Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I Hate Myself - 3

30.01.2010 (13:30) • KrisS • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1358×

Dýchala jsem zhluboka  a snažila se nemyslet na Jessicu ani na ten požár, ale moc se mi to nedařilo. To se toho nikdy nezbavím?

„Ehm...,“ odkašlal si někdo za mnou, lekla jsem se a pomalu se otočila tím směrem.

Trhla jsem sebou a prudce se otočila až jsem se svalila z lavičky. Rychle jsem se vyhrabala na nohy a podívala se na onoho dotyčného. Byl to pan Bears, náš školník.

„Co tu děláte po zvonění, slečno Swanová? To chcete mít další problém? Jděte do třídy, hned!“ řekl mi. On byl jeden z mála, kdo mi pomáhal a já mu byla velice vděčná.

Jen jsem kývla. Neuvědomila jsem si, že už zazvonilo. Snažila jsem se nemyslet už na Jessiku ani na ten můj výbuch. Ještě jsem se zaběhla mrknout do jídelny, ale byl ohořelí jen jeden stůl a podlaha byla černá. To není zase tak hrozné, ale za tím vším stojí něco opravdu strašného, já.

Povzdychla jsem si a vydala se do učebny. Vešla jsem s omluvou a zamířila ke své lavici. Zaplula jsem do ní a přemýšlela. Zbytek dne u běhl celkem dobře. Jessiku jsem naštěstí neviděla, ale co bylo horší téměř všude se řešil ten požár. Snažila jsem se nevnímat ty hloupé řečnické otázky ostatních. „Jak se to stalo?“

Před školou jsem se šla rozloučit s kamarády, jenže co oni neřeší?!

„No to snad ne! To i vy? Co je na tom tak úžasného?!“ zakřičela jsem. To na mě bylo moc.

Otočila jsem se na patě a vydala jsem se domů. Škola byla od našeho domu jen pár bloků. Ledový vítr si hrál s mými vlasy, bylo to velice příjemné. Přemýšlela jsem cestou o něčem příjemném a nemyslela na tu záležitost. Vešla jsem do naší ulice a před domem stálo auto mé mámy. Super.

Otevřela jsem branku a přešla těch pár metrů co mě dělilo od domu. Vyšla jsem schůdky na verandu a vešla dovnitř.

„Ahoj, Bello. Můžeš prosím za mnou?“ zavolala na mě máma. Její hlas vycházel z její pracovny, z druhého patra.

Vyběhla jsem schody a vešla k ní. Koukla jsem se směrem k jejímu stolu plném papírů s notebookem, jenže za ním neseděla. Rozhlédla jsem se a uviděla jí sedět na malé modré sedačce u knihovničky. Když mě uslyšela zvedla oči od knihy a podívala se na mě zpoza brýlí.

„Posaď se,“ vybídla mě.

Ajé, to nebude dobrý. Ošila jsem se a posadila se vedle ní.

„Jenom ti chci říct, že už ti Topsida platit nebudu, je mi to líto, ale stejně se mu moc nevěnuješ a chodíš tam jak máš čas, nevidím důvod abys ho měla pronajatého. Chodit do stáje můžeš, ale musíš se podřizovat. Volali mi ze stáje a potřebovali ho uvolnit a tak jsem se s nimi dohodla. Je mi to sice líto, ale nedá se nic dělat,“ řekla a ve mě hrklo.

„To nemyslíš vážně, že ne?“ zeptala jsem se nevěřícně a prudce se zvedla a vyběhla do pokoje. Lehla jsem si na postel a dýchala. Přesvědčovala jsem se, že to bude lepší a že za ním budu moct chodit. Vlastně jsem tím jenom přidělávala stájí starosti a připravovala jsem je o peníze. Topsid je špičkový kůň a bude to pro něj lepší, bude jezdit každý den a bude mít více pozornosti. Ukápla mi jedna slza, kterou jsem ale rychle utřela a přinutila ty další aby nepřetekly. Bude mu líp a já se za ním budu chodit dívat. Zvedla jsem se a šla za mamkou.

„Promiň mami, nechtěla jsem. Já to chápu, bude mu líp, promiň,“ šeptla jsem.

„To je v pořádku, vím jak ho máš ráda,“ usmála se a přistoupila ke mně. Objala mě a já se pousmála. Cítila jsem se jako dřív, dobře. Cítila jsem se jako dávno před tím než jsem začala být problémová, protivná, a než jsem se začala chovat jako malý spratek. Ano uznávám, chovám se hrozně. V tuhle chvíli, kdy mě máma objala se ve mně probudila ta stará Bella. Jedním jsem si v tu chvíli byla naprosto jistá. Budu se snažit, i když vím, že to nebude lehké. Nevzdám se všeho, na to nejsem připravená, tenhle život je špatný, ale nejsem připravená stát se dokonalou.

Odtáhla jsem se od mámy a pousmála se.

„Co si obědvat večeři a podívat se na nějaký film?“ řekla.

„Fajn, nejsem proti,“ přikývla jsem.

„Tak já jdu obědvat jídlo a ty běž vybrat film,“ vybídla mě a šla k telefonu.

***

Stála jsem v mlze a třásla se zimou, měla jsem na sobě pouze kraťasy a tričko. Neviděla jsem na krok. Zamžikala jsem očima a hledala sebemenší bod , kterého bych se mohla chytit a zjistit kde jsem. Najednou se mlha začínala rozestupovat. Pomalu jsem začínala vidět a najednou přede mnou stáli oni. Stále tak krásní, bledí, dokonalí. Tak jak jsem si je pamatovala. Usmívali se, jen se usmívali a nehnutě stáli. Najednou se rozplynuli, tak náhle až mi srdce vynechalo pár úderů. Zalapala jsem po dechu a rozhlédla se. Pohnula jsem se z místa, nohy ztuhlé a začala pobíhat kolem a hledat je, marně. Začínala jsem pociťovat hysterii. Zakopla jsem. Nejspíš o své vlastní nohy, jelikož zem byla rovná a hladká. Kolem mě bylo bílo a prázdno a já byla sama.

Proč je vlastně hledám? Je to k ničemu. Nic nemá smysl, nic…

Trhla jsem sebou a probudila se. Zrychleně jsem dýchala a na čela jsem měla slabý povlak potu. Zvedla jsem se na loktu a vyrovnávala dech. Když jsem svůj tep zklidnila opět jsem se svalila do polštářů.

Tohle nemá smysl. Už uběhl měsíc, co se mi tenhle sen začal zdát a zdá se mi od té doby každou noc. Už je to měsíc co jsem ty nádherné bytosti spatřila a už je nikdy neviděla, když nepočítám ty sny nebo mojí představivost. Jsem jimi skoro posedlá a ani nevím jestli nejsou opravdu mým výplodem fantazie. Musím se ovládat a nemyslet na ně, hlídat se, nebo brzo skončím ve cvokárně u nějakého pošahaného doktůrka.

Od té noci jsem se snažila na ně nemyslet, vypudit je z mé hlavy a celkem se mi to dařilo, ten sen se mi zdál od té doby všehovšudy jenom 2x. Snažila jsem se normálně žít, i když to nebylo tak jednoduché. Když už jsem téměř zapomněla na mé schopnosti, nezapomněly se ohlásit a připomenout mi tím jejich přítomnost zrovna v těch nejhorších chvílích. Snažila jsem se nedělat problémy a k mámě jsem se chovala slušněji, i když nějaká ta hádka proběhla. Ve škole jsem své známky opravovala do krásného průměru a někdy i horší. Naštěstí mi hrozila jenom jedna pětka, kterou snad brzo opravím. Na stáj jsem si udělala trochu více času a minimálně jednou za 14 dní jsem se tam podívala. Snažila jsem se omezit kluby a večírky, snažila jsem se přestat kouřit, i když to nebylo zrovna jednoduché, ale snaha byla. Můj život se už dal žít, nebo spíše přežívat.

***

„Doneseš vodu?“ zeptal se mě můj pomocník na laborky.

Protočila jsem oči. Chtěla jsem mu odseknout, ale udržela jsem se a tak jsem prudce sebrala misku z laboratorního stolku. Seskočila jsem ze židle a mířila si to k umyvadlu na druhém konci třídy. Všichni byla zabraní do svých úkolů a nikdo mi nevěnoval sebemenší pozornost.

Od umyvadla mě dělilo pár kroků. Šla jsem celkem pomalu, líně. Zastavila jsem se před umyvadlem a chtěla pustit vodu, když se nádobka začala sama naplňovat vodou. Ode dna pomalu stoupala až pár centimetrů nad okraj. Vyvalila jsem oči a rozhlédla se, naštěstí se mým směrem nikdo nekoukal. Díky bohu, že to nenadělalo spoušť, pousmála jsem se a vracela se k našemu stolku.

Zbytek práce udělal můj spolužák. Ani mu nevadila moje neúčast, poradil si sám. Po zazvonění jsem šla na další hodinu, chemie. Usedla jsem do lavice a čekala na zazvonění. Těsně před zazvoněním do třídy vběhla Emily a přisedla si ke mně.

„Ahojky,“ pozdravila s úsměvem.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a úsměv oplatila.

Poté jsem si povídaly, než přišel učitel.

„Tak dnes si udělám trochu náročnější laboratorní práci. Vaším úkolem bude za nasyceného roztoku udělat směs křemík + fosfor. Tuto sloučeninu uvedete do varu a poté uvidíte co vznikne, postup raději napíšu na tabuli. Tady,“ zvedl plastovou krabici na svůj stolek, „si vezměte zkumavku, držátko na zkumavky, stojan, varnou baňku, dělící nálevku, filtrační nálevku,odpařovací misku, lžičku a sirky. Stačí jedno do lavice,“ řekl a poté šel psát postup na tabuli. Emily došla pro pomůcky a já zatím čekala.

Pracovaly jsem podle tabule a zatím se nám to docela dařilo. Když jsme potřebovali křemík a fosfor Emily pro něj se zkumavkami ochotně došla k učiteli. Já mezi tím měla rozdělat plamínek. Sáhla jsem pro sirky a chtěla zapálit knot, jenže když jsem se podívala najednou se začalo z knotu doutnat až se vytvořil malý plamínek. Hrklo ve mně. Čekala jsem že se plamínek rozhoří a vzplane intenzivněji, že se stane NĚCO! Jenže nic, plamínek se jemně vlnil a byl stále malý. To není možné, vždycky mi to jenom ubližovalo, ale teď? Dvě dobré věci za jeden den! Nechtěla jsem se předběžně radovat, ale malá naděje v mém nitru vzplanula. Pousmála jsem se.

Laborku jsme zvládly na dvojku a byly spokojené. Celý den do oběda se nic zvláštního nestalo. Po obědě jsem měla ještě dvě hodiny a pak jsem se vydala domů. Máma doma dneska nebyla a tak jsem si hodila tašku za dveře a vydala jsem se do parku.

Po dlouhé době mě naplňovalo štěstí, opravdové. Ani nevím co ho vzbudilo, ale já byla šťastná, jen z té maličkosti. Sedla jsem si na lavičku a nechala si větrem cuchat vlasy. Vydechla jsem a zavřela oči. Najednou se spustil déšť, jemný a řídký. Bylo to příjemné, líbilo se mi to a déšť najednou přidal na intenzitě. Usmála jsem se ještě víc a vychutnávala si to. Na konec října bylo teplo. Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem, bylo tu jenom pár lidí, kteří pospíchali do sucha. Všimla jsem si jedné postavy sedící na lavičce. Byla to dívka, která na mě podivně hleděla. Na tváři soustředěný výraz, skoro zamračený. Zvedla se a odcházela. Zavřela jsem opět oči a vychutnávala si déšť.

„To ty?“ zeptal se holčičí hlas.

Otevřela jsem oči a přede mnou stála ta holka. Měla po ramena dlouhé, špinavě blonďaté vlasy, modré oči a vypadala tak na 17, byla hezká.

„Co já?" zeptala jsem se nechápavě.

„Ten déšť,“ odpověděla a máchla rukou kolem.

„Co prosím?“ vykulila jsem oči.

„No najednou se spustil déšť a mně nejde ho zastavit, blokuješ mě,“ řekla.

Vykulila jsem oči. Cože to říkala? Že jí nejde zastavit déšť? Jak by to chtěla udělat? Já jí blokuji? Moje mysl rotovala a mě to nejspíš došlo.

„Ty taky? Umíš ovládat různé věci?“ zeptala jsem se s nadějí.

„Ano umím ovládat vodu. Jenže nějak mi nejde ten déšť zastavit, musela jsi ho vyvolat ty,“ řekla a vypadala překvapeně.

„Nevěděli jsme, že je i někdo další,“ řekla hloubajícím tónem a na tváři podivný výraz.

„Kdo další? A já můžu za ten déšť? Ani jsem si to neuvědomila,“ šeptla jsem.

„No já a moje kamarádky. Jsme také čarodějky,“ řekla mi.

„Co prosím? Řekla si to co si myslím?“ vykulila jsem oči.

„Myslíš čarodějky?“ zeptala se jako by to bylo samozřejmé.

Ve mně hrklo. Co to znamená?

„To jakože i já jsem čarodějka?“ zeptala jsem se stále udivená.

„Vypadá to tak, ale ty o tom nic nevíš? Jak dlouho už jsi…čarodějka?“ zeptala se pro změnu ona.

„No doteď jsem nevěděla, že jsem, že je vůbec někdo další! Ale začalo to na moje 15té narozeniny, takže od 13. září. Vůbec nevím jak najednou to vybouchne a pak, je to hrozné,“ svěřila jsem se.

„Ano to znám. Ze začátku je to těžké a navíc když jsi na to sama. Já měla kamarádky které si tím taky prošly. Neřekla jsi to snad někomu, že ne?!“ zeptala se s hrůzou v očích.

„Ne neřekla, nechtěla jsem do cvokárny,“ zakroutila jsem hlavou a ona si oddychla.

„Mimochodem jsem Amy,“ představila se a natáhla štíhlou paži ke mně.

„Bella,“ podala jsem jí ruku a obě jsme se usmály.

„Tak to bude ještě hodně zajímavé,“ řekla a posmála se ještě víc.

Shrnutí

Autor: KrisS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I Hate Myself - 3: