Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I blázni se radujou - 3. kapitola

21.02.2011 (17:45) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2486×

3. kapitola

„Dobrý den, pane Cullene, tak se u nás prosím posaďte,“ vyzvala zhruba třicetiletá žena v bílém plášti, s brýlemi z želvoviny na očích, Edwarda k pohodlí na gauči. Edward se vyčerpaně natáhl na koženou mahagonovou sedačku a obočí se mu stáhlo.

„Stalo se něco, Edwarde? Běžně nemíváte tak mrzutou náladu,“ vylétlo z úst psychiatričce, když Edward začal mumlat něco o barvě, která je taky všude a chtě, nechtě se mu nesmyslně pořád vtírá do pozornosti.

Jeho mysl posledních pár hodně únavných hodin, zaměstnávala jistá osoba, která disponovala barvami, které vídal Edward kolem sebe, až nepřirozeně často. A to mu ještě před pár dny, na tomhle kanapi, nic zvláštního nepřišlo.

„Omlouvám se, doktorko, dnes se mnou moc řečí nebude. Jeden cvok - kterého by místo do blázince, měli zavřít spíše do olověné krabice s šesti kódovacími zámky, minimálně pětimístnými číselnými možnostmi - mi záměrně ztrpčuje život,“ povzdechl si, zavřel oči a unaveně si promnul spánky - bohužel ani to mu úlevu nepřinášelo, pořád měl před očima její výraz, když ho táhli přes pozemek jako pytel uhlí.

„Povězte mi o tom, Edwarde,“ opřela se žena do křesla, přehodila si nohu přes druhou a položila si do klína blok s poznámkami.

Nebylo běžné, aby pacienti psychiatrického ústavu, který má svůj vyškolený personál, využívali služby drahého psychiatra individuálně, ale Edwardova zámožná rodina a zvláště jeho pohledný otec, si to výslovně přál, aby měl Edward ty nejlepší možné služby, které by ho konečně dostaly z toho fantaskního světa upířích klanů. Edward byl velice zvláštní případ, nadprůměrně inteligentního teenagera. Jeho fantazie a umělecké nadání ho dovedlo až do stavu duševní rozpolcenosti, ač byl chytrý, citlivě vnímavý okolního světa, mladík rozeznávající od sebe dobro a zlo.

Jediný, v podstatě největší problém utkvíval v jeho mysli, která je dosud pečlivě zapečetěna a problém v ní přetrvává.

To že si Edwarda rodina neponechala doma a nevodila ho jen na průběžná sezení, bylo v podstatě na jeho přání, když uznal, že rodině působí potíže a trápení a lépe mu bude na kvalifikovaném místě, kde se o něj postarají čtyřiadvacet hodin denně.

Zvláštní případ – ani blázen, ani zcela normální. V podstatě ani on sám neví, kdo doopravdy je a levituje mezi oběma světy – reality a fantazie.

Psychiatrička si narovnala halenku a poznamenala na papír:

Další upír. Žena. Podle pacienta: nadmíru otravná bytost. Cituji; zavařil bych ji do sklenice od okurek, která by byla zvukotěsná a nerozbitná a vhodil bych ji do moře jako láhev s překvapením…

Jenže ona je jak bumerang, vrátila by se zpět, i kdybych ji přivázal ke kotvě a nechal klesnout na dno. Její blbost by ji nadnesla jako heliový balonek, který by se mi omotal kolem krku a škrtil a škrtil, dokud by mi tu hlavu snad, mrcha jedna, neoddělila od krku.

„Zvláštní přirovnání, Edwarde. Co vás k tomu vedlo?“ Edward na ni otočil uštěpačný obličej - z naducaného polštářku, na kterém ležel, dlaněmi za hlavou ho drtil - a opravil se.

„Máte pravdu, doktorko. Ona není balonek. Ona je dělová koule v žaludku!“

Žena si Edwarda změřila zvláštním zkoumavým výrazem. „Zeptám se vás, Edwarde. Připadá vám slečna Swanová atraktivní?“

Edward se zmateně posadil a vyvalil na doktorku oči. „Copak jste neposlouchala, co jsem vám o upírce Swanové celou dobu povídal? Ta holka dává pojmu upír nový význam!“ zaklepal si teatrálně na čelo. „Připadal by vám atraktivní exekutor? Protože tak si přesně připadám, jako by mi ta holka vyrabovala život!“

Psycholožka si odložila blok a zadívala se podezíravě Edwardovi do očí.

„Zdá se, že je pro vás ta dívka nějakým smyslem důležitá…? Povídáme si tu o ní už pětapadesát minut a zatím jsme se nedostali k vašemu problému.“

Edward vyletěl na nohy a vyhrkl: „Ona je můj problém!“

*

Celou cestu po chodbě si mumlal jak je ten svět nechápavý. Cožpak se nesnažil dost, aby té doktorce House vysvětlil příčinu jeho dočasné psychické nezpůsobilosti? Dyť za to chudák nemůže, že si ho vyhlédl oděvní mol, a už pár hodin do jeho svetříku vykousává dírky o velikosti Nebrasky! Začínal vážně věřit, že existuje i druhý reálný svět bez nadpřirozena. Jakási druhá přívětivější dimenze, protože čím si kurňa zasloužil, že dostal to potěšení ,poznat zrovna Swanovou!

Kroutil hlavou, zatímco procházel po vydlážděné chodbě. Občas pohodil rukou, co mu berle dovolily, naznačil výkop holení, škubl rameny a celou dobu se mračil. Jeho představení sledovalo několik přihlížejících a nepokrytě se bavili.

Když už jeho emoce začaly nabývat na maximu a hrozilo, že jeho hlava praskne v půli a vyletí pár stop nad hlavu, po vzoru parní lokomotivy. Stačila jediná věta, která měla grády jako kýbl ledové vody, mířený Edwardovi přímo do obličeje - a to, když nějaký podivín škádlivě zavolal, že sem jde ta sexy upírka.

Bylo až fascinující, jakou Edward dokázal vyvinout rychlost, a jak překvapivě zvládl změnit anatomii svého těla. To když se krčil v rohu chodby, zapasovaný ramenem do zdi, skoro nedýchaje, aby náhodou na sebe neupoutal pozornost.

Když Bella procházela kolem něj, nadskakovala a vesele si pískala - tajně zatoužil sdílet s ní intimní zážitek. Skoro zaúpěl, když se na poslední chvíli přemohl, aby jí neotiskl svou podrážku boty na pozadí.

Pozoroval její směr chůze a potěšilo ho, když viděl, že zabočila do společenské místnosti. Neslyšně se rozeběhl k sobě do pokoje. Pro přihlížející to byl spíš nesynchronizovaný dusot jedné nohy přes druhou, doprovázené dřevěným klapáním o keramickou podlahu. Stručně řečeno jeho panika byla tichá jako stádo zdivočelých muflonů.

Jen co za sebou zabouchl dveře, s výrazem oběti masového vraha běžícího těsně za ním, hlasitě si vydechl. Tohle bylo o fous.

Zničeně se natáhl na lůžko a vzal si do ruky deník. Zapisoval si každý den, který strávil v institutu. Hořce se ušklíbl, když ho napadlo, že zveřejnění a následné zfilmování, by mu vyneslo Oskara.

Vzpomněl si na den, kdy mu ho Rose dala. Loučili se před domem, odkud ho Alice vezla sem. Nechtěl, aby ho viděli mezi tolika blázny a začali v něm vidět nebezpečného šílence. Všichni plakali a objímali ho, dokonce ani Emmett nevtipkoval a držel v objetí svou ženu. Tehdy mu Rose dala deník, aby si zaznamenával myšlenky na papír. Bylo mu trapně, když poznala, že ho překvapila a nečekal tolik náklonnosti zrovna od Rose, pro kterou byla důležitá hlavně ona sama a její manžel – a to v tomto pořadí.

V ten okamžik pochopil, že se v Rose zmýlil, a to, že si vždy zrovna nerozuměli, nezmírňovalo jejich sourozeneckou lásku. Když s někým tak dlouho žijete, musíte k němu mít nějaký vztah. Znovu se zastyděl za nechápavý výraz, který jí na oplátku věnoval.

Pousmál se, když otáčel novou stránku a nadepsal téma dne: Kdo uteče, vyhraje, aneb mám malý stan!

*

Celé odpoledne zapisoval události z předchozích dvou dnů. Zdálo se šílené, jak v blázinci čas běžel rychleji. Pořád se mu v hlavě převalovala otázka, zda je Bella taková sadistka od přírody, nebo si není vědoma své něžnosti.

Už zapisoval šestnáctou stránku o rozvoji její osobnosti, když si povzdechl, jestli to tak půjde dál, dočká se jeho deník poetickému pojmenování – Zpěvy pro Bellu, neb Hřbitovní kvítí, už mu jeden mladík před lety vyfoukl, neměl úctu ke starším!

Zrovna se dobral ke větě; ta noha mě stále bolí, když uslyšel nesmělé zaklepání na dveře. Na chvíli mu zatrnulo a propiska v jeho ruce se změnila ve smrtonosnou zbraň - ale ona dotyčná by určitě neklepala nesměle. Lépe by si představil rozražení dveří granátovým výbuchem.

„Edwarde, neruším?“ nakoukla mu do pokoje Jessica, Edward se usmál a kývl, aby vešla. Dívka se stejně nesměle jako zaklepala, posadila na kraj jeho postele. Připomínala trochu nevěstu o svatební noci. Edward se nechápavě zvedl do sedu.

„Stalo se něco Jess?“

„Slyšela jsem o tobě a Belle,“ špitla nešťastně a popotáhla nosem. Edwardovi se zmateně stáhlo obočí. O Jessice si vždycky myslel, že jí jde hlavně o nesmrtelnost a upíří krásu, a Edward pro ni byl až na druhém místě. Jenže od pohledu vypadala, jako že je jí líto, co mu ta rádoby upíří krasotinka provádí.

„To bude v pohodě Jess, to se spraví.“ Objal ji chápavě kolem ramen. Jessica se mu vrhla kolem krku jako anakonda na králíka a začala se kolem něho ovíjet. Edwardovi začal docházet dech a pokusil se z jejího sevření vyprostit.

„Edwarde, proč mě odmítáš, dokud nepřišla ona, tolik jsme si rozuměli!“ vzlykla a Edward se zarazil. Neshrnul by jejich porozumění zrovna do této formulace, jelikož mezi nimi proběhla jen střídmá slovní výměna, ale Jessica zdá se měla na věc jiný, citový názor.

„Jess, takhle to nesmíš brát.“

„A jak to mám brát, Edwarde?! Od té doby, co je tady, se točí jenom kolem tebe!“ Edward se nad tím zamyslel a musel uznat, že nikdo jiný se na ošetřovnu zatím nedostal. Přehled o úbytku černých pytlů neměl, takže to s jistotou tvrdit nemohl, ale něco na tom bylo, že si vybrala za oběť zrovna jeho.

„Lichotí mi, že se tak staráš o mé zdraví,“ usmál se na zaražený Jessičin obličej, „ale myslím, že jednu novorozenou zvládnu.“ Jessica se mu posadila na klín.

„Edwade, ale ona po tobě jede!“

„C-co? Cože?!“ vykoktal mezi záchvaty kašle.

„A ty jsi z ní taky celej paf!“ fňukla a Edward se rozesmál. Tak o tohle tedy jde, Jessica prostě žárlila.

„Jess, Bella není žádná konkurence. Navíc já dívku nehledám.“ Zakroutil rozhodně hlavou a Jessica na něj upřela psí pohled, položila si tvář k němu na prsa a vzdychla.

„Ale vždyť se ti se mnou vždy tak rozbuší srdce.“ Mylně si přiřadila Edwardův zběsilý, panický tep k vášnivému vzplanutí. Edward se vyděsil.

„Jessico, co to povídáš! Mně srdce už pár desítek let netluče! Navíc nemám čas na podobné nesmyslné rozhovory. Bella je jen otravná bytost, jako ostatně většina žen, a budu rád, pokud se cestou ze dveří, za ní zastavíš a dáš se do hovoru – třeba si taky budete rozumět!“ Edward se vítězoslavně usmál nad omráčenou Jessikou, vstal i s ní na klíně, otevřel dveře na chodbu, ztuhlý bobek posadil na skřínku u dveří, mrkl na ni a zavřel. Musel se zasmát, když si na závěr oprášil ruce. Tak, to by bylo!

Vrátil se k posteli a zdvihl spadlý deník z podlahy. Usmíval se, Jessica ho opravdu pobavila, zalíbit se v ní by bylo zřejmě to poslední, co by v životě udělal. Z nočního stolku vylovil mp3 přehrávač a zasunul si špunty do uší. Ze sluchátek se začala linout melancholická hudba Debussyho.

Už skoro zapomněl, jaké to je, sedět za koncertním křídlem a nechat své prsty rozeběhnout po černobílých klávesách. V sanatoriu jeden starý klavír měli, ale nikdy nezatoužil hrát pro někoho, kdo to neocení a pro sebe by mu bylo smutno.

Skoro cítil lakované dřevo pod bříšky prstů, když naposledy hrál tuto skladbu doma v obýváku. Esmé upravovala dekoraci ve váze, když uslyšel povzdechnutí, směrem kde stála. Otočil k ní tvář a všiml si, že ho s lehkým úsměvem pozoruje. Vždy měla ráda, když hrál, zvlášť když hrál skladby, které sám složil.

Srdcem mu proběhla bolest, když ho zachvátilo osamění. Otevřel oči a málem dostal infarkt, když se zaklesl do hnědých, velkých kukadel, skloněných ani ne pár centimetrů nad jeho tváří. Sundal si z uší sluchátka.

„Teda za takovej výraz feťáci platí zlatem! Cos poslouchal, že tě to tak vzalo? Skoro jsem si cvrnkla do gatí.“

< - Shrnutí ->

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I blázni se radujou - 3. kapitola: