Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hříšné 19. století - 2. kapitola

15.04.2012 (10:00) • Aliska • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1858×

Cítila jsem jemný vánek. Hned v první vteřině vědomí jsem ucítila neskutečný hlad. Takový hlad jsem dlouho neměla. Ležela jsem na něčem měkkém. Škrtil mě korzet. Pomaličku jsem otevřela oči. První neobvyklá věc, které jsem si všimla, bylo, že jsem viděla naprosto miniaturní prach. Viděla jsem, jak se zrnka prachu snáší k zemi. Když jsem se podívala na dlaždice, měla jsem pocit, jako kdybych viděla jednotlivé molekuly. Ležela jsem v prostorné místnosti na krásné masivní dřevěné posteli. V místnosti byly dvě skříně z dubového dřeva, stůl, jídelní židle a knihovna se stovkami starobylých svazků.

V místnosti jsem ovšem nebyla sama. Když jsem se posadila, všimla jsem si muže. Seděl v křesle za postelí a strnule na mě zíral. Měl světle blonďaté vlasy a rudé oči. Byl hezký, ale mrazilo mě z něj. Byl neskutečně bledý a vypadal děsivě. Prostředí, ve kterém jsem se ocitla, celkově vypadalo děsivě, ale krásně. Tak historicky. Historii jsem zbožňovala.

Prohlížel si mě jako nějaký experiment. Chtěla jsem promluvit, ale jeho děsivý vzhled mi zabránil vydat jedinou hlásku. Upřeně jsme si koukali do očí. V jeho očích byla neskutečná síla. Přitažlivá síla. Síla, která by překonala gravitační. Síla, která by mě udržela ve vzduchu, síla, která by mě zarazila do země. Síla, která by mě roztrhala na stovky kusů, ale ve vteřině zase složila dohromady. Síla, která by vystačila milionům lidí, ovšem tak pohrdavá síla, že by se nerozdělila ani jednou. Síla, kterou by její majitel nedal nikomu. Majitel ovšem nebyl jen vlastník, byl to její stvořitel. Síla, která vás zarazila do vašeho nitra samotným mrknutím oka, ovšem nesnesitelná pro člověka, který nebyl její vlastník. Síla vytvořená pouhým mrknutím, která vás přinutila hluboce vydechnout, protože by vás jinak rozdrtila. Síla, která by vás donutila udělat vše. Nenávidět, děsit, řvát, plakat, smát se, žít, zemřít a milovat. Ta síla na mě právě zapůsobila. Měla jsem pocit, že jsem zrovna vyletěla do vesmíru a navždy se ztratila ve spletitých nástrahách milování. Ta síla mi sebrala moji hříšnost, moji drzost, moji pýchu. Servala ze mě vše, byla jsem naprosto odzbrojena.

Jediné, co mi zbylo, byla pokora, něžnost a touha. Jeho pohled mě již neděsil, splynula jsem s ním. Pár okamžiků mě změnilo, pár okamžiků v objetí jeho záře mě srazilo na kolena. Byla jsem okouzlena, očarována, pohlazena bohem a sražena ďáblem. Cítila jsem oheň v mém nitru. Plamen, který pálil všechny mé smysly. Plamen, který mi vyrazil dech.

Myslím, že si ho všimnul a přetrhnul spojení. Podíval se do země. Bylo to, jako bychom se znali léta. Neměli jsme otázky. Seděli jsme tam, jako bychom neměli potřebu o sobě zjišťovat nic víc. Nohy jsem spustila z postele dolů. Seděla jsem tam a měla jsem pocit jako dívka. Jako dívka mého věku. Ne jako ta žena, která mě provázela celý život. Byla jsem zamilovaná do jeho síly. Neměla jsem potřebu sedět narovnaná, házet po něm svůdné pohledy a diskutovat o politice, jak jsem to mívala ve zvyku. Byla jsem ta mladá holka, co na něj nevinně koukala a hrála si s provázkem od korzetu, který měla na sobě. Byla jsem zamilovaná, jako by kolem mě a něj byla bublina a já si nedělala starosti o to, co si myslí ostatní.

Pohupovala jsem se v pase a pokukovala po místnosti. Nevěděla jsem, kde se nacházím, kdo je ten muž, do kterého jsem zamilovaná, a ani proč tu jsem. Ovšem nechtěla jsem to ticho kazit, a tak jsem mlčela.

Po chvíli jsem vstala. Nikam jsem nešla, jenom jsem stála. Potom jsem se ladným pomalým krokem vydala k němu. K mému stvořiteli. Změřil si mě neodolatelným pohledem a skončil u mých očí. Znovu se mě zmocnila jeho síla. Ovšem nyní jsem ji neodrážela, síla mě nepohlcovala. Já jsem pohlcovala ji. Vmžiku jsem měla pocit nepřekonatelnosti. Byl to souboj. Ne, to je blbé slovo. Byla to hra. Hra, kdo dříve podlehne síle druhého. Asi po dvou minutách uhnul pohledem. V duchu jsem se usmála. Udělala jsem ještě krok blíž k němu. Stála jsem těsně u něj. Stále seděl na křesle a znovu si mě prohlédnul. Nechala jsem se unést svými pocity. Vždy jsem uvažovala mozkem, ne srdcem, ale tentokrát srdce vyhrálo. Sedla jsem si mu na klín. Chtěla jsem být co nejblíž jeho očím. Přímo magneticky mě přitahovaly. Stále seděl bez pohnutí a zíral mi do očí, které byly asi deset centimetrů od těch jeho. Ruce měl na opěradlech. Odvážila jsem se a řekla:

„Come sono venuto in Italia?“ (*Jak jsem se dostala do Itálie?*) Usmál se a zašeptal:

„Equitazione…“ (*Na koni…*) Měl melodický a čistý hlas.

„Che cosa è successo?“ (*Co se stalo?*) Stále jsme na sebe upřeně zírali. Vzal mě rukama kolem pasu a do ucha mi zašeptal:

„Ti ho trovato disteso sul marciapiede trasformato in centro di Parigi…“ (*Našel jsem vás ležet na chodníku v centru Paříže, byla jste už přeměněná.*)

„Convertito?“ (*Přeměněná?*)

„Sì.“ (*Ano.*)

„In che cosa?“ (*V co?*)

Stále jsme si šeptali do uší. Téměř jsme se objímali.

„Tu sei un vampiro.“ (*V upíra.*)

„Questo è emozionante, ma non impossibile.“ (*To je sice vzrušující, ale nemožné.*)

„In questo caso, me due non esistono…“ (*V tom případě, my dva neexistujeme…*)

„E' più probabile…“ (*To je pravděpodobnější…*)

„Jste tvrdohlavá… a odvážná. Jste v zámku plném vycvičených a silných upírů a vy si jednomu klidně sednete na klín.“

„Co to pro mě znamená?“

„Uvidíte…“

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hříšné 19. století - 2. kapitola: