Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I am sorry, Jacob! I can´t stay - 3. kapitola

20.09.2010 (14:30) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1574×

I am sorry, Jacob! I can´t stay.

„Kde - kde to jsem?“ zeptala jsem se na jedinou důležitou věc. Kluk, asi o tři hlavy vyšší než já, vypracované postavy, s kaštanově hnědými vlasy a zářivě zelenýma očima, si mě prohlédnul, zahleděl se mi pevně do očí a vyslovil jen tři slova, která mě přiměla sklátit se znovu k zemi.

„Vítej v Itálii.“

V mé hlavě se hádaly dva hlasy, které nevěděly, co tu dělám. Ale byly si jisti, že živá nevyjdu. Vlastně… to bylo jediné, na čem se shodly. Bylo mi nějak divně. Ocitla jsem se v cizím městě, domě. No, spíš v instituci. Jediné co, nebo spíš kdo mě uklidňoval, byl ten chlapec, co mě sledoval. Jeho oči mi prozrazovaly, že mu nejsem lhostejná. „Potřebuješ si odpočinout,“ hlesl mým směrem. Kývla jsem a on mi pomohl vstát zase na nohy. Rozhlédla jsem se a pomalu ho následovala.

Chodby byly tak… zbytečně dlouhé, až mě mrazilo v zádech. Stěny měly barvu hnědého nádechu, vypadalo to hezky. U stropu byly po celé délce lišty, které oddělovaly strop od omítky. Občas se u nějakého rohu ukázala menší pavučinka, která kazila vzhled celého interiéru.

„Být tebou, moc se nezdržuji,“ promluvil chlapec, který byl snad sto kilometrů ode mne. Přidala jsem do kroku a přestala si všímat okolí. Občas byl nějaký ten pokoj otevřený a mě se naskytla možnost, nakouknout.

„Na co zíráš?“ vyjela po mě nějaká holka, která vypadala, jako by měla nějakou poruchu osobnosti.

„Klid, Bee!“ pokáral ji můj společník. Ona se na něj jen kysele usmála a dveře se s prásknutím zavřely.

Nechápavě jsem se na něj podívala a zakroutila hlavou. „Takže jsem vítaná,“ řekla jsem jedovatě a pokračovala v cestě ke svému pokoji. Moc daleko to nebylo, protože jsme zahnuly za roh a on zastavil.

„Tohle je tvůj pokoj,“ oznámil mi a dveře odemkl velkým klíčem. Klíč vypadal, jak z renesanční doby. Velký a lemovaný silnými železy. Připomínaly mi malé hady, které se ovíjejí kolem dokola.

„Děkuju,“ špitla jsem a vlezla dovnitř. Potřebovala jsem si odpočinout, protože jsem si připadala, jak zmlácenej pes. Rozhlédla jsem se kolem sebe a na pokožce mi naskakovala husí kůže.

„Mimochodem. Jmenuji se Dan,“ řekl mimo řečí a zabouchl dveře.

***

Milý deníčku,

nemůžu uvěřit, že jsem se dostala až do Itálie. Vlastně tady nemám ani co dělat. Své pocity jsem pustila na uzdu, protože tohle se mi moc nelíbí. Nelíbí se mi, kde jsem a u koho. S vlkodlaky problém nemám, stejný je i Jacob, ale tahle společnost je… jiná, divná. Necítím se tu zrovna dvakrát v bezpečí.

„Ach, Jacobe,“ povzdechla jsem si.

Celý tenhle pokoj je tak… ponurý, že je mi z toho mého útěku špatně. Deníčku, myslím, že se půjdu projít po okolí. Možná mi hrozí nebezpečí, ale co. Stejně počítám s tím, že se odsud nedostanu. Pak dám zase vědět. Ness

Slezla jsem z postele a otevřela dveře. Nos jsem vystrčila ze dveří a vykoukla ven. Nikdo tam nebyl. Všichni byly ve svých pokojích, což se mi hodilo. Rychle jsem vylezla ven a toulala se notnou chvilku po chodbě. „Co tu zase děláš?“ ozval se hlas za mnou. Nějakou zvláštní rychlostí jsem se otočila a spatřila tu holku, co na mou maličkost koukala tak… vražedně.

„Ahoj,“ prskla jsem na ni. Ona vykulila oči a zašklebila se.

„Nemám tě ráda!“ řekla ostře, ale mě její výrok nijak nezaskočil.

„Hezký a co já s tím? Nikdo neříkal, že mě každý musí milovat,“ zažertovala jsem.

„Jsi nějak vtipná. Asi tě budu muset srovnat!“ vyštěkla tak jedovatě, že kdyby to bylo možné, rozpustím se.

Jen jsem se pousmála a chtěla pokračovat dál v cestě, ale ona mi ji zatarasila. „Ještě jsem neskončila!“ vyjela po mně.

„Ale já s tebou ano. Nevím, o co ti jde. Vlastně… je mi to jedno a teď jsi na stranu, ráda bych prošla,“ odsekla jsem a nadzvedla jedno obočí. Ona natáhla ruku a chtěla mě praštit. Její ruka se zarazila v ten moment, když dosáhla výšky na napřažení a její zápěstí svíral Dan.

„Řekl jsem ti, ať ji necháš!“ huboval jak moje tetička Alice, kdy se jí něco nelíbilo.

„Dane, ona tu nemá co dělat! I myšlenky ostatních souhlasí s mými.“

„Já vím, co si ostatní myslí. Ale ona teď patří k nám. Tak se s tím prostě smiř!“ odsekl jí a ona sklopila hlavu. „Takže znovu!“ hlesl. Otočil se ke mně a přitáhl si mě k sobě. „Bee, tohle je Renesmé. Renesmé, tohle je Bee,“ představil nás a já čekala další výpad z její strany. Marně. Bee, v jeho přítomnosti byla jak vyměněná.

„Těší mě,“ prolomila jsem ledy jako první a nastavila ruku. Koukala na mě z vysokého pohledu, který znamenal opovržení. Když mi ruku nepodávala, stáhla jsem ji.

„Hele, děvče. Nemysli si, že když znáš Dana, všichni tě budou obskakovat!“ vyprskla. „Z nás dvou kamarádky nebudou!“ řvala, jak pominutá a zmizela, když si všimla, že ji Dan nenávistně sleduje.

„Omlouvám se. Měla bys jít zpátky do svého pokoje.“ Kývla jsem a šla zpátky. Tentokrát jsem si pospíšila a vlezla dovnitř. Můj dech se zrychlil a já mohla v klidu vydechnout.

***

Pohled Dana

Celou noc jsem pobíhal po lese. Nemohl jsem přestat myslet na Ness. Je tak… krásná, upřímná a zvláštní. Cítím z ní jakousi zvláštní energii. Doslova mně přitahuje jako magnet.

Kolem páté ranní jsem se rozhodl, že se vrátím do institutu. Nijak zvlášť se mi tam nelíbí, ale nic jiného neznám. Rodiče mě opustili, když jsem byl malý. Tehdy jsem si myslel, že jsem se dostal do dětského domova. Ale s mojí pubertou se dostavila i první přeměna. Došlo mi, co jsem. Co byli moji rodiče zač, ale nechápal jsem, proč mě nechtěli. Po nějaké době, co jsem si zvykl, že nejsem normální člověk, zapomínal jsem.

„Dane,“ promluvila ke mně Jill v myšlenkách.

„Co potřebuješ?“ odpověděl jsem ji.

„Chci Renesmé odebrat krev a tak. Prosím, přiveď ji,“ poprosila mě a já ji odpověděl jen jednoduchým hmm.

„Ness,“ špitl jsem a zaťukal. „Můžu dál?“

„Pojď,“ ozvalo se z pokoje. Neváhal jsem a vešel dovnitř.

„Jill, by potřebovala tvoji krev na rozbor, změřit ti tlak a podobně. Mohla bys?“ Sledoval jsem každý její pohyb, který mě přiváděl k šílenství. Měla na sobě jen noční košilku a pantoflíčky fialové barvy. Skvěle se to k sobě hodilo.

Ona na mě udělala obličej a já pochopil, že by se ráda oblékla. „Omlouvám se, už jdu. Počkám na tebe za dveřmi,“ hlesl jsem a vyšel ven.

Přišla během chvilky. Měla na sobě zase to samé oblečení, jako když přišla. Na můj vkus bylo už krapet špinavé. Ono to bude asi tím, že já se převlíkám skoro pořád. Když se přeměním, zapomenu se svléknout. Tím pádem se moje oblečení roztrhne a já ho můžu vyhodit.

Po pár minutách jsme došli k Jill a Ness se posadila na židli, která stála před ní.

„Renesmé, jak se ti spalo?“ zeptala se jako starostlivá matka.

„Dobře. Děkuju,“ zašeptala. Její hlas mě hladil po mé horké duši. Byl tak vábivý, zvonivý, bezchybný.

„Teď ti odeberu trochu krve, změřím ti tlak, zvážím a změřím tě. Ano,“ řekla a ona jen přikývla.

Jill, vyndala jednu ampulku, kterou zasunula i s jehlou do její žíly. Hned do ní proudila krev, která tak záhadně voněla. Vyndala jednu naplněnou a záhy zasunula další. Takhle odebrala asi tři a pak vysunula jehlu. Přitiskla ji k píchnutí malý kousek obvazu a pousmála se.

***

Pohled Ness

„Stoupni si prosím na váhu,“ poprosila mě a já si na ni stoupla. „Čtyřicet,“ špitla. „A teď támhle.“ Ukázala na metr na zdi. „Stopadesát,“ řekla a vše si zapsala do svého bloku, který měla otevřený.

„Už můžu jít?“ zeptala jsem se. Ona kývla a já zmizela rychlostí blesku. Za mnou zaklaply dveře od mého pokoje. Praštila jsem sebou do postele a vyndala deníček.

***

Milý deníčku,

píšu jako vždycky, když mám volnou chvilku. Teď se mi stala ta nejzvláštnější věc na světě. Po cestě od Jill jsem nabrala takovou rychlost, že by mě nedoběhl ani Jacob. Nevím, kde se to ve mně bere, ale je to úžasný a spalující zážitek.

„Ness,“ ozval se Danův hlas za dveřmi.

„Pojď dál,“ hlesla jsem a zaklapla svůj deníček. Položila pero vedle něj a posadila se na okraj postele.

„Tady máš,“ promluvil a podal mi lahev s vodou.

„Děkuji. Už jsem začínala mít žízeň.“ Usmála jsem se a lahev přijala. Napila jsem se a zbytek položila vedle sebe na stoleček.

„Teď už je sice pozdě, ale nechceš se jít projít?“ zněl jeho uhrančivý hlas. Hlas, který vábil na hony daleko.

„Jasně,“ špitla jsem a zvedla se z postele.

Delší dobu jsme šli vedle sebe mlčky a občas se na sebe podívali. Jeho oči byly tak… krásné. V ten moment se mi zastesklo po Jacobovi. Mé myšlenky se rozlétly k němu a já tak přestala vnímat okolí. Zpátky na zem mě dostal Dan, když jsem do něj narazila.

***

Pohled Dana

Zarazil jsem se, když moje nohy vkročily do zóny, kde jsem už slyšel Jillin hlas. Ale ten druhý… „Nick!“ vypustil jsem z úst. Ness jsem tak málem přivodil infarkt.

„Co se děje?“ ptala se zvědavě.

„Nicku, myslím, že je čas…“ promluvila Jill. Uslyšel jsem divný zvuk, který nejspíše patřil nějakému nábytku.

„Počkej! Tolik toho zase nevypila. Musíme počkat. Co když se jí ta rána nezahojí? Zemře a bude to naše vina,“ zněla slova Nicka. Nebyl si tak jistý tou situací, co chtěla Jill udělat.

„Teď nebo nikdy! Ona není obyčejná. Toho sis nevšiml?“ ptala se ho naléhavě. Ve mně se vařila horká krev. Pocítil jsem touhu jednat… a rychle!

„Dane,“ šeptala Renesmé a já byl, jak v transu ze kterého není návratu.

„Musíš odsud. Hned!“ odsekl jsem a táhl její bezvládné tělíčko za mnou. Najednou nasadila rychlost, co jsem měl já a mohl jsem ji pustit. Nevím, jak to udělala. Ale něco mi říkalo, že tohle není z její podstaty.

Utíkal jsem s ní do zahrady. Oba jsme se zastavili před zdí, která byla tak vysoká, že by na ni nevyskočil ani nejlepší z nás. Renesmé se na mě podívala a usmála se. „Rád jsem tě poznal. Ale musíš pryč! Ublíží ti, jestli zůstaneš.“

„Bez tebe?“ zněl hlas, který byl plný obav a strachu.

„Ano.“

Podívala se na mě smutnýma očima a napřáhla ruce. Objal jsem ji. Po chvilce se ode mne odtrhla a mapovala svoji cestu ke svobodě. Zahlédla nedaleko strom, který přečníval až na druhou stranu zdi. Rozeběhla se a skočila.

Zastavila se na okraji a věnovala mi poslední pohled. V dálce uviděla postavu. Postavu, která se řítila, jak neřízená střela. „Dane, co jsi to udělal!“ křičel na mě hlas Jill. V ten moment mě někdo odhodil na stranu a já čichal k zemi. Moje tělo začalo vibrovat a třást se. Věděl jsem, že přeměně ve vlka neujdu!

„Dane, ne!“ křičela Renesmé z vrcholku zdi. Bolestně jsem se na ni podíval, ale můj obličej vrátilo cosi zpátky.

„Utíkej!“ vykoktal jsem ze sebe a…

Líbilo se? Jestli ano nebo ne, prosíme o tak o komentáře.

Esaiel - 2. díl -  Torenc

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I am sorry, Jacob! I can´t stay - 3. kapitola: