Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hrobař 8. Kapitola

22.01.2010 (15:45) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4079×

8. Kapitola

Už jsem byla skoro na konci louky, když jsem na své paži ucítila ledový dotek upíra.

„Udat? Zbláznila si se?“ začal na mě křičet Edward.

„Edwarde, ale já nemám na vybranou! Zkus to pochopit. Kdyby si ty byl člověk a někdo zabíjel každého, s kým se seznámíš, jak by ti bylo? Já jsem momentálně s psychikou na dně a další návštěvu policie bych už nesnesla.“

„Ano… Možná bych šel na policii, ale rozhodně bych se neudal. Nahlásil bych Hrobaře.“

„A co bych jim řekla? Pronásleduje mě šílenec, který zabíjí moje blízké? Prosím, zavřete ho? A co mi řeknou oni? Proč jsem nepřišla už před dvěma roky!“ můj hlas stále sílil a už jsem na Edwarda nechtěně křičela.

„Musí to jít nějak vyřešit.“ Zašeptal a sklonil hlavu.

„Promiň, Edwarde.“ Řekla jsem se slzami v očích, otočila jsem se a odcházela. Takhle to bude pro všechny nejlepší.

Ani jsem netušila, jak dlouho jsem utíkala, než jsem narazila na tu louku. Uvědomila jsem si to, až když jsem domů došla asi po hodině chůze. Není divu. Šla jsem velmi pomalu a snažila jsem si pročistit hlavu.

Domů jsem došla asi v šest hodin večer. V rychlosti jsem se osprchovala a oblékla si džíny a nějaké tričko. Ještě jsem si nasipala misku cerealií, které jsem snědla, umyla nádobí a chtěla se vydat ven.

„Sakra.“ Zašeptala jsem, když jsem zjistila, že je zamčeno. Už jsem zvedala ruku k věšáku, na který si klíče odkládám, jenže tam nebyly. Šla jsem do kuchyně a prohledala každý kout, každou skříň, kde bych je mohla založit, ale nic.

Prohledala jsem celé přízemí, ale po klíčích ani památka. V rychlosti jsem vyběhla nahoru, prolezla koupelnu a ještě jeden neobydlený pokoj, ale taky nic. Už mi zbýval jen můj pokoj.

„Ahoj.“ Usmála ase na mě Alice, když jsem otevřela dveře. Seděla na mé posteli a na ukazováčku pohupovala klíči. Mými klíči. Aniž bych jí řekla jediné slovo, došla jsem k ní a natáhla se pro klíče, jenže si je dala do dlaně, kterou sevřela v pěst.

„Alice, no tak. Dej mi je.“

„A co?“ vykulila na mě oči.

„Ty klíče! Okamžitě je vrať.“ Zakřičela jsem na ni, jenže ten připitomělý úsměv jí z tváře nezmizel.

„Někam jdeš?“

„To ty už víš, s tím tvým darem.“

„Kdyby si ty měla můj dar, viděla bys, že nikam nepůjdeš.“

„Proč? Tobě do toho nic není.“

„Protože tě… Dejme tomu uvězníme my. To by ti mělo stačit. Nemusíš být zavřená v hnusné cele. Mužeš si užívat svého domova, až na to, že nebudeš chodit do školy ani ven. Jenom tě budeme chodit navštěvovat.“

„To je vážně milé, Alice, ale o to nestojím. Chci to, co si zasloužím.“

„Ale ty jsi nic neudělala!“ přestala se smát.

„Ano, udělala! Kamarádím se s lidmi, i když vím, že pak umřou.“

„My nejsme lidé.“

„Ale to nezaručuje, že se vám nic nestane.“

„Nic se nám nestane.“ Ujistila mě znova. Opět mi začaly téct slzy, i když to vypadalo, že to není možné. Už jsem toho dnes nabrečela tolik…

„Alice, odejdi, prosím.“ Chtěla jsem být chvíli sama, abych si promyslela, co vlastně bude nejlepší. Ne pro mě, samozřejmě, ale pro mé okolí.

„Dobře, ale pamatuj, že z domu se nedostaneš, a i kdyby jo, uvidím to.“ Oznámila mi, vstala a objala mě. Když mě pustila, usmála se a ladným pohybem vyskočila z mého okna. Na tohle si ještě budu muset zvyknout.

V rychlosti jsem se převlékla do noční košilky a lehla si na postel. Strašně jsem chtěla přemýšlet o způsobu, jak tohle všechno ukončit, ale každá má myšlenka náležela Edwardovi. Bylo to zvláštní. Ještě nikdy mě nikdo takhle neokouzlil. Ani Thomas, kterého jsem měla velmi ráda. Je možné, abych Edwarda milovala? Zatím jsem neměla tu čest poznat opravdovou lásku. Ještě jsem nepotkala nikoho pravého. Někoho, jehož jméno by stačilo, abych se začervenala a mé srdce začalo bušit neuvěřitolnou rychlostí. Někoho, při jehož společnosti bych v břiše cítila létat motýlky. Někoho s kým bych chtěla strávit zbytek svého života.

Až teď. Přijde mi divné, že i když znám Edwarda jen čtyři dny, myslím na něj neustále. Stále ho mám před očima a pořád si představuju, jaký by byl můj život s ním. Nechtěla jsem si to přiznat, ale… Miluju ho. A podle jeho chování mu taky nejsem lhostejná. Stále mě chrání a… Ten polibek taky musel něco znamenat.

V hlavě jsem si přehrávala scénu na louce a na tváři se mi rozlil přiblblý úsměv. A s tímto úsměvem jsem také usnula.

„Crr.“ Zazvonil mi ráno u hlavy budík. Rychle jsem ho vypnula a přetočila se na bok, když jsem otevřela oči. Přede mnou ležel na polštáři papír. Ta Alice je asi vážně ujetá na dopisy…

Bello.

Jak už jsem ti včera řekla, jsi ve vězení, takže klidně spi. Ve škole tě omluvíme, v kuchyni máš nákup. Nějaké základní potraviny, co jsme koupili, aby si neumřela hlady. A omluv nás, ale upíři nejedí, takže toho moc o jídle nevíme, ale chutnat by ti to mělo. Po škole za tebou přijedu, Edward mi ukradl tvé klíče, takže nech, prosím, otevřené okno.

Alice.

Tak to je vážně super. Jak dlouho tu budu muset trčet? A co mám dělat? Tak pro začátek se ještě prospím. Opět jsem zavřel oči a ponořila se do spánku.

Probudila mě až vůně, která se linula z mé chodby. Moment… Já řekla vůně? Sakra! To hoří? Okamžitě jsem se vyhrabala z postela a utíkala na chodbu. Ten smrad se linul ze spodu. Okamžitě jsem se rozběhla, ale jakmile jsem byla v kuchyni, zastavila jsem a má brada spadla.

„Co tu děláš?“ koukala jsem vyjeveně na Edwarda, který stál uprostřed mé kuchyně, na tváři božský úsměv a ruce spjaté za zády.

„No… Vzal jsem Alici klíče, tak jsem tě přišel navštívit a udělat snídani.“ Jeho úsměv se ještě rozšířil.

„Ten smrad… To je moje snídaně?“ zeptala jsem se ho s úsměvem.

„No byla to tvoje snídaně, ale neboj. Ukuchtím něco jinýho.“

„A to, co máš za zády je?“

„Tvoje pánev.“ Natáhl ruku, ve které držel kus černého, spáleného nádobí.

„Tohle je pánev?“

„Ano.“

„A co mělo být to v ní?“

„Vajíčka.“

„Aha.“ Zasmála jsem se a šla k němu. Chtěla jsem mu vzít tu pánev, jenže jakmile jsem došla k němu, položil ji na stůl tak rychlým pohybem, že jsem ho skoro ani nezaregistrovala, a  chytil mě za ruku. Nejistě jsem se mu zadívala do očí. Po chvíli se obličejem začal přibližovat a já mu nedokázala odolat. Stoupla jsem si na špičky a má ústa se dotkla těch jeho. Mírně jsem pootevřela ústa a Edward zapojil i jazyk. Bylo to pro mě něco nepoznaného.

Nevím, jak dlouho jsme se líbali, když se Edward odtáhl a podíval se mi do očí. Ty jeho najednou neměli tu nádhernou zlatavou barvu, ale byli černé jak uhel.

„Promiň, ale nechci ti ublížit.“ Řekl. Asi jen na dvě vteřiny jsem zavřela oči, ale když jsem je otevřela, byla jsem v domě sama.

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hrobař 8. Kapitola: