Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříšné 19. století - 3. kapitola

17.04.2012 (20:30) • Aliska • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1662×

Děsilo mě, jak jsem v klidu. Jsem přece upír! Cítila jsem chlad. Nebyla mi zima, ale jeden ze smyslů mi říkal, že je v místnosti zima. Vyhlédla jsem jediným oknem, které v místnosti bylo. Venku bylo pod mrakem a foukalo. Najednou mi do nosních dírek udeřila vůně. Silná a dosud nepoznaná vůně. Polkla jsem. Znovu jsem cítila obrovský hlad.

„Potřebuju se najíst!“

„Spíš napít,“ řekl a usmál se. Vyděsilo mě to. Uvědomila jsem si, že odteď, abych přežila, budu muset zabíjet…

„Jak se jmenujete?“

„Alisabeth. Alisabeth Charlotte Roberts. Vy?“

„Caius Volturi.“

„Chcete, abych si odsedla?“

„Ani ne…“

Najednou se mi povolil korzet. Podívala jsem se za rameno. Rozepnul mi ho. Kdyby mohlo, moje srdce by se rozbušilo nevídanou rychlostí. Nejdříve jsem ho chtěla zastavit a říct, že je na to brzo a že ho ani neznám, ale potom jsem se rozhodla, že to neudělám, a radši jsem se ještě víc přitiskla ke Caiovi.

Netrvalo ani pár vteřin a korzet ležel na zemi. Moje srdce bylo jako v ohni. Připadala jsem si jako loutka. Byla jsem v naprostém ovládání Caia. Udělala bych cokoliv, co by řekl. Jeho síla mě omamovala. Mlsně si mě prohlédl. Všechno plynulo pomalu, jako by se čas zastavil. Líbal mě na krku a postupně níž a níž. Zakláněla jsem se. Tancovala jsem od tří let a byla jsem dost ohebná. Zastavil se až u pupíku. Potom si mě zase přitáhl k tělu. Něžně jsem ho políbila na rty. Nikdy jsem neměla ráda, když na sebe dva lidé při milování byli tvrdí, a už vůbec ne, když byli hrubí. Vypadalo to, že to pochopil. Chytil mě za stehna, vstal a položil mě na postel. Přitáhla jsem si ho za kabát. Když klečel nade mnou, obrátila jsem ho na záda a sedla si mu na pánev. Nadzvednul se a já mu sundala kabát. Měl úžasně vytvarované svaly, toho jsem si mohla všimnout i přes jeho zlatou vestu a košili. V životě jsem žádného muže nechtěla víc. Netrvalo dlouho a byli jsme téměř nazí.

Najednou někdo zaklepal. Rychle jsem nás přikryla peřinou a než jsem stihla udělat cokoliv jiného, otevřely se dveře. V nich se vmžiku objevila malá blondýna. Vypadala úplně klidně a ani trochu ji nepřekvapilo to, co viděla. Jenom suše prohlásila:

„Za patnáct minut v sále.“ Potom se otočila a vyšla z místnosti. Když se zabouchly dveře, ještě tak minutu jsme zůstali bez hnutí a přemýšleli, co se vlastně stalo.

„Kdo to byl?“ zeptala jsem se.

„Jane Volturi,“ odpověděl, ale stále se upřeně koukal na dveře.

„Ty máš sestru?“

„Tak trochu.“ Usmála jsem se.

„Tak trochu?“ Roztáhnul rty do širokého úsměvu a zmizel pod peřinou. Líbal mě těsně pod pupíkem. Těžce jsem dopadla na matraci a nechala ho, aby si se mnou dělal, co chce. Cítila jsem každý jeho pohyb a dotek. Více než kdy předtím, a to se mě dotýkalo hodně mužů.

„Máme jenom patnáct minut,“ řekla jsem, když se pokusil mi stáhnout spodní kalhoty. Vykoukl zpod peřiny a zašeptal:

„Máš pravdu. Jane už to určitě řekla Arovi. Kdybychom přišli pozdě, tak by byl teprve problém.“ Usmála jsem se a vstala. Radši jsem se na nic neptala. Oblékla jsem si korzet a začala hledat něco na sebe.

„Zkoušíš to marně. Oblečení tu není. Mám tě dovést do sálu jenom takhle,“ řekl Caius ještě z peřin.

„Co tam se mnou hodlají dělat? Nejste vy nějaká rodina úchylů?“ Caius posmutněl.

„Uvidíš. Každopádně to musí vypadat, že se neznáme, nic o sobě nevíme. A že k sobě navzájem cítíme nechuť. Když vejdeme do sálu, fláknu s tebou o zem. Neber to osobně, ale musíme zahrát takové divadélko.“ Polkla jsem. Udělalo se mi špatně, asi z hladu. Potom jsem kývla. Zvedla jsem ze země Caiův kabát a hodila ho po něm se slovy:

„Rychle! Měli bychom jít!“ Vzal to až moc doslovně. Uviděla jsem jen pár šmouh a vedle mě stál naprosto obléknutý Caius. Zatočila se mi hlava. Musela jsem si sednout.

„Co to, sakra, bylo?“ zeptala jsem se.

„Upíří rychlost. Ty ji máš taky, ale teď už pojď!“ Pomalu jsem vstala a nechtěla jsem si připustit, že jsem to opravdu viděla a slyšela. Caius mě hrubě chytil za paži a táhnul mě z místnosti. Byla jsem připravena. Prošli jsme dlouhou kamennou chodbou, na jejímž konci byl výtah. Hrubě mě do něho strčil a vešel do něj. Než se zavřely dveře výtahu, naprosto mě ignoroval. Když už bylo jisté, že nás nikdo nepozoruje, otočil se ke mně a řekl:

„Promiň, ale je to nutné…“ Kývla jsem. Za chvíli se ozvalo:

„Patro mínus čtyři.“ A otevřely se dveře. Caius mě zase chytil a táhnul k obrovským dřevěným dveřím. Potom zaklepal.

„Dále!“ ozvalo se. Caius otevřel dveře a hodil mě do místnosti. Už to vypadalo, že spadnu obličejem přímo na dlaždice, ale já jsem se reflexivně odrazila od země rukama a vymrštila se do vzduchu. Přistála jsem na nohou. Byla jsem nadmíru překvapena svou mrštností a rychlostí. Přede mnou byly dva trůny. Na jednom seděl muž, muž s černými dlouhými vlasy a ostrými rysy. Na druhý si právě sedal Caius. Prohlédla jsem si celý sál. Byl posetý asi třiceti upíry. Všichni byli neskutečně bledí. Kdykoliv se nějaký prudce pohnul, shrbila jsem se a nepatrně zasyčela. Bylo to jako nějaký šestý smysl. Obranný smysl. Stála jsem uprostřed místnosti.

„Vítej! Neboj, my ti zatím nechceme ublížit! Doufám, že se ti u nás líbí!“ začal ten černovlasý. Jenom jsem si ho znechuceně prohlédla.

„Jsi ve Volteře. Já jsem Aro Volturi. Jako všichni zde jsem upír.“ Znovu jsem se rozhlédla po místnosti. Pravda, nebyl zde žádný člověk. Znovu se mi zamotala hlava. Musela jsem na chvíli zavřít oči.

„Vidím, že máš hlad… No tak! Rychle! Felixi!“ Muž postávající kousek od Ara řekl:

„Večeře!“ Otevřely se dveře a v nich se objevila žena. Tak kolem třiceti let. Znovu jsem ucítila tu neodolatelnou vůni, ale stokrát silněji… Vůni krve. Moje smysly se nedokázaly ovládnout. Chvíli jsem se pokoušela odolat, ale potom jsem to nevydržela. Odrazila jsem se a za necelou vteřinu jsem přistála na ženě. Ihned se svalila k zemi. Zakousla jsem se jí do krční tepny. Slyšela jsem jásot ostatních a ustávající křik ženy. Znechucovalo se mi to, ale měla jsem neskutečný hlad. Když jsem cítila alespoň částečné uspokojení smyslů, pustila jsem její bezvládné tělo. Na místech, kde jsem ji držela, byly obrovské modřiny. Prohlédla jsem si své ruce a svalila se na kolena.

Jsem zrůda! opakovala jsem si pořád v duchu. Až po chvíli koukání do neznáma jsem vstala. Olízla jsem si zakrvácené rty a otočila jsem se čelem k Arovi. Všichni vyděšeně vydechli.

Co se stalo? ptala jsem se sama sebe. Je něco špatně? Najednou vykřikl Caius:

„Tvoje oči!“

„Co je s mýma očima?“ vykřikla jsem vyděšeně.

„Jsi novorozenec! Jak je to možné?“ řekl Aro a já jen pokračovala v nechápavém zírání. 

„Máš fialové duhovky!“ řekl Caius.

„To jste to nemohli říct hned? Čekala jsem něco závažného!“ rozmáchla jsem naštvaně ruce. Později jsem se za to trochu styděla, ale to teď nechme.

„Ty nejsi náš druh,“ řekl po chvíli Caius. „Ty jsi Nosferatu! Pochází z Rumunska. Druh, který je nemanželské dítě. Často se po jeho pohřbu pustí do dlouhé kariéry ničení. Raduje se z trýznění živých a pouští se s nimi do… divokých orgií. Může tedy zplodit dítě. Nosferatu nenávidí novomanžele kvůli své vlastní nezákonnosti, a proto se na těchto párech mstí, takže je ženich nebo nevěsta neplodný.“ Udiveně jsem si prohlédla všechny kolem mě.

„Tak co teda jsem? Já nejsem upír?“ zeptala jsem se.

„Jsi, ale jiný druh než my. Silnější, dokážeš proklít a mučit,“ řekl uchváceně.

„Ještě to probereme. Budeš silný spoluhráč. Tak teď k věci. Včera večer tě sem přivezl Caius. Rozhodl jsem se tě vyzkoušet. Pokud projdeš zkouškou, budeš seznámena s životem upírů a budeš přijata mezi Volturiovy,“ řekl Aro.

„Jaká zkouška?“ zeptala jsem se. Aro se otočil k malé blondýnce stojící na levé straně a kývnul. Ta si cosi zašeptala a začalo to. Moje tělo zasáhla neskutečná bolest. Bolest, kterou jsem dosud nezažila. Moje nitro neskutečně trpělo, ale já jsem nezatnula jediný sval v mém těle. Stála jsem tam naprosto uvolněná a usmívala jsem se. Začala jsem se přímo smát, nahlas smát. Bolest jsem po pár vteřinách necítila. Vstřebala jsem ji. Když jsem zaťala svaly v prstech, začaly mi elektrizovat. Bolest, kterou jsem po pár vteřinách pociťovala, se přeměnila v sílu. To byla moje první schopnost. Po chvíli jsem se přestala nahlas smát. Všichni na sebe nechápavě pokukovali.

„Jane?“ zeptal se Aro a obrátil se na malou blondýnu. Ta jenom nechápavě zavrtěla hlavou. Najednou jsem se hrozně rozčílila.

„Zkouška? Zkouška? Za tohle draze zaplatíš!“ vykřikla jsem na malou blondýnu. Zatnula jsem svaly a oběma rukama jsem švihla směrem k Jane. Síla se ode mě odpojila, ve vzduchu se opět přeměnila na bolest a zasáhla Jane. Jane nahlas vykřikla a začala se svíjet v bolestech. Já se k ní obrátila zády a procházela jsem se po místnosti.

„Felixi!“ ozvalo se za mnou. Byl to Aro. Vmžiku jsem se otočila a to už na mě skákal Felix. Byl pár metrů ode mě. Ve vzduchu. Přirozeným reflexem jsem se stáhla a hlavu si schovala mezi ruce. Čekala jsem okamžitý náraz, ale místo toho se nic nedělo. Když jsem se podívala kolem sebe, viděla jsem, že je kolem mě obrovská bublina. Obranný štít. Asi dvakrát dva metru. Ať jsem se pohnula kamkoliv, bublina šla se mnou. Až po chvíli se rozpustila.

„Ještě někdo? Ještě někdo to chce zkusit?“ zeptala jsem se a pohlédla na Ara. Seděl na trůně a usmíval se. Potom zatleskal.

„Vítej u Volturiových!“ Usmála jsem se.

„No, myslím, že teď je ta nejlepší chvíle mi říct, co vlastně jsem. Respektive, co se s mojí přeměnou změní?“ řekla jsem.

„Máš sílu, rychlost. Piješ krev, nevidíš se v zrcadle, prožíváš vše intenzivněji, máš lepší čich, zrak a sluch… to je asi vše,“ řekl Aro.

„Ještě něco. Nejspíš nemůžeš mít s upírem děti, nebo to bude hodně obtížné,“ doplnila ho Jane, která zrovna vstávala ze země. Usmála jsem se a řekla:

„Super!“ Caius povytáhl obočí.

„Super?“ řekl. Kývla jsem.

„Můžeš jít!“ řekl Aro. Než jsem odešla z místnosti, ozvalo se:

„Jak jsi to myslela s tím super?“ Nevím, kdo to řekl, ale já odpověděla:

„Děti jsem nikdy nechtěla a alespoň nebudu muset utrácet nehorázný prachy za antikoncepci.“ Vyšla jsem na chodbu a šla směrem k výtahu. Když jsem stiskla tlačítko, ozvalo se za mnou:

„Ty jsi teda šoumenka…“ Nemusela jsem se ani otáčet a věděla jsem, že je to Caius. Vešla jsem do výtahu, otočila jsem se a prstem naznačila, ať mě Caius následuje. Když byl dostatečně blízko, chytla jsem ho za límec a silou jsem si ho přitáhla. Začala jsem ho bez ostychu vášnivě líbat. Zapletla jsem prsty mezi jeho vlasy a nehodlala jsem ho pustit. Až když výtah zapípal, chytila jsem ho za ruku a vytáhla z výtahu. Táhla jsem ho přes celou chodbu až do pokoje a zabouchla jsem za námi dveře. Přirazila jsem ho ke zdi a zašeptala:

„Chci tě!“ Vzal to jako naprosto jasný signál a vzal mě do náručí. Nohy jsem měla kolem jeho pasu. Opřel mě o zeď a líbal mě na krku. Už jsem to nechtěla oddalovat. Věděla jsem, že se nemusím držet, že mě Caius udrží, tak jsem si rozepnula korzet. Caius mě položil na zem a rychlostí blesku si sundal kabát, vestu a košili.

Byl nádherný. Chtěla jsem ho co nejdříve. Bylo mi jedno, že ležím na zemi, bylo mi jedno, že ho znám ani ne den, bylo mi jedno, že je to narychlo, bylo mi jedno, že jsem mladá. A o to víc mi bylo jedno, že tu nejsme sami. Věděla jsem, že jsem potkala životní lásku. Takovou, která je jenom jedna v životě. Znovu jsem pocítila jeho nadpozemskou sílu v jeho nitru. Naše síly se spojily v jednu. V jednu nepřekonatelnou sílu. Spolu jsme byli neporazitelní. Cítila jsem to v každém pohybu.

Milovali jsme se hodiny, dny. Nekonečně dlouho. Nespali jsme. Nepotřebovali jsme to. Každý jsme měli pár odřenin a otlačenin, svoji sílu jsem ještě neuměla zcela ovládat. A já cítila, že jsem jeho první a poslední láska. Ovšem cítila jsem i jistý podtext. Něco, co mi unikalo. Něco, co mi bylo zatajováno. Ovšem já to ignorovala. Byla jsem zamilovaná. Tvořili jsme spolu pár, který by porazil miliony. Dostala jsem hlad a potřebovala jsem alespoň pár obětí pro naplnění.

„Ho fame…“ (*Mám hlad...*)

„Já taky, zajdeme za Arem, určitě na nás již čeká pár dobrůtek. Potom tě předám Felixovi. Musíme tě vycvičit.“

„Vycvičit?“ řekla jsem a oblékla si spodní prádlo.

„Ano. Musíš potrénovat své schopnosti a také se dost často vydáváme do města, takže tě budeme učit, jak odolat pokušení krve.“ Jeho slova mě trochu rozhodila, ale jenom jsem přikývla. Neměla jsem chuť se svěřovat. Caius vstal, oblékl se, vzal mě kolem ramen a řekl:

„Pojď, seženeme ti něco na sebe a půjdeme se nakrmit…“ Vyrazili jsme ze dveří.

„Řekneme jim to?“ zeptala jsem se.

„Já myslím, že to už nebude třeba. Aro to už ví a je to naše věc… měli by se ti klanět. Jsi moje družka.“

„Klanět?“ řekla jsem, když jsme vcházeli do výtahu.

„Klanět. I Sulpicii se klaní. To je Arova družka. Pravým jménem se jmenuje Dafne, ale když někdo vstoupí do klanu Volturiových, dostane náhradní jméno.“

„Aro má družku?“

„Ano, ale moc se neukazuje.“

„A jak je to s tím jménem?“

„Vybírá se podle jeho povahových, popřípadě vzhledových, vlastností.“

„Já dostanu také jméno?“

„Ano, dnes večer se o něm budeme radit. Budeš sedět po mém boku.“ Usmála jsem se. Prošli jsme dlouhou chodbou a Caius zaklepal na dveře sálu. Ozval se ten skřípavý hlas:

„Dále!“ Kdo jiný než Aro. Vešli jsme. Připadala jsem si blbě. Jediné, co jsem na sobě měla, bylo spodní prádlo a Caiovo sako.

„Aro, nenašlo by se tu nějaké oblečení pro Alisabeth?“ zeptal se Caius.

„Jistě! Felixi!“ řekl Aro a Felix mu jako věrný čokl přinesl balík oblečení. Ten potom Aro hodil po mně. S mým nadmíru vyvinutým postřehem jsem vyskočila čtyři metry do výšky a obratně ho chytila. Aro se potěšeně usmál. Roztrhla jsem balík. V něm se nacházely dlouhé rudočerné šaty, lodičky a rubínový náhrdelník. Usmála jsem se.

„Zbytek oblečení máš na pokoji,“ dodal Aro.

„Na pokoji?“

„Už ho máš připravený. Jane tě zavede,“ řekl vřelým, ale pořád velmi chladným hlasem a pokynul rukou směrem k Jane. Jane vyšla ze dveří. Následovala jsem ji. Dojely jsme beze slova do třetího patra. Až tam Jane promluvila, když jsme procházely chodbou.

„Máš pokoj dvě stě padesát osm! Tady jsou klíče. Máš tam pár nezbytných věcí a oblečení. V pátek pojedeš s Arem a Caiem na nákupy," řekla a odešla. Nechala mi v zámku klíče. Vešla jsem do pokoje a zavřela za sebou.

„Nic horšího než nákupy s dvěma tisíciletými chlapy v sešněrovaných košilích mě čekat nemohlo,“ zašeptala jsem. Rozhlédla jsem se po pokoji. Byl pěkný a malý, ale pěkně sladěný do rudé barvy, s dřevěnými doplňky. Měl i vlastní koupelnu.

Přišla jsem k velké vaně a otočila kohoutkem. Začala z něj vytékat červená tekutina. Krev to nebyla, ale něco, co ji výrazně připomínalo. Zasmála jsem se tomu a otočila kohoutkem zpět.

No nazdar, budu celá rudá, pomyslela jsem si. Po chvíli posedávání v pokoji si mě pozval Felix na trénink. Celé odpoledne jsme trénovali postřeh. Celkem nuda. Myslel si, že machruje, ale já ho překonala. Večer jsem se ustrojila a šla na radu ohledně mého zařazení do rodu. Určili mi jméno a pasovali na Volturi. Na Zita Alessa. V překladu mladá dívka, která ochraňuje lidstvo. Docela mě to překvapilo. A potěšilo. Večer mě navštívil Caius. Dali jsme si pár sklenek vína a povídali jsme si.

„Zase to děláš!“ řekla jsem s úsměvem.

„Co?“

„Omamuješ mě. Nezírej na mě.“

„To tě omamuje?“

„No… omamuje ani ne. Spíš tak mate a děsí.“

„Já tě děsím?“

„Ty ne… tvoje síla. Síla, kterou neumím rozpoznat.“

„Moje síla?“

„Máš obrovskou sílu, která mě dokáže úplně srazit na kolena, když jenom mrkneš.“

„Vážně?“

„Nedělej, že to nevíš…“

„Vím, ale myslel jsem, že ti to nevadí.“

„Nevadí, ale bojím se, že nad sebou ztratím kontrolu…“

Caius se ke mně naklonil a políbil mě. Začalo mě brnět v hlavě a celá jsem byla jako v ohni. Zavřela jsem oči a připadala jsem si jako v oblacích. Mezi námi znovu elektrizovala síla. Duševní, fyzická, nadpozemská…

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříšné 19. století - 3. kapitola: