první se ozval Emmett, no jo, naše dřevo na pocity.

„Jasně, že jdeme. Přece si takovou srandu nenecháme ujít,“ vykřikl a s očekáváním se rozhlédl po ostatních. Ti se tiše vzpamatovali z toho šoku a začali souhlasně přikyvovat. Nepotřeboval jsem jim vidět do hlavy, abych věděl, že tam nejdou, protože by tam mohla být sranda, ale protože jsem jejich bratr, případně syn. I u Emmetta jsem cítil, že tam nejde jen kvůli zábavě, ale protože se o mě bojí, ale on je nepoučitelný vtipálek v každé situaci.

Na všechny jsem se po jednom usmál a vyrazil zpět. Běželi za mnou, nestačili mi, jen Edward se mnou držel krok. Nic neříkal, přestože vzadu probíhala vzrušená debata. Jen mě stále přejížděl zkoumavým pohledem, což mě začínalo docela štvát. Podrážděně jsem na něj zavrčel. Edward mě znal natolik dobře, že věděl, že když se naštvu, začínám být nebezpečný a nekontrolovatelný. Když jsem za sebou uslyšel jeho tichý hlas, jak se baví s Bellou, nemohl jsem se neusmát. Měl ze mě strach, i když by to nikdy nepřiznal. Cestou jsem se duševně připravoval na to, co uvidím, ale předčilo to všechna má očekávání.

Tak, jak už jsem řekla, pokud chcete někomu děkovat, tak lidem z chatu, konkrétně Misppuli a Shire.

Předchozí kapitola - Shrnutí - Následující kapitola

Autor: AliceJazz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I hate - No, I love you - 4. kapitola: