Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hvězda 5. kapitola

23.02.2010 (12:15) • Blotik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2581×

5. kapitola

Edward:

„Ale Edwarde, já jsem přece Is,“ řekla mi ta nádherná dívka a skočila mi kolem krku. Byl jsem v takovém šoku, že jsem ji ani neodstrčil, ani nijak jinak nereagoval. Is. Tak jsem přece pojmenoval moji hvězdičku. Tohle je veliká náhoda.

„Měl bych tě znát?“ optal jsem se, když mě pustila. Musím podotknout, že jí to trvalo téměř pět minut.

„No, když si se mnou povídáš každý večer, tak bys měl,“ řekla klidně a sledovala mojí reakci. Já jsem jenom zíral. To přece nemůže vědět, nebo ano?

„Nevím, o čem mluvíš,“ řekl jsem nevinně a snažil se působit uvolněně, i když to ve mě bublalo.

„Ale víš, Edwarde, a moc dobře. Já vím o všem. I to, že jsi upír,“ řekla s klidem, jako by komentovala moje oblečení. Já jsem jen kulil oči. Co to povídá?

„Ale to není možné. Jak to všechno víš?“ řekl jsem polohlasem a kouknul jí do očí. Až teď jsem si uvědomil, že jí nemůžu číst myšlenky. Kam jsem se to proboha dostal, že tu nemůžu číst lidem myšlenky?

„Pozorovala jsem tě shora, Edwarde,“ řekla pořád v klidu. Něco se mi líbilo na tom, jak řekla mé jméno. Tak důvěrně, jako bychom se poznali už léta a né pět minut.

„Ale to není možné,“ řekl jsem znovu. „To by znamenalo, že…“

„Že jsem hvězda, Edwarde. Hvězda, která se jmenuje Is,“ skočila mi do řeči a usmála se na mě. Téměř jsem šel do kolen.

„Ale vždyť jsi člověk. Neměla by být hvězda…“

„Šutr? Neživý předmět? To jsme nikdy nebili, Edwarde. Hvězdy jsou nesmrtelní lidé, kteří v noci září,“ skočila mi do opět do řeči a pokroutila hlavou, až se jí vlasy zavlnili.

„Nemůžu ti věřit, když tvrdíš něco, co odporuje zdravému rozumu,“ řekl jsem ledově, i když to vlastně ani proti rozumu nebylo. Aspoň né proti mému. To proto, že můj mozek není ani zdravý.

„Tak se koukni,“ řekla a podala mi svou ručku. V tu chvíli jsem viděl a slyšel její myšlenky. Ukazovala mi svoje vzpomínky.
Viděl jsem ji, jak se narodila ze záře. Bylo to tak nádherné, že se to ani slovy nadá popsat. Pak jsem ji viděl, jak roste, jak se učí používat svoje schopnosti. Jak se učí zářit, jak si hraje ve škole s ostatními hvězdami. Nikdy mi však neukázala jejich tváře. Snažila se je přede mnou skrývat. Pak všechno letělo, čas zrychlil. Nakonec se zastavil při jednom obraze. Byla tam ona. Dívka jménem Is. Byla ve velikém bílém paláci, za který by se nemusela stydět ani královna. Stála u okna. Chvíli jsem nechápal, proč mi to ukazuje, ale pak sem pochopil. To poznání mě přinutilo zalapat po dechu. Stála tam a já slyšel vlastní slova. Moje slova, když jsem promlouval k ní, k mojí hvězdičce. Ale ona mi odpovídala. Odpovídala, i když věděla, že ji nemůžu slyšet.

Ani nevím, jak a svíral jsem ji v náručí.

„Jak… jak si to udělala,“ ptal jsem se a stále lapal po dechu. Ona se jenom zasmála. Při tom smíchu jsem cítil neurčitý pocit domova.

„Edwarde, moje schopnost funguje asi tak jako tvoje, jenom s tím rozdílem, že ostatním myšlenky nečtu, ale ukazuji,“ řekla a opět se zasmála.

Musel jsem ji ukázat rodině. Nevěřili mi, že miluju hvězdu. Že se s ní někdy setkám. Nevěřili mi v ničem a mysleli si, že jsem blázen. Teď už takové narážky nebudou mít. Už jim sklapne.

„Is, mohl bych tě ukázat rodině?"

„Jistě, proč ne. Ráda poznám tvou rodinu. Bude mi opravdu potěšením." To jsem byl rád, že nic nenamítala.

Byla stejně rychlá jako já. Myslím, že by mohla být rychlejší než já, ale nechtěla mi utéct. Z té výšky musela vidět všechno. I to, kde bydlím.

Po chvíli jsme už byli u nás doma.

"Rodinko, můžete přijít dolů?" zakřičel jsem do domu, ale ne moc hlasitě. Stejně to slyšeli a přiběhli za pár sekund. Jakmile ale zpozorovali, že máme hosta, lekli se. My se nemůžeme před lidmi pohybovat naší přirozenou rychlostí. Je to velice nebezpečné a může nás to prozradit.

"Nebojte. Chtěl bych vám někoho představit. Tohle je Is." Všichni na mě zírali, že jsem se asi opil, nebo co.

"Je to moje hvězda. Doslova. Teda jestli ti to nevadí," podíval jsem se omluvně na Is. Já vím, neměl bych mít tak majetnické sklony.

"Ne, opravdu mi to nevadí," zasmála se.

"Edwarde, tak ty sis našel holku? A co ta tvoje? Za kterou chodíš v noci? Ta už tě přestala bavit?" No jo, Emmet zase nepochopil. A to je, pěkně prosím, upír. Zajímalo by mě, kde se takoví nechápaví upíři vyrábějí.

"Emmete, tohle je Is. Je to hvězda. To za ní jsem v noci chodil, protože hvězdy září pouze v noci. Ještě stále to nechápeš? Mám ti to snad vysvětlit jinak?" Emmet vypadal, že to nakonec přece jenom pochopil. Ale reakce Rose... Tu jsem teda nečekal.

"Těší mě Is. Jsem ráda, že jsi tady. Konečně si Edward někoho našel," zapištěla Rose a skočila Is kolem krku.

"Ehm... Děkuju." Is byla vyvedena z míry.

"Is, spíš?" zeptala se jako vždy starostlivá Esme.

"Já nespím. Maximálně, když chci, ale jenom přes den."

"To je dobře. Tak ti můžeme zařídit pokoj." Zapištěla Rose a už plánovala, co jí do pokoje koupí a kdy to koupí a v jaké barvě to koupí. U těchhle nákupů být opravdu nemusím, teda pokud... Ona chce vzít i Is. Tak to půjdu s radostí.

"Is, nepůjdeme do mého pokoje? Mám si toho s tebou tolik co říct," udělal jsem psí oči.

"To jsi uhodl, nepůjdeme. Já se chci seznámit s tvojí rodinou. Tolik jsi mi o ní říkal, ale nikdy jsem si jich tam shora nevšimla. Dáš mi... 10 minut?" udělala na mě taky psí oči. Skoro se mi podlomily kolena. Ty moje oči se těm jejím nemohly ani zdaleka rovnat. Opravdu. Měla je tak nádherné. Byla to prostě hvězda.

"Dobře, ale potom si pro tebe přijdu."

"Dobře."

Šel jsem pomalu do pokoje čekat na svou lásku. Splnil se mi sen. Byl jsem strašně šťastný, že jsem konečně našel svou spřízněnou duši. Ona to se mnou umí. Není, jako ty ostatní ze škol. Ty bych jenom o něco poprosil a snesly by mi všechno, i modré z nebe, abych šel s nima na rande, nebo dokonce je políbil. Ale Is...

Za chvíli jsem slyšel vrzání dveří. Stále jsem dveře hypnotizoval, ale její rychlost nezaznamenaly ani upíří oči. Kouknul jsem se vedle sebe a tam seděla Is a usmívala se na mě.

"Tvoje rodina je opravdu velice milá. I když jste upíři, jste o mnohem víc rodina, než někteří lidé. Ani nejste pokrevně spjati a jste o mnohem víc rodina."

"Děkuju. A co tvoje rodina. Jaká je?" zajímal jsem se.

"Já... Jak už ji sám viděl, já jsem se nikomu nenarodila. Hvězdy se rodí a taky zhínají. Když chtějí, tak mohou požádat o smrt. Některé to po určitých staletích přestane bavit, ale já jsem věděla, že mě někde čeká štěstí. A to jsi ty."

"Is, miluju tě," zašeptal jsem ji do ucha. Ona se ke mě otočila a zrudla. Jak může hvězda zrudnout? Její rudnutí se ale měnilo v červenou záři.

"Co se děje?" zeptal jsem se zmateně. Co když s ní něco je? Co když jsem jí nějak ublížil?

"Nic, jen... Když jsme šťastné, my všechny hvězdy, záříme. Když se stydíme, tak záříme červeně. Mám štěstí, že přes den to lidé nevidí. Tetinka Sunny nám pomáhá."

"Ale víš, že ti to sluší?" Místo odpovědi začala zářit ještě víc. Musel jsem se začít smát. Do pokoje vtrhnul Emmet.

"Co tu provádíte, děcka?" Když ale spatřil Is, začal se taky smát. Ale z jeho zmatené mysli jsem nepochytil, čemu.

"Emmete, mohl bys laskavě odejít?" zavrčel jsem na něho.

"U-už jd-jdu," nepřestával se mát.

"Edwarde, ty mě strašně rozptyluješ. Mohla bych se někde jít..." dotkla se mě a ukázala. Když se začnou červenat, musí se někde uklidnit, "vyzářit".

"Klidně," usmál jsem se na ni, "ale brzo se mi vrať.“

Když odešla, něco se změnilo. Už mi tolik nechyběla její přítomnost. Cítil jsem, tam někde vevnitř, že je to pouze nějaká "iluze", ale stejně jsem si nemohl pomoct. Zavřel jsem oči, abych se mohl uklidnit, ale před očima, místo Is, se mi objevila ta dívka z dnešního dne. Dokonce i její známá vůně se mi linula před nosem. Jakoby tady byla. Přímo přede mnou.
Otevřel jsem zmateně oči. A přede mnou stála Is.

"Děje se něco Edwarde?" zeptala se starostlivě.

"Ne, nic se neděje. Co by se mělo dít?" zalhal jsem. Ale opak byl pravdou. Moje láska k Is, jakoby pohasla.

Pohled nikoho:

Na odlehlém místě, o kterém už teď i někdo věděl, se hádali dvě podivné bytosti.

„Proč to děláš, Moone? Chceš ji zabít? Odkdy jsi vrah?“ křičela naštvaně dívka.

„Nechci ji zabít Al, jen ji ukazuji, že tam nepatří,“ řekl poněkud pokojně muž.

„Víš, že se nikdy nevzdá. A patří tam, ty to víš! Zabiješ mi sestru!“

„Nikdy bych ji neublížil!“ zakřičel muž. Konečně si uvědomil, že tohle není zrovna pokojná idylka.

„Tak se koukni, co děláš!“ zakřičela hystericky dívka.

Pohled Angely:

Akorát jsem ležela na své posteli a přemýšlela, co budu dělat v noci, když mě z ničeho nic přešel velice podivný pocit. Ani nevím, co to bylo. Měla jsem zavřené oči a najednou se mi pod víčky zjevila nějaká tvář. Chvíli jsem musela přemýšlet, abych zjistila, že to byla Edwardova tvář. Ani nevím proč, ale taky jsem cítila jeho   krásnou vůni. Měla jsem neodvratný pocit, že ho musím vidět. Že umřu, když ho neuvidím ještě teď. Ale jak je tohle možné?

Ještě na obědě jsem se o něho nezajímala víc, než jen ze zvědavosti a teď. Co se to proboha se mnou děje?

Shrnutí (nessienka)

Shrnutí (blotik)

<< >>

Autor: Blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězda 5. kapitola: