Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I blázni se radujou - 2. kapitola

13.02.2011 (12:00) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2085×

2. kapitola

„Tak hele, nakročíš se jako při rychlém sprintu na dvě stě metrů,“ podíval se na Bellu, jestli pochopila, že ho má napodobit. Ta se zatím potýkala s problémem, že se jí na kluzké trávě rozjížděly nohy a její poloha spíš připomínala plužícího běžkaře.

„Trochu se předkloníš… Ježiš, Bells, tolik ne! Nemusí to bejt holubička!“ Protočil oči a podpíral Bellu, která trochu víc pokulhávala ve stabilitě. Sice nechápala, proč se musela zout, v těch froté papučích jí bylo příjemně, ale poslechla.

„Až řeknu teď, tak se rozběhneš, vyskočíš a uchopíš holuba v letu. Kapišto?!“ Bella váhavě přikývla.

„Raz, dva, tři…“

„Děje se něco?“

„Neřekls teď!“ Edward si všiml vyčítavého pohledu a povzdechl si. „Mám ti to ukázat?“

„Ok, tak se dívej.“

Připravil se do útočné pozice lovce, vyšpulil zadek a ohrnul zuby. Bella byla uchvácena jeho zkušeností a bylo zřejmé, že neloví poprvé. Všímala si každého detailu jeho figury a snažila se zapamatovat si správné nakročení.

Edward se přes rameno naposledy přesvědčil, že se opravdu dívá a pak vystartoval. Bella v duchu analyzovala jeho trajektorii a žasla nad taktikou zmatení oběti, když proběhl dokola kolem pítka, vymrštil se do vzduchu a zavrčel…

*       

„Tak takhle by to nešlo, pane Cullene, už několikrát jsme vás varovali!“ Táhli dva muži ve stejnobarevné uniformě mladíka chodbou. Edward se už nijak nebránil a odevzdaně visel zaklesnutý do personálu.

„Tohle bude vašeho otce stát pěkné peníze. To byla keramická poštolka pana Harryse! Věřte, že až se dozví, že jste mu rozbil sira Homera, bude se zlobit.“

Muži položili Edwarda na postel a začali se hrabat v šuplíku stolu.

„Nemohlo by se to dneska obejít bez uspávadel? Je mi z nich vždycky špatně od žaludku,“ zaprosil Edward a sklopil studem hlavu. Pracovníci se na sebe podívali a pak s pokrčením ramen uložili fidlátka zpátky do stolu.

„Myslím, že ta žaludeční nechuť nebude ze sedativ, ale z toho, že jste snědl skoro patnáct deka glazované sádry.“ Edwardovy trochu ztuhly svaly v obličeji, ale pokusil se o úsměv.

„Mohli byste mi alespoň přinést knížku? Nechal jsem ji venku.“

„Byla tam jen jedna. Četla si ji Swanová natažená na lavičce. Budete si jí muset říct, až vás pustíme. Zatím se prospěte.“

Edward zaúpěl a zavolal na dveře, které se právě dovřely. „Upíři nikdy nespííí!“

*       

Ležet na místě, několik hodin ve stejné pozici, bylo ještě horší, než se zprvu zdálo. Edward několikrát zalitoval, že ho neuspali. Takhle měl jen jedinou zábavu a to civět do stropu. Začínala mu dřevěnět záda a z toho ticha kolem mu bylo na zbláznění. Zrovna se pokoušel zbavit mravenců v levém koleni, když tiše klaply dveře.

„I ty Brute?!“

„Jak se vede, lazare,“ přicupitala Bella do pokoje a kecla si na židli vedle postele.

„Jak myslíš?“ Loupnul po ní Edward otráveným pohledem, a když už se nemohl otočit celý, aby pochopila, že nemá náladu, alespoň otočil hlavu. Což se ukázalo jako zbytečné, protože Bella nehodlala akceptovat jakoukoli jeho potřebu a cokoli ze strany Edwarda automaticky chápala jako vřelé přijetí.

„Nudíš se?“

Edward se na ni podíval, jestli tuhle otázku opravdu mínila vážně a pak mrknul na dva metry vysoký strop, který měl důkladně zmapovaný a ani náznakem se za dobu Belliny přítomnosti nezměnil.

„Hele, pírku, jestli chceš, můžu ti číst.“ Vytáhla z monterkových kalhot srolovaný časopis a rozložila si ho na klín. Uslyšela hlasitý povzdech a protesty, že není dost velký cvok, aby poslouchal holčičí bláboly.

„Poslouchej, tohle tě bude zajímat!“ šťouchla do ležícího, aby upoutala jeho pozornost. Naneštěstí Edward neměl volné ruce, aby si přikryl uši, takže byl nedobrovolně odsouzen vnímat.

„Věděl jsi, že padesát procent mužů má po třicítce problém s erekcí?“ Zadívala se Edwardovi do druhé poloviny těla a jedno obočí jí povyskočilo.

Edward se na ni zamračeně otočil. „Mně je sedmnáct, ty cvoku!“ Bella pokrčila rameny a zaculila se. „Nevěš… hlavu, taky tě to čeká.“

„Hele, tady je dárkem měřák na mužská přirození!“

Edward vytřeštil oči a zařval z plných plic. „Ochrankááá, odveďte ode mě toho cvoka!!!“

*      

„Ne, Alice, opravdu jsem v pořádku! Nic se nestalo!“ kroutil se Edward u telefonu v kanceláři ředitele.

Edwarde, víš, že se nám můžeš se vším svěřit. Mluvila na druhém konci jeho sestra a podle hlasu zněla unaveně.

„Alice, bylo to jen nedorozumění.“

Bráško, nikdy jsi neměl násilnické sklony. Když volali Carlisleovi do práce, byl jsi prý mimo sebe.

Edward se zastyděl, když si vzpomněl, jak se pokoušel o preparování jedné slepice časopisovým papírem a řval, že jen co bude plná, tak škrtne zapalovačem. Nejhorší na tom bylo, že se nikdo neptal, jaký k tomu měl chudák důvod.

„Poslouchej mě, Alice, není to tak, jak si myslíš. Nezbláznil jsem se tu. Jen jsem se prostě nepohodl s dalším upírem.“ Zamyslel se nad svými slovy a vzpomněl si na její výraz. Už zase cítil, jak se mu adrenalin hromadí v žilách a v hrudi cítil horkost, která ho proti jeho vůli, nutila vybít ten pocit ven.

Edwarde, jsi v pořádku? Ozvalo se v telefonu, když se na druhý konec aparátu doneslo bolestné zakňučení.

„Jistě,“ kuňkl kdosi, hlasem vysokého sopránku.

Edwarde?!

„Asi jsem si zlomil palec.“ Do očí se mu vedraly slzy, když vyndával chodidlo z prokopnutého, chromovaného odpadkového koše.

Děláš mi starosti, Ede.

„Budu v pohodě.“

Jak myslíš, opatruj se a dojdi si na ošetřovnu, ať tě to nebolí. Přijdu za tebou v pátek. Všichni tě pozdravují.

„Díky, Alice, měj se a pozdravuj je.“ Zaklapl telefon a chytil se za zkroucený palec ve chvíli, kdy se otevřely dveře od kanceláře.

„Stalo se vám něco?“ Vytřeštil oči bělovlasý muž s knírkem, v drahém na míru ušitém obleku a podepřel pokulhávajícího Edwarda.

„Tomu byste nevěřil, ale na moment mi připadalo, že má ten koš oči.“

„Oči?“ zakoktal se ředitel a setřel si kapičku potu z pravého spánku.

„Hnědý!“ zavrčel Edward a zaťal čelist.

*      

Venku stále svítilo sluníčko a mírný větřík ochlazoval počasí. Na druhou polovinu září bylo moc příjemně. Na to, že Chicago se svým vysokým počtem obyvatel, leželo hned za tou neprostupnou zdí, dělící celý areál od světa, čas v budově jakoby neexistoval a celý svět byl smrsknutý do pár nemocničních prostorů.

Edward se zrovna, za pomocí kripl holí, dostal na pozemek, když jeho pohled padl na Bellu sedící pod stromem na modré dece. Dalo se snadno odhadnout, kdy si jeho mozek uvědomil, na koho kouká, protože jeho berle nabraly rychlost a směr chůze se změnil o čtyřicet stupňů. Bella, která byla zabraná do četby Charlese Dickense, si na poslední chvíli všimla prchajících dvou prkenných končetin, z čehož jedna měla na konci fešnou bílou bambuli.

„Edwardeee!!!“ zahulákala přes celý trávník a její obočí povyskočilo, když postava zděšeně odhodila hole a už regulérně prchala.

„Edwarde!“ zavolala tišeji, ale za to z přiměřené blízkosti. Dotyčný se zastavil, jako by vrostl do země. Tvář napuchlá, jak zadržoval bolestný výkřik - když si Bella všimla, že se opírá o bílou bambuli, chtěla ho upozornit, aby na to radši nešlapal, ale jen co otevřela ústa, předběhl ji.

„Tam se vůbec nedívej! Ani nevíš, jaký blaho bylo, kopnout si do tebe!“ Bella byla chvíli zmatená, její mysl si neuvědomovala, že by ji snad nakopl, zato si vzpomněla na jeho výraz, když ječel jako ženská, jen co vytáhla ten děrovaný papír s metrickou soustavou.

Edward se díval, jak se její hrdlo stáhlo, tvář zrudla a do očí se jí vedraly slzy. Už se chtěl zeptat, jestli nepotřebuje pomoc, když vyprskla smíchy a začala se prohýbat v pase.

Ano! To byla přesně ta chvíle, kterou si pamatoval z dopoledne a díky které má teď palec v sádře. Nesmíš jí ublížit. Nesmíš jí ublížit! Edwarde, Alice a celou rodinu by to mrzelo! Carlisle by byl zklamaný! Opakoval si dokola mantru, než Bella začala od smíchu škytat a pitvořit jeho výrazy.

Carlisle by ho pochopil, napadlo ho.

„Hej, stop! Klidni hormon, pírku, tu ruku budu ještě potřebovat!“ sykla Bella, když se na jejím zápěstí objevila velká dlaň a pokoušela se ho oddělit od paže.

„Ty! Se ke mně radši nepřibližuj! Nebo přísahám, že bude indiánskej tejden!“ Belle vstoupila zvědavost do očí a zeptala se přesně na to, na co Edward čekal, že se zeptá. Pro sebe se zaculil. Byla předvídatelná.

„Znáš to; tanec, zpěv, a opravdu veeelkej táborák.“ Zasvítily mu oči a poprvé vypadal jako tutovej šílenec. Bella polkla.

„Mrzí mě to,“ kuňkla a Edwardovi se ve vteřině ztratilo obočí až ve vlasech.

„Co prosím?“

„Omlouvám se.“

„A za co přesně? Jen, abych věděl - víš seznam je dlouhej,“ prsknul nakvašeně a Bella se zamračila.

„Je mi líto, že seš takovej bručoun!“ Otočila se a loudala se zpátky. Edward ji zaraženě pozoroval. Cvok, proletělo mu hlavou, když za ní mávnul rukou.

„Hej, tak počkat! Vrať mi knížku!“ zavolal za ní.

„Nevrátím!“ Zachytil její úsměv ve vkusné piruetě, kterou předvedla.

„Co?!“

„Ale můžeš si číst se mnou, zrovna jsem se dobrala k tvojí záložce,“ mrkla na něj. Edward zmateně přikývl. Asi už se dočista zbláznil.

Belle se na tváři vykouzlil úsměv od ucha k uchu a tancem labutě v agónii, jak ho Edward později pojmenoval, přitancovala s holemi, které při běhu o život po cestě ztratil – no spíš zahodil, aby mu nepřekážely.

„Hele, jak je možné, že se upír zranil?“ zeptala se zvědavě, zatímco mu hole vpáčila pod paže. Jeho mysl se sekla na větě, že ta ženská je něžná jako robocop.

„Nevím, možná to má co dočinění s tvým darem.“ Bella se usmála, že je taky něčím výjimečná.

Tiše šlapala vedle jeho potácení a prozpěvovala si. V půli cesty se Edward zastavil a opřel se o jednu berli.

„Počkej chvíli, vyčerpává mě to.“

„Hele, tak mi vyskoč na záda, já tam s tebou doběhnu.“

Edward se na ni podíval a zaváhal. Je sice upír, ale jinak má stavbu těla párátka. Bella pochopila jeho problém a povzdechla si. Stoupla si před něj a skrčila se.

„Tak hop!“

Edward jednal dřív, než myslel. Ve chvíli, kdy Belle naskočil na hrb, ozvalo se heknutí a s křikem se hromada poroučela k zemi.

Bella nadávala jako špaček, když ji Edward přišpendlil tělem k trávníku a neohrabaně se nedokázal zvednout. Ještě, že mají posečeno a není po pršce, napadlo je oba.

Bella byla obličejem zarytá v hlíně a vztekle ji popudilo, až když Edward pronesl teatrální fuj.

Přesně v ten okamžik začala řvát jako siréna a bylo jí putna, že měla plnou pusu.

Přes celý areál se mihla postava v bílém a odtáhla Edwarda z Belliných zad.

„Pane Cullene, okamžitě dolu. Co si to dovolujete ke slečně! Víte, že vzájemný styk s pacienty je přísně zakázán, zvlášť když si to slečna nepřeje!“ Edward vyvalil oči a snažil se číst mezi řádky, když mu to došlo, jak to asi vypadalo, zajíkl se.

„A-ale, tak to není! Nikdy bych neměl intimnosti před svatbou! Jsem vychován v jiné době!“ zrudnul.

„Přísahám! Bella mě jen chtěla nést na zádech!“ Muž si skepticky změřil párátkovitou Bellinu figuru, ze svalstev; kde nic, tu nic a pak se podíval na Edwarda jako na blázna.

„Upíři mají větší sílu než lidé!“ zasténal zoufale. Už nevěděl jak jinak jim to říct. No, měl dost času o tom přemýšlet, během toho co ho táhli z pozemku a pak následující čas o samotě.

A nejhorší na tom bylo, že si zlomil berlu. Zatracená Swanová!

< - Shrnutí ->

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I blázni se radujou - 2. kapitola: